PODZIM
Člověk není nikdy s přírodou hotov. Myslí si, listy opadají, a je po celé parádě; zůstanou jenom holé větve. Ale když se na to během času (stačí na to několik desítek let) řádněji podíváme, shledáme, co toho na těch holých větvích zůstalo: co na nich je charakteru a osobnosti. Už když začneme korou, která je brunátně červená jako u dřínů, zelená jako u čilimníků, žlutá jako u vrb, bílá jako u břízek, stříbřitě šedá jako u buků, nadto pak ještě hnědá, skořicová, okrová nebo černá, hladká, napjatá, až se leskne, vrásčitá, zbrázděná, šupinatá, rozpryskaná nebo loupající se, – každý proutek se dá poznat, na čem vyrostl, každý má charakter celého stromu nebo keře. A co teprve větvení a stavba koruny; na to nám vůbec nestačí slovník, abychom našli výraz pro každou variantu růstu a větevné skladby. Jsou větve rozsochaté, bočité, křivolaké a urputně naježené, tvrdě a klikatě nasazené na větev mateřskou; a jiné, lehce a plynule vybíhající, jakoby pročesané, jiné tryskající kolmo do výše, jiné rozkladité; větve převislé, trčící, proutnaté nebo rozkošacené; svalnaté nebo vyzáblé jako kostra nebo podobné nějakým kšticím; hebké a dužnaté, nebo tvrdé a suché jako roští. Každý keřík a každý strom to dělá nějak jinak, podle svého druhu i své odrůdy; teprve když opadne list, můžeme se náležitě podívat na tuto nekonečnou rozmanitost přírody, a nejlíp, když na to napadne jinovatka.
A to ještě nemluvím o kořenech, co tam je podivuhodných a osobitých rozdílů v barvě i růstu, co do vlášení, dřevnatosti, prýtování a rozlohy; to už člověk nemůže dost dobře ocenit a snad jen nějaký Stvořitel se na to se zálibou dívá a pochvaluje si, jakou má tenhle strom nebo tamten keř krásnou korunu kořání. Jaká pěkná podzemní krajina, myslí si.
Vůbec se na to díváme lidsky neboli špatně, když říkáme, že na podzim příroda rezignovaně odumírá a podobné hlouposti. Předně příroda to má dobré, protože v naprosté většině případů neumírá; a za druhé neoddává se žádné takové sentimentální slabosti, jako je rezignace. Naopak, jde do toho ohromně činně a odhodlaně, jako by mínila: Jaképak řeči, musíme se na to připravit; musíme soustředit a mobilizovat všechny své síly, abychom se ubránili. Bez obětí to nejde; dáme na to všechno své lupení, utáhneme si opasek výměny látek, stáhneme své cukry, škroby a takové ty chemické náležitosti do kořenů. Dělejme, dělejme; nic nám nepomůže truchlit a žalovat; může to na nás přijít každou chvíli, nu, a pak nás to najde s dřevem vyzrálým a schopným něco vydržet; ale také schopným rašit a připraveným kvést, jakmile se vytáhneme z té zatracené zimy. Vydržet a mít zaděláno na jaro, to je teď naše heslo.
Jak vidíte, říká-li něco podzimní příroda, nepodobá se to žádné rezignaci, nýbrž mužnému povzbuzení.
A jedné noci padne surově, znenadání šedivý mráz. Holé větve se najednou rýsují s nebývalou a krásnou zřetelností, které jsme si dosud dost nepovšimli; jak je to všechno naráz strnulé, strohé a přísné, divže to neřinčí jako ocelové pruty a dráty. Všechno je připraveno; každá ta holá, tvrdá větévka je obrněná fronta, za kterou se hájí život. Říkáme tomu holé větve; a zatím je to vegetace oděná krunýřem obrany.
ZLATÁ ZEMĚ
Je zlatá, rudá, fialová, zelená. A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie; červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou; sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová. Jedeš vlakem mezi karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede. Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen; buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky; já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!
Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá-li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené. Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí. Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne ze stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko. A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení. Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.
A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi. Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče (a nezapírej to), nesmírně konzervativní city. Buď pochválena stálost starých věcí a věcných řádů. Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné. A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci. Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví; ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou. Neboť vše je v pořádku, jak je od věků stanoveno. Zlatá a zelená, bílá a černá.
A poslyšte, co je teď v říjnu zvláště hezké, to jsou vesnice. Jsou zachumlány ve svých žlutých a rudých jabloních, žlutých lipkách a kaštanech jaksi zvlášť vlídně a hračkovitě. Červené střechy, šedivé střechy a nad tím trochu modrého kouře. Bože, jak zeširoka, jak důkladně prochází rok takovou vesnicí! Jak solidně a požehnaně se tu uvelebí každé roční období! To u nás, ve městech, si člověk stěží uvědomí, že se něco děje, že se něco mění. Jaro a léto, podzim a zima; oblékají a svlékají se svrchníky, deštník se postaví do kouta, natáhnou se rukavice. To je vše. Nezastavili jsme čas, ale tak trochu jsme zastřeli jeho kroky. Stárneme, ale bez rytmu. Zas o rok života víc, ale nebyly to čtyři roční doby; byl to jen jeden rok.
Zlatá, rudá, modravá, hnědá. Suché listí. Ohromná mrhavost přírody, jež utvářela, vroubkovala, vlnila, rýhovala každý ten pěkný list, a teď jej shodí, rozšlape, rozmělní, aby zase začala znova. Aby začala znova; ale já, který nezačnu znova, já také utvářím, vroubkuju, vlním a rýhuju každý svůj popsaný list; zítřek jej shodí a rozmělní. A pak začne utvářet, zoubkovat a rýhovat někdo jiný. Je to tak v pořádku. Dobré je, co jde po pořádku. Zelená, žlutá a rudá. Suché listí.
Ještě jsou žluté a fialové květy na mezích, ještě útlá, třesavá václavka voní ve zvlhlé hlíně, ještě pozdní jablka rdí se na stromech. Panebože, až zestárnu, až docela zestárnu, dej mi takovou houževnatost květu a plodu. Dej mi žluté a fialové kvítky, ať kvetu tichými a jasnými hvězdičkami; dej, abych nesl hodně tvrdá a červená jablíčka, která vydrží za okny přes zimu. A když už je nová generace plodu, když už dozrávají třešně, tahle poslední jablíčka se toho dočkají; svrasknou, pravda, ale dočkají se nového věku, tuhá a brunátná. Ať tedy jednou i já urodím pár tuhých červených jablíček, jež přezimují do příštího léta, amen.