Ne, tak se to nedá povědět! A teď mu Rasmus položí ruku kolem krku a řekne nejněžnějším hlasem:
„Pojď, Nicke, půjdeme odtud! Půjdeme k mému tatínkovi!“
„Ne, Rasmusi,“ namítá vyčerpaně Nicke. „Už nemohu jít, rozumíš, musím tady zůstat. Ale jdi ty sám… chci, abys šel!“
Rasmus vystrčí spodní ret.
„Ale když já nepůjdu, víš,“ prohlásí určitě. „Počkám, až se mnou půjdeš ty. Abys věděl!“
Nicke neodpovídá. Nemá už sílu a neví, co by měl říkat. Rasmus se mu zavrtá nosem do tváře a šeptá:
„Protože já tě mám moc a moc rád!“
Tu se Nicke rozpláče. Naposledy plakal jako dítě, od té doby nikdy. Ale teď pláče. Neboť je velice unavený a je to poprvé, co mu někdo něco takového říká.
„Myslíš to doopravdy?“ sípe Nicke. „Opravdu můžeš mít rád únosce dětí?“
„Já si myslím, že únosci dětí jsou hodní,“ ujišťuje ho Rasmus.
Nicke sbírá poslední síly.
„Rasmusi, teď musíš udělat, co ti řeknu. Musíš jít za Kallem a Andersem a Evou-Lottou. Máš přece být Bílou růží, ne? To přece chceš.
„Chci, ale…“
„Tak vidíš! Utíkej! Myslím, že na tebe už čekají!“
„Ale co ty, Nicke?“
„Já ležím tady v mechu a je mi krásně. Odpočinu si tady a budu poslouchat, jak švitoří ptáci.“
„Ale…,“ namítá Rasmus. Tu zaslechne z dálky volání. Někdo volá jeho jméno.
„To je táta,“ zaraduje se Rasmus.
Teď Nicke opět pláče, nyní však zcela tiše, s hlavou v mechu. Už si nemusí dělat kvůli Rasmusovi starosti. Pláče vděčností… a protože je strašně těžké říci sbohem téhle malé postavičce ve špinavé bundě, která se stále rozmýšlí, zda má odejít za tatínkem nebo zůstat u Nicka.
„Jdi a řekni tatínkovi, že tady v lese leží otrhaný starý únosce dětí,“ řekne Nicke.
Tu ho Rasmus znovu chytne kolem krku a zavzlyká:
„Ty nejsi žádný starý otrhaný únosce dětí, Nicke!“
Nicke zvedne s námahou ruku a pohladí Rasmuse po tváři.
„Sbohem, Rasmusi,“ šeptá. „Teď jdi a ať je z tebe Bílá růže. Nejlepší bílá růžička…“
Rasmus znovu slyší, jak volají jeho jméno. S pláčem vstane, nerozhodně stojí a dívá se na Nicka. Pak odchází. Několikrát se otočí a mává. Nicke nemá dost sil, aby zamával také, ale provází dětskou postavičku oddanýma modrýma očima, které jsou plné slz. Teď už tam žádný Rasmus není. Nicke zavře oči. Je nyní spokojen — a unavený. Je krásné, že může spát.
19
„Walter Siegfried Peters,“ řekl komisař státní policie, „to přesně souhlasí. Konečně! Nemyslíte si sám, že už bylo na čase, abychom vás zadrželi?“
Inženýr Peters na otázku neodpověděl.
„Dejte mi cigaretu,“ řekl netrpělivě.
Strážmistr Björk šel k němu a vstrčil mu mezi rty robin-hoodku.
Peters seděl na kameni u přístavního můstku. Na rukou měl želízka. Za ním stáli ostatní, Blom, Svanberg a cizí pilot.
„Snad víte, že jsme po vás šli už dlouho,“ pokračoval policejní komisař. „Zaměřili jsme se na vaši vysílačku už před dvěma měsíci, ale zmizeli jste, zrovna když jsme vás měli zatknout. Už vás přestala bavit špionáž, že jste se dali místo toho radši na únos?“
„To je prašť jako uhoď,“ prohlásil Peters s neskrývaným cynismem.
