SENOSEČ
Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy. Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec; není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu; pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen; neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů. Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané; ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.
A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí. A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek. Říkám vám, blatouch je síla; síla plecitá, vydatná a košatá; sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy. Malý a zavalitý silák; nechte to být, blatouch je chlapík.
A je to lomikámen, přehouštle květů, kytice smetanově bílá, zářivá hojnost na stonku tuhém jako řemen; plná louka je ho, jako by sněhu napadlo; každý se tyčí a vytahuje se jako maličký topol z přičaplé růžice listů. Že se neukveteš, pevný a hojný kvítku; já vím, každý děláme, co můžeme; ale kdo už něco robil, pozná, co je výkon.
A což rozrazil, modrý obláček v trávě, zničehonic kousek zamžele modré oblohy, jakoby poprášené pelem pohody; mírná a tklivá modř nesčetných modrých očí, jež vyhlížejí mezi stébly trávy, jako když děti vyhlížejí mezi latěmi plotu, co se chlapečku s očima vyjevenýma? Já jsem Rozrazilů. Taktak, ty jsi Rozrazil; nu, to je dobře, nemusíš se stydět.
Pryskyřník, to je štíhlost, tenká pružnost a jasná, sírová, sopránová žluť; vysoko nad travou jiskří lesklé a chladné kalíšky na tak tenkých stoncích, jako by se vznášely ve vzduchu. Nekveteš na zemi, zlatý pryskyřníku, ale ve volném prostoru, jako to dělají nebeské hvězdy. Vysoko myslíš, jedovatý kvítku; nevíš, jak se krčí u země poctivá a milá mochna?
A je tu urozený, vysoký upolín; bledá, trochu vyčerpaná žluť kulovitých květů, příliš vznešených, aby se někdy otevřely docela. Jen taktak je pootevřít, aby vydechly slabou vůni. A kdyby jich byla plná louka, budou to stále jen jedinci: to už je taková aristokracie.
Rožec, rožec: to jsou ty přehojné bílé kvítky, co mají každý plátek srdčitě vykrojený. Rožec: když už kvést, tedy v celých kobercích a polštářích. Pročpak květy na nízkých stoncích kvetou tak hustě, tak bohatě a hromadně? Snad proto, že mají tak blízko k zemi a její síle? Nebo proto, že plocha se má pokrýt a vyplnit, kdežto v prostoru se lze vznášet? Nikdy nevyplníme prostor; ale svou zemi můžeme pokrýt kobercem své práce.
A je tu kohoutek, třepetající se ve větru svými roztřepenými plátky; růžové vlajky, vítr čeřící louku, bílá pěna rožce a nad ní vzdušné korály kohoutků, ryšavé laty šťavelu a modrý obláček rozrazilu; rozkročený blatouch mává pevně svými drobnými palcátky, zatímco velkými vločkami sněží kvítek lomikámen; děti, květiny, hvězdy, nastává chvíle kosení.
NĚKOLIK KAPEK
Když tolik pršelo a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek? Ostatně právě přestalo pršet; vydrží-li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.
Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla “šine oblast vysokého tlaku”, ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským; v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině. Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná; neboť (podle Ottova slovníku) je tam “drsné, studené a vlhké podnebí”, ale současně “poměrně mírné podnebí”; velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné; hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.
Ostatně právě zase začalo pršet.
Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka; jinak by byla špatná následkem trvalého sucha. Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují “katastrofální živelní pohromy” a zejména “kroupy zvící holubího vejce” (slovo “zvící” se vyskytá už jenom v této souvislosti), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná “bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů”. Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo “zvící”; opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky. Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí “kroupy zvící holubího vejce”. Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.
Ostatně právě zase vysvitlo slunce. Přece jen půjdu ven.
Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy. Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů. Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily; dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr. Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci (neboť svět je zlý), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé “kalhoty, ze kterých se roste”, a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence. Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc. Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím. Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly “město veliké, jehož sláva...”
Bože, už zase prší!
“I seslal Bůh na zemi déšť. Pršelo nepřetržitě po šest měsíců. Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy.” Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli. Také v ní staví prorok Nuch archu; ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel. Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál. “Jdi, jdi, zatracený,” křikl na něj prorok. Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy. “Počkat,” řekl prorok, “kdopak tě volal?” “Ty sám,” na to čert. “Teď zrovna jsi řekl ,Jdi, jdi, zatracený,‘ a to jsem přece já.” Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě. – Nyní tedy víte, proč byla potopa – vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa – naprosto zbytečná.