Rasmus strčil ruku Evě-Lottě do dlaně. Tohle se nepodobalo žádnému jeho dřívějšímu zážitku a probouzelo to v něm zároveň radost i strach. Takový strach, že se chtěl někoho držet za ruku. Náhle však měl pocit, že se mu všechno líbí. Líbily se mu lesy, i když tam bylo tma a stromy tak zvláštně a silně šuměly, líbily se mu přívětivé vlnky, které při nárazech na skálu zněly tak hezky, a ze všeho nejvíc se mu zamlouvaly hvězdy. Svítily tak jasně a jedna z nich na něho přátelsky mrkala. Zaklonil hlavu a díval se vzhůru k téhle přátelské hvězdě. A stiskl ruku Evě-Lottě a řekl zasněně:
„Představ si, jak je asi na nebi krásně, když vypadá tak nádherně z téhle druhé strany!“
Nikdo mu neodpovídal. Nikdo neřekl slovo. Nakonec se však Eva-Lotta sklonila a objala ho.
„Teď půjdeš spát, Rasmusi,“ řekla. „Budeš spát v chýšce v lese, není to pěkné?“
„Je,“ prohlásil Rasmus s nejhlubším přesvědčením.
A když si za chvíli vlezl do spacího pytle vedle Evy-Lotty, ležel v něm a vzpomněl si, jak daleko už dospěl k tomu, aby byl Bílou růží, oddychl si s vnitřním uspokojením. Zavrtal se nosem Evě-Lottě do paže a cítil, že teď se mu chce spát. Ještě bude tatínkovi vyprávět, jaké je nádherné ležet v noci v chýšce. Teď tu bylo tma, Kalle zhasl kapesní svítilny, ale Eva-Lotta byla velmi blízko a přátelská hvězda stále ještě mrkala venku na nebi.
„Co by tady bylo místa, kdyby ses netlačil,“ povídal Anders, který ležel v spacím pytli společně s Kallem, a mrzutě do něho strkal.
Kalle mu šťouchanec oplatil.
„Škoda že jsme pro tebe zapomněli vzít dvojitou postel,“ řekl.
„Ale dobrou noc, ať už je to jak chce!“
Za pět minut spali všichni, hluboce a bezstarostně a bez obav ze zítřejšího dne.
15
Už brzo budou z ostrova pryč. Za několik okamžiků odjedou a nikdy jej už nespatří. Než Kalle skočil do člunu, na chvilku zaváhal. Ohlédl se za místem, které jim bylo domovem po několik neklidných dnů a nocí. Tady je jejich skála, kde se koupali, a v ranním slunci vypadá velmi lákavě, v prohlubni za ní měli svou chýšku. Nebylo ji odtud pochopitelně vidět, ale Kalle věděl, že tam je a že je prázdná a opuštěná a že jim už nikdy nebude domovem.
„Půjdeš vůbec?“ zeptala se nervózně Eva-Lotta. „Chci odtud, a to je taky jediné, co zrovna teď chci.“
Seděla na zádi člunu a Rasmuse měla vedle sebe. Naléhala mnohem víc než ostatní, aby už jeli. Věděla, že každá vteřina je drahocenná. Dovedla si docela dobře představit, jak je Peters zoufalý z jejich útěku a jak se do poslední chvíle bude snažit, aby se jich zase zmocnil. Proto měli teď naspěch, a všichni to věděli. Kalle rovněž. Už neváhal. Zručným skokem přistál v člunu, kde Anders čekal u vesel.
„Tak už to máme,“ řekl Kalle. „A můžeme jet!“
„Ano, můžeme,“ řekl Anders a začal veslovat. Náhle však vesly zabrzdil a udělal rozhněvaný posunek. „Jenomže jsem si tam zapomněl kapesní svítilnu,“ řekl. „No jo, já vím, že jsem lajdák. Ale za pár vteřin jsem zpátky.“
Vyskočil na pevninu u skály a zmizel.
Čekali. Zprvu netrpělivě. A za chvíli už hrozně netrpělivě. Jenom Rasmus tam seděl neochvějně klidně a šplouchal se rukou ve vodě.
„Jestli hned nepřijde, začnu křičet,“ řekla Eva-Lotta.
„Zřejmě tam objevil ptačí hnízdo nebo něco takového,“ poznamenal mrzutě Kalle. „Rasmusi, doběhni za ním a řekni mu, že člun odplouvá.“ Rasmus vyskočil poslušně ze člunu. Viděli ho, jak mizí vzhůru po ploché skále rychlými skoky jako telátko.
A čekali. Čekali a čekali a neustále upírali oči k vrcholu ploché skály, kde se Anders i Rasmus měli konečně objevit. Nikdo však nepřicházel. Skála byla pustá, jako by na ni nikdy nevstoupila lidská noha. Těsně vedle člunu se vymrštil z vody okoun, čilý po ránu, a v rákosí u břehu to slabě zašumělo. Jinak bylo všude ticho. Zlověstné ticho, jak se jim náhle zdálo.
„Co jen pro všechno na světě dělají?“ řekl neklidně Kalle. „Myslím, že bych se měl za nimi podívat.“
„Tak to půjdeme oba,“ pravila Eva-Lotta. „Já to nevydržím, abych tu čekala sama.“
Kalle přivázal člun a vyskočili na zemi. A běželi po skále zrovna jako předtím Anders. A jako Rasmus.
V prohlubni viděli chýšku. Nespatřili však žádného člověka, neslyšeli žádné hlasy. Jenom to hrozné ticho…
„Jestli je to jeden z obvyklých Andersových nápadů,“ řekl Kalle a lezl do chýšky, „ tak ho za…“
Pak už neříkal nic. Eva-Lotta, dva kroky za ním, slyšela jenom dušený výkřik a prudce a zoufale vykřikla:
„Co je, Kalle, co je?“
V téže vteřině cítila na krku silný stisk a slyšela hlas, který velmi dobře znala.
„Tak co, neřáde, už ses vykoupala?“
Stál tu Nicke, v obličeji rudý zlostí. A z chýšky přicházeli Blom se Svanbergem. Vedli s sebou tři zajatce, a když je Eva-Lotta spatřila, vhrkly jí slzy do očí. Tohle je konec. Je po všem. Všechno bylo nadarmo. Nejlíp by bylo lehnout si do mechu a hned umřít. Když viděla Rasmuse, píchlo ji u srdce. Byl zcela zničený a dělal zoufalé pokusy, aby se zbavil něčeho, co mu strčili do úst a co mu bránilo v křiku. Nicke k němu pospíchal, aby mu pomohl, ale v Rasmusovi to neprobudilo žádnou vděčnost. Jakmile mohl otevřít ústa, plivl zlostně po Nickovi a křičeclass="underline"
„Ty jsi hloupý, Nicke! Jé, ty jsi hloupý!“
Byl to smutný návrat. Takový pocit asi měli uprchlíci z okovů v džungli, když se vraceli na Ďábelské ostrovy, pomyslil si Kalle a v chůzi zaťal pěsti. Tohle byl opravdový transport vězňů. On, Anders a Eva-Lotta byli svázáni jedním provazem. Vedle nich šel Blom, dozorce vězňů nejnevlídnějšího druhu, za nimi kráčel Nicke. Nesl Rasmuse, který nepřestával opakovat, že mu Nicke připadá strašně hloupý. Svanberg se ujal jejich člunu se všemi zásobami a vracel se s ním k táboru únosců.
Nicke měl zřejmě velmi mizernou náladu. Měl mít vlastně radost, že se vrací se svou kořistí k Petersovi. Pokud ji však měl, pečlivě to tajil. Šel za nimi a celou cestu huboval.
„Zatracení kluci pitomí! Proč jste si brali člun? Mysleli jste, že na to nepřijdeme? A když už jste měli člun, proč jste zůstávali na ostrově, vy idioti?“
Ano, proč jsme tu zůstali, myslil si roztrpčeně Kalle. Proč jsme neodjeli na pevninu už včera večer, ačkoli Rasmus byl unavený a pršelo a bylo tma. Proč jsme odtud neujeli, dokud byl čas? Nicke má pravdu — jsme úplní idioti! Jenomže je zvláštní, když jim to vyčítá zrovna on. Opravdu se nezdálo, že by měl zvláštní radost, že je dopadli.
„Já si myslím, že únosci dětí vůbec nejsou hodní,“ řekl Rasmus.
Nicke neodpověděl, jen se na něho zlostně podíval a huboval dál.
„A proč jste vzali ty listiny? Vy pitomci, proč jste je vzali?“
Ti dva pitomci neodpovídali. Ani později, když se jich na totéž ptal inženýr Peters.
Seděli každý na jednom lůžku u Evy-Lotty a byli tak zničení, že se nedokázali ani bát Peterse, ačkoliv dělal, co mohl, aby jim nahnal strach.
„Těmhle věcem vy nerozumíte,“ povídal,,,a vůbec jste se do toho neměli plést. A dopadne to s vámi špatně, když neřeknete, co jste včera večer s těmi listinami udělali.“
Zavrtal se do nich černýma očima a křičeclass="underline"
„No tak! Ven s tím! Co jste s nimi udělali?“
Neodpovídali. Připadalo jim, jako by tohle byl správný postup, jak dohnat Peterse k zuřivosti, protože se náhle vrhl na Anderse, jako by ho chtěl zabít. Chytil ho oběma rukama za hlavu a divoce s ním cloumal.