„Snad ano,“ řekl komisař. „Ale co se vás týká, teď je už obojímu konec.“
„Ano, teď je člověk už celkem vyřízený,“ připustil trpce Peters. Několikrát hluboce zatáhl z cigarety.
„Jedno bych rád věděl,“ řekl. „Jak jste přišli na to, že jsem na Kalvönu?“
„To jsme se dověděli teprve tady,“ řekl policejní komisař. „A přijeli jsme sem, protože jeden starý učitel v Lillköpingu náhodou zachytil stručnou zprávu na krátkých vlnách od našeho přítele Kalla Blomkvista včera večer.“
Peters vrhl na Kalla nenávistný pohled.
„To jsem si zrovna mohl myslet,“ řekl. „Jestli jsem tam nemohl přijít o dvě minuty dříve a knokautovat ho doopravdy! Zatracení kluci! Od začátku do konce za to mohou jen oni. Radši se budu potýkat s celou švédskou policií než s těmihle třemi.“
Komisař šel ke třem Bílým růžím, které seděly na můstku.
„Bezpečnostní policie může být ráda, že má takové výtečné spolupracovníky,“ řekl.
Ti tři sklopili skromně oči. A Kalle si pomyslil, že vlastně ani nepomáhali bezpečnostní policii, nýbrž, přísně vzato, pouze Rasmusovi. Peters uhasil zbytek cigarety podpatkem a tiše a upřímně zaklel.
„Na co čekáme,“ řekl nevrle. „Jde se!“
Zelený ostrůvek mezi stovkami jiných v modrém letním moři. Slunce svítí na malé chaty, na dlouhý přístavní můstek a na všechny lodi, které se tam u můstku houpají na vlnách. Vysoko nad vrcholky jedlí plují na bílých křídlech rackové. Občas se některý bleskurychle ponoří do vody a zase se objeví s ouklejí v zobáku. Malý konipásek stále svědomitě poskakuje mezi hromádkami vřesu a červení mravenci tam stále ještě lezou po kameni. A takhle to snad bude pokračovat dnes, zítra a po všechny dny, až do konce léta. Nikdo však o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude. Za malou, malou chvilku bude tento ostrůvek opuštěný a zmizí jejich zrakům, už nikdy ho nespatří.
„Teď už nevidím chatu Evy-Lotty,“ řekl Kalle.
Seděli v hloučku na zádi motorového člunu a upírali tvrdošíjně oči k zelenajícímu se ostrovu, který nyní opouštěli. Ohlíželi se za ním a mrazilo je. Byli šťastni, že mohou opustit toto slunečné, zelené vězení.
Rasmus se neohlížel. Seděl tátovi na klíně a byl znepokojen, že tatínek má na tváři tolik vousů. Co když mu teď vyrostou a zapletou se mu do kola, až pojede na motocyklu! A ještě něco ho tísnilo.
„Táto, pročpak Nicke spí, když je bílý den? Chci, aby se probudil a povídal si se mnou.“
Profesor se zarmouceně podíval na nosítka, kde Nicke ležel v bezvědomí. Bude mít někdy příležitost, aby poděkoval tomu člověku za to, co udělal pro syna? Patrně ne. S Nickem to vypadalo zle, měl jen velmi malou naději, že to přežije. Potrvá nejméně dvě hodiny, než se dostane na operační stůl, a patrně už bude pozdě. Tohle je opravdu závod se smrtí. Strážmistr Björk se snaží ze všech sil, aby jízdu urychlil, ale…
„Teď už nevidím ani přístavní můstek,“ řekla Eva-Lotta.
„Ne, ale je to krásné,“ řekl Kalle. „Podívej se, Andersi, tamhle je naše skála, kde jsme se koupali!“
„A naše chýška,“ zamumlal Anders.
„Spát v chýšce, to je velká legrace, táto, opravdu,“ řekl Rasmus.
Kalle si náhle vzpomněl na věc, kterou musí s profesorem prohovořit.
„Opravdu doufám, že váš motocykl bude stát tam, kde jsme ho nechali,“ řekl. „Doufám, že ho nikdo nešlohl.“
„Můžeme si tam zajet jindy a podívat se na něj,“ řekl profesor. „Já mám mