Dárky jsou nejzázračnější věc na světě; vlastně je to jediná nesporně zázračná věc na tomto materialistickém světě. Mohu si, ví bůh, sám koupit párek, když už mám na něj tuze velkou chuť; ale kdyby mně někdo na ulici zničehonic daroval horký párek, nevěřil bych svým očím a štípl bych se do ruky a myslel bych, že to byl anděl či kdo. Na darované věci lpí taková podivuhodná mimořádnost; je to, jako by ta věc přišla z nebe. Pranic pohádkového dejme tomu není v tom, že někdo třicet let taškaří nebo šetří, až se dotaškaří nebo došetří blahobytu; ale pohádkové je, když dostane darem pytel dukátů nebo najde jeskyni vykládanou rubíny a zlatem jako Rechnerův krám. Dostat něco darem nebo to nalézt: to je zázračné jádro dobré poloviny všech pohádek u všech národů na světě. Z toho vidíte, že dar je věc řádu pohádkového, kouzelného a prostě zázračného. Darovanému koni nekoukej na zuby, ne proto, že je pravděpodobně dřevěný, nýbrž proto, že je to kůň božský, spadlý z nebe a tajuplný; darovanému koni nekoukej na zuby, nýbrž vem ho kolem krku, polož mu tvář do hřívy a s očima zamhouřenýma sni o divu divoucím, který ti byl nadělen. Koupíš-li si papuče, víš, co si od nich můžeš slibovat; ale dostaneš-li papuče darem, tu je to, pane, jiná: mohou to být sedmimílové papuče, nebo ti mohou přinést štěstí nebo co; zkrátka jsou jaksi jiné než všechny ostatní papuče na světě, tajemnější a prostě zázračné.
A teď už vím, proč nosí dárky Ježíšek nebo svatý Mikuláš: to proto, že žádný opravdový dárek není z tohoto světa, nýbrž přichází z nebe, je kouzelný a nadpřirozený sám od sebe, a proto nemůže být darován lidskou rukou. A proto Ježíšek opravdu je a svatý Mikuláš taky; na mou čest že jsou, a sice bytují nadpřirozeně v těch darovaných věcičkách, a proto když je rozbalíte, zavane z nich na vás taková nebeská a kouzelná vůnička, jež rozjaří vaše srdce. Dárky přicházejí z nebe, byť pozemským prostřednictvím lidského vybírání, smlouvání a placení; tentokrát ovšem platíme obchodníkovi jenom za doručení, jenom za to, že nám tu boží věc zabalil a vydal; ale věc sama, věc určená za dar, není k zaplacení, neboť je původu rajského.
Budiž vám hodně naděleno.
MIKULÁŠ A JINÉ HUMÁNNÍ PODNIKY
Už je tomu pár let, co jsem neviděl Mikuláše, – míním totiž skutečného, svatého a dary dávajícího Mikuláše, a ne takového nějakého reklamního, který doporučuje ve výkladní skříni boty nebo cape v blátě nesa na svém svatém ornátě plakát, že nejlepší vánoční dárky nakoupíte u firmy Max Fischl, levné ceny, též na splátky. Posledního pravého Mikuláše jsem potkal před několika lety na Vinohradech; běžel poklusem přes ulici k nějaké známé rodině, nebyl provázen andělem ani čertem a zřejmě se styděl.
Nemyslete si tedy, že se zabývám jenom literaturou; někdy mě napadají docela praktické věci a různé podniky, do kterých bych se možná pustil, kdybych už neměl své řemeslo. Ať to provede někdo jiný: ať například zařídí Ústřední Kancelář Svatých Mikulášů. Bylo by to docela prosté: ráno by tam hlava rodiny prostě zatelefonovala: “Haló!”
“Haló! Zde Max Fischl, disponent Svatých Mikulášů.”
“Prosím vás, pošlete nám dnes večer v sedm hodin jednoho Mikuláše do bytu!”
“Račte si přát s čertem i s andělem?”
“S andělem rozhodně. Poslyšte, není ten čert příliš strašný? Aby se ho děti nebály.”
“Račte být, prosím, úplně bez starosti. Máme čerty v nejjemnějším provedení, ohromná legrace pro dětičky. Které třídy Mikuláše si račte přát?”
“Jaké třídy?”
“Máme tu, prosím, Mikuláše první třídy, s pravým vousem, pravým nádherným ornátem a stříbrnými zvonky. Anděl má pravá křídla a čert provede tři kotrmelce. Přijedou automobilem. Poplatek sto korun.”
“A jaká je druhá třída?”
“Žíněné vousy, nůše na zádech a bílý plášť lemovaný králíkem. Anděl s vkusnými papírovými křídly, čert běžné kvality. Taxa padesát korun. Třetí třída: vousy z vaty a mitra, jinak v civilu. Anděl má dlouhou košili přes zimník a čert má jen začerněný obličej, řetěz a metlu. Stojí dvacet korun. Mikuláš bez průvodu, lidové provedení, deset korun. Máme také punčochy na mikulášskou nadílku, po třech korunách. Dáváme i dárky za okno, cena podle výšky patra...”
To bych se divil, kdyby tenhle podnik nešel; přitom by zaměstnal větší počet herců penzistů, invalidů, mravných dívek a chudých čertů, podporoval by výchovu dětiček a vůbec zvýšil poezii života. A když už by tady takový podnik byl, mohl by provozovat celou řadu užitečných věcí:
Mohl by na objednávku dodávat do domu Ježíška v podobě nebeského dítěte nebo bradatého otce Noëla.
Mohl by na Silvestra dodávat do veřejných místností Starý rok v podobě kulhavého dědka stiženého rýmou.
Na objednávku by posílal kominíka nebo hezkou holku k domu, odkud má vykročit člověk jdoucí maturovat nebo žádat o místo, aby měl štěstí.
Půjčoval by babky s nůšemi, které by jednou měsíčně zazvonily u dveří a huhlaly, že jdou kupovat neposlušné děti.
Dále zchátralá individua, která by sloužila za výstrahu dorůstající mládeži.
Propůjčil by své zkušenosti i svůj personál pro různé rodinné oslavy, jubilea a projevy sympatií.
Kdyby se věc zavedla ve větším měřítku, mohl by i uspořádat veřejné demonstrace, spontánní projevy na schůzích a nádražích, ovace a zastaveníčka, mohl by aranžovat slavnosti a průvody, dodávat reprezentativní zjevy pro deputace, půjčovat při vhodných příležitostech nejstarší pamětníky, babičky nad hrobem, děti, dudáky, poškozence, příbuzné, sirotky pro tombolu, čtrnáctého hosta k tabuli, shon lidu, cizince a tanečníky, mohl by obstarat veřejné mínění, hlas lidu, hlasy tisku a vůbec cokoliv byste chtěli, a to vše prostě na telefonickou objednávku, levně, přesně a v největším výběru.
Když jsou ústavy na obstarávání pohřbů, proč by nemohl být ústav pro obstarávání různých funkcí života?
ČERNÁ ZIMA
Já vím, že by mělo ležet na dva decimetry sněhu; já vím, že je to dobré polím a zdravé pro nás lidi a jedna radost pro ty oči; ale nic platno, černá zima městu sluší. Sníh je nějak příliš venkovský, nějak starodávně maloměstský; náleží k němu babička v salupu, sáně s rolničkami, nízké střechy a zasněžený Nepomuk na můstku přes potok a koňské hromádky a vrabci a bílé pole s koroptvemi a zaječími ťapkami a klouzačka na návsi a mnoho jiných pěkných věcí, které teprve dělají ze sněhu ten pravý sníh. Avšak k autům se sníh jaksi nehodí. Ani k tramvajím. Ani k neónovým reklamám. Ve sněhu vypadá to všechno jaksi malicherně, ucouraně a – nu, nehodí se to. Naproti tomu černá zima městu svědčí; v takové černé, blátivé zimě se městu září nejkrásněji. Každá světelná reklama, každé planoucí okno, každá lucerna jiskří jako šperky z černého sametu; reflektory vozidel klouzají po lesklé dlažbě, světelné semafory kmitají, neónové linky a nápisy čmárají svá znamení jako ohnivý prst po černých stěnách tmy, – někdy to je najednou taková krása, že člověk vydechne Jezus nebo něco takového. Nechte být, lidský tvor i z té černé a zasmušilé zimy udělal něco jako zázrak. Třeba jednou i z jiných černých a mizerných věcí vyčaruje něco, co bude hlásat lidskou slávu. Jen neztrácet trpělivost se zimou a s lidmi.