Zlatá, červená, zlomená hnědá. Panebože, děkuji ti za pěknou cestu rokem.
ŘÍJEN ČILI O ZVÍŘATECH
Každá doba má své znamení, nejenom na nebi, nýbrž i na zemi. Jaro zajisté je ve znamení ptáka, jakož i všeho, co poletuje; i Erós jarní je okřídlený, a veškeré zvířectvo, jež nám ohlašuje jaro, je tvorstvo křídlaté, ať je to skřivan, vlaštovka, babočka, nebo právě zmíněný Erós. Léto je doba živlů, slunce, vzduchu, vody a země; proto se nalézá ve znamení zvířectva živelného, jako jsou víly, rusalky, vodníci, ohniváci, polednice a divoženky, tvorové většinou lysí, nazí a éteričtí, takže si je nelze rozumně představit vystavené nepohodě a špatnému povětří. A konečně podzim je ve znamení zvěře srstnaté, pokryté kožichem ryšavým nebo hnědým jako kaštany, jako podzimní listí, jako všechny zralé věci podzimní; je to doba jelenů, faunů, kanců a lišek, doba, kdy mužové přestávají plašit děvčata a vycházejí na lov kosmaté zvěře. Načež Dušičky znamenají zářez, jenž člověku připomíná, že rok vstupuje do znamení tvorů domácích, jako jsou duše zemřelých, skřítkové domu, zabíjačka, praskot ohně a knížky.
Jakživ jsem nestřelil žádné zvíře; ale kdykoli jsem v říjnových lesích potkal veverku, lišku či jelena s laněmi, měl jsem pocit, že jsem najednou vkročil do nějakého jiného světa: do jejich světa; neboť říjen jim náleží daleko tajemněji než kterákoliv jiná doba ve věčnosti. V létě potkáš srnku, jako bys potkal pěkné děvče; i pozdrav tě bůh, holka, nemusíš se mne bát. Ale na podzim potkáš jelena, jako bys potkal nějakého boha nebo cosi odvěkého; zatajíš dech a stojíš, aby ses nedopustil svatokrádeže; stydíš se nazvat svůj úžas pravým jménem, jež jest úcta.
Říkám vám, každý jelen je tak trochu jelenem svatého Huberta; když tak stojí se vztyčenou hlavou korunovanou vzácným a košatým obloukem parohů, se slechy široce postavenými, zkamenělý v ušlechtilé nedůvěře, tu jako by opravdu na jeho čele zářilo něco rovnocenného kříži. Ano, kdybych byl svatým a křesťanským mužem, byl by to zajisté zářící kříž; ale protože jsem člověk zmatený a malověrný, není to kříž, nýbrž jakési velké a nejasné znamení. Nezamíříš, lovče, na čelo jelena, neboť byl by to hřích; miř, miř na komoru a spusť se srdcem sevřeným hrůzou a žádostí. Neporušíš koruny na hlavě zvířete a neroztříštíš znamení na jeho čele; a když věšíš jeho parohy na stěnu, děláš to jako dobyvatel, který ukládá do bezpečí uloupenou korunu zabitého krále. Neboť i uloupená koruna je předmět hodný zvláštní úcty.
Nebyl jsem to já, neboť od lidí mého povolání se lze nadít ledačehos, co se zdá dětinstvím nebo přepínáním; byl to muž v moci postavený a tvrdý, hladký jako meč i drsný jako kámen; říkám vám, že se z lidského těsta málokdo tak do tuha vypeče. Tedy bylo to před ním, že se na říjnovém palouku zjevilo dvacet, padesát, sto plavých a pokojných laní korunovaných královskými parohy jelenů na stráži; a tu ten muž zatajil dech a skoro se chvěl úžasem nebo úctou a šeptal, že to je něco jako mýtus nebo jako pravěk; takto stál předlouho, a pak odcházel tak tiše, že by v žádné kapli, v žádném božišti tak tiše nenašlapoval; a ještě dobrou hodinu po tomto zjevení mluvil hlasem daleko tišším než kdy jindy. Toto uvádím jako svědectví, že zvěř v říjnu nese na sobě veliké a božské tajemství.
Snad právě proto lovci, když se vracejí z čekané, mluví hlasem nadmíru hlučným a hlaholným, aby ze sebe setřásli toto strašné a mlčelivé kouzlo. “To vám bylo,” křičí z plna hrdla. “Na sto padesát kroků přišel ke mně jelen; hodinu jsem se na něj díval, a nedostal jsem se k ráně. Lidičky, to byl chlapík! A já zas dostal jelena za půl hodiny; sotva jsem byl na místě, už si to nese přes palouk. Dostal ji do komory na sedmdesát kroků; ale je to slabší kus. Mládenci, dnes si dám berdo! Bože, proč jenom jsem nedostal jelena, kterého jsem viděl včera!”
Ano, neboť nejkrásnější jeleni jsou vždycky ti, kteří nepřijdou lovci do rány. Jistě i svatý Hubert viděl svého nejkrásnějšího jelena, jelena s křížem, na sto osmdesát kroků; neboť vězte, že jinak by ho byl určitě položil. I s tím planoucím křížem na čele. A rovnou do komory.
PODZIMNÍ
Jsou ještě dny zlaté a modré; neboť nic na světě není zlatějšího než listopadové slunce. Avšak pravá hodinka listopadová, to není úsvit zastřený mlhou ani zlaté poledne, nýbrž soumrak. Soumrak vonící bramborovou natí, pochladlé šero, které na tebe studeně sáhne, zlodějská tma, ve které se zavrtí vzdálené světlo nějakého lidského okénka. Domů, domů! Jak pěkné jsou stěny, lampa, lenoška a knížka! Teprve v těchto dlouhých hodinách tmy pozoruješ zvláštní slávu a dokonalost lidských příbytků: že září.
Avšak jsou také černé hodinky, jiný z darů podzimku. Ona ta tma přijde tak rychle, že si jí člověk zprvu ani nevšimne; a pak už je v ní uložen jako v nějaké tlumené a husté hmotě, ve které se všechno zpomalí, i sám čas. I počnou lidé žít a mluvit pomaleji; nemyslí na to, aby uhonili nějaký prospěch, provedli nějaký hbitý úskok nebo skočili někomu v týl. Spočívají jako opoutáni a slova, která si povídají, jsou jaksi vnitřnější a měkčí než to, co říkají pod kontrolou světla. Myslím, že radí-li se vrazi nebo zrádcové mezi čtyřmi stěnami, rozsvítí si k tomu. Zvlášť ďábelské úmysly pak vznikají, odeberou-li se lidé ze světla do tmy, aby se v ní ukryli. Avšak tma černé hodinky není jako maska, za kterou se člověk skrývá, nýbrž jako mech, který na něm narůstá. Je to, abych tak řekl, přímo mech věčnosti, neboť věčnost je temná. Proto lidé o černé hodince hovoří o věcech vážných a vnitřních. Myslím, že by například ministerská rada měla občas držet černou hodinku; měla by zasedat v rostoucím šeru, ve kterém by žhnulo jen několik cigár. Jeden ministr po druhém by upadal v tichou zádumčivost. “Mládenci,” ozval by se pan předseda měkce, “mně je vám někdy ouzko z toho politikaření. Víte, kdybychom si nikdy nelhali a vždycky si řekli, co vlastně chceme...” “No ba,” vzdychl by jiný ministr. “Já si tak někdy myslím, že vládnout je zatracená povinnost. To člověka strašně zavazuje. Kdyby to tak nějak šlo... beze všech kliček a hejblů... aby byl člověk jako ze skla…” “Taky to říkám,” děl by třetí. “Co by se všechno dalo udělat, kdybychom si navzájem věřili!” “No jo,” řekl by čtvrtý, “ale politika je neřád. Kdybychom mysleli víc na svou zatracenou povinnost nežli na politiku.”
“Tak co,” zeptal by se pan předseda, “mám už rozsvítit?”
“Ještě ne; vždyť se nám tady tak dobře sedí!”
To je pravda, když takový uhelný vůz rachotí po ulici, může se člověk zbláznit. Nic neřinčí a nelomozí tak strašlivě jako uhelné vozy; snad se dělají z nějakých zvučných dřev jako negerské bubny. Polovina městských psychóz pochází jistě z řinčení uhelných vozů. Chodec s vražednou nenávistí měří kočího, který nemá nikterak naspěch, a dvě babky, jež se natřásají nahoře na nákladu uhlí, a hledí uniknout té řinčící potvoře buď napřed, nebo vzadu, nebo za nejbližším rohem, ovšem marně; neboť ať se vrtne kamkoliv, octne se v akčním rádiu jiného uhelného vozu s kočím i babkami.
Tato divoká nenávist však městského člověka rázem opustí, když sám čeká vůz s uhlím na zimu. V tomto případě se mu zdá, že vůz řinčí triumfálně a právem rachotí honose se svou těžkou naložeností; i babky nahoře poskakují jaksi radostně, jako by je ten drtivý lomoz rozjařoval. A pak ti vůz zastaví u vrat, koně dostanou na huby pytlíky s ovsem a kořenitě páchnou, babky slezou a nastaví své nůše vyčalouněné pytlovinou, kočí si mistrně odplivne a nabere uhlí širokou zvonivou lopatou, a už ti rachotí a bubnuje uhlí do sklepa, čpí to uhelným prachem jako v dolech, ale zaplať pánbůh, je toho hromada, s tímhle stačím až do jara, a je to uhlí, panečku, černé a lesklé jako smůla.