Eva-Lotta klidně stála a zavřela oči. Ať jde pryč, myslila si, ať jde pryč, já to jinak nevydržím…, a jestli Rasmus teď něco řekne, tak…
„Já vám nařežu, jen co budu mít čas,“ řekl Peters. „Dostanete nářez, že se z vás bude prášit, až se vrátím. A když zatím nebudete úplně klidní, dostanete ještě větší nářez. Rozumíte?“
„Ano prosím,“ řekl Anders.
Rasmus se poškleboval. Neslyšel z Petersových slov vůbec nic. Zaujala ho jediná myšlenka — že Kalle je za zástěnou! To je přece jako při hře na schovávanou! Eva-Lotta vyděšeně pozorovala posuňky v jeho tváři. Mlč, Rasmusi, mlč, snažně ho v duchu prosila. Ale Rasmus neslyšel její mlčenlivou prosbu. Zlověstně se poškleboval.
„Čemu se šklebíš?“ obořil se na něj Peters.
Rasmus se zatvářil vesele a tajuplně.
„Neuhodl bys, kdo…,“ začal.
„Tady na ostrově je moc borůvek,“ vykřikl Anders hlasitě a prudce. Rád by byl řekl něco rozumnějšího, ale tohle bylo jediné, nač si v nouzi vzpomněl. Peters se na něj zhnuseně zadíval.
„Chceš být zábavný,“ poznamenal. „To si můžeš nechat.“
„Haha, inženýre Petersi,“ pokračoval trpělivě Rasmus, „neuhodl bys, kdo…“
„Borůvky jsou to nejlepší, co vůbec znám,“ křičel Anders a Peters zavrtěl hlavou.
„Moc chytrý nejsi,“ prohlásil. „Ale to nevadí. Já půjdu. Chtěl jsem vás jen varovat, abyste už nedělali žádné lumpárny.“
Byli tedy sami. Seděli všichni tři na jedné posteli a tiše rozmlouvali o tom, co se událo. Rasmus seděl na podlaze před nimi a se zájmem poslouchal.
„Je moc silný vítr,“ vysvětloval Kalle. „Dokud se neutiší, nemůžeme dělat vůbec nic.“
„Někdy vydrží vítr devět dní bez přestání,“ poznamenal Anders jako malé povzbuzení.
„Co chceš dělat, když budeš čekat?“ chtěla vědět Eva-Lotta.
„Budu muset zalézt pod podezdívku jako beruška,“ řekl Kalle. „Ale až bude večer po poslední Nickově obchůzce, přijdu k vám a tady se najím a vyspím.“
Anders se zašklebil.
„Tohle je tak dobré, že bych si to chtěl zopakovat s Červenými,“ řekl.
Seděli dlouho. A slyšeli volání a křik z lesa, kde Peters a Nicke a Blom a Svanberg hledali Kalla.
„Jen si hledejte,“ řekl nevrle Kalle. „Stejně najdete jenom borůvky.“
Nastal večer a setmělo se. Kalle už nevydržel ležet pod podezdívkou. Musel vylézt a rozhýbat se, než mu ruce a nohy úplně odumřou. Bylo ještě příliš brzo, aby šel k ostatním. Nicke ještě neudělal večerní obchůzku. Tiše a obezřetně kráčel Kalle tmou. Kdo by řekl, že může být tak krásné jenom se pohybovat!
Viděl, že ve velké chatě u Peterse je světlo. Okno měli otevřené a slyšel odtamtud slabý hukot hlasů. O čem asi mluví? Kalle cítil, jak v něm procitla touha po dobrodružství. Kdyby se tam člověk docela tiše přikradl a postavil se k oknu, slyšel by snad leccos, co by se mohlo hodit.
Plížil se k chatě. Krok za krokem. Po každém kroku úzkostlivě naslouchal a nakonec se dostal až pod okno.
„Už mě to nebaví,“ slyšel Nickův mrzutý hlas. „Už mě to dokonale přestalo bavit a nechci s tím už nic mít.“
A pak řekl Peters klidně a mrazivě:
„Tak, už s tím nechceš nic mít! A pročpak, když dovolíš?“
„Protože je to levota,“ řekl Nicke. „Napřed mluvili o věci, že můžeme udělat všechno možné, jen když to prospěje věci, takhle to člověku říkali. Já jsem byl chudý a hloupý námořník a věřil jsem těm řečem. Ale teď jim už nevěřím. Nikdy přece nemůže být správné, aby se takhle jednalo s dětmi, i kdyby to bylo na prospěch věci já nevím jak!“
„Dej si pozor, Nicke,“ řekl Peters. „Nemusím ti snad připomínat, co se stává lidem, kteří toho chtějí nechat?“
Chvíli bylo ticho, ale nakonec řekl Nicke mrzutě:
„Samozřejmě, to vím dobře!“
„Tak vidíš,“ pokračoval Peters. „A já tě varuji, abys už nedělal žádné hlouposti. Máš takové bláznivé řeči, a já začínám mít skoro podezření, žes toho kluka nechal utéct schválně.“
„To není pravda, šéfe!“ rozzlobil se Nicke.
„Ovšem, tak hloupý snad nejsi ani ty,“ řekl Peters. „Dokonce i ty musíš přece pochopit, co to pro nás znamená, že utekl.“
Nicke neodpovídal.
„Já jsem v životě neměl takový strach,“ pokračoval Peters. „A když nepřiletí co nejdřív letadlo, tak tohle špatně dopadne, na to můžeš vzít jed.“
Letadlo! Kalle nastražil uši. Jaké letadlo?
Byl vyrušen ze svých úvah. Tmou kdosi přicházel, někdo s kapesní svítilnou. Přicházel z malé chaty pod skálou, kde uvěznili profesora. Kalle si pomyslil, že to je jistě Blom nebo Svanberg, a přitiskl se ke zdi.
Bál se však zbytečně. Muž s kapesní svítilnou šel k velké chatě a za okamžik ho Kalle už slyšel mezi ostatními dvěma.
„Letadlo přiletí zítra ráno v sedm hodin,“ slyšel Kalle hlas, podle něhož poznal Bloma.
„To je opravdu moc dobře,“ řekl Peters. „Opravdu se odtud musím dostat. Jenom aby bylo dobré počasí pro přistání.“
„No, vítr se už dost utišil,“ řekl Blom. „Před startem chtějí novou zprávu o počasí.“
„Tak jim ji dejte,“ řekl Peters. „Tady v zálivu rozhodně nebude tak prudký vítr, aby nemohli přistát. A ty se postarej, Nicke, aby kluk byl v sedm hodin připraven!“
„Kluk“ — to byl pochopitelně Rasmus! Kalle zaťal pěsti. Takhle tedy všechno skončí! Rasmuse pošlou pryč. Bude pryč dávno předtím, než Kalle sežene pomoc. Chudáček Rasmus, kam ho odvezou? A co s ním udělají? To je přece hrozně sprosté!
Nicke jako by slyšel Kallovy myšlenky.
„Tohle je ale sprosté,“ řekl. „Chudák chlapec, který neudělal nic zlého. Při tomhle nechci pomáhat. Posaďte si ho do letadla sám, šéfe!“
„Nicke,“ řekl Peters a jeho hlas zazněl děsivě tvrdě, „varoval jsem tě a teď tě varuji naposled. Ať je chlapec v sedm hodin přichystaný!“
„Zatracená práce,“ ulevil si Nicke. „Víte stejně dobře jako já, že se chlapec z toho živ nedostane, a profesor taky ne.“
„To bych ani netvrdil,“ řekl zlehka Peters. „Když se profesor bude chovat rozumně… Ostatně to sem nepatří!“
„Zatracená práce,“ opakoval Nicke.
Kalle cítil, jak se mu svírá hrdlo. Byl velice zarmoucený a všechno mu připadalo naprosto beznadějné. Snažili se, opravdu se snažili ze všech sil, aby pomohli Rasmusovi a profesorovi. Ale k ničemu to nevedlo. Tihle zlí lidé na celé čáře vyhráli. Chudáček, chudáček Rasmus!
Kalle klopýtal potmě od chaty, v naprostém zoufalství. Musí se pokusit o spojení s profesorem, musí ho připravit na to letadlo, které se zítra ráno snese jako velký dravec a uchvátí do drápů Rasmuse. A které přistane v zálivu, jakmile Blom podá zprávu, že se vítr dostatečně utišil…
Kalle se zastavil. Jakpak Blom tohle oznámí? Jak jen to vůbec dělá? Kalle si hvízdl. Pochopitelně je tu někde vysílačka. Samozřejmě že tu je vysílačka, přece ji mají všichni vyzvědači a ničemové, kteří potřebují být ve spojení s cizinou.
V Kallově mozku se začala rozvíjet myšlenka. Vysílačku by právě teď taky nejvíc potřeboval. Kdepak jen asi je? Musí se k ní dostat… snad… snad je tu přece jen aspoň malá naděje!
Co malá chata, odkud přišel Blom? Tamhle je. Oknem proudí slabé světlo. Kalle se třásl vzrušením, když se kradl k chatě a podíval se dovnitř. Nikdo tam nebyl. Ale — zázrak nad zázraky — byla tam vysílačka, ano, byla tam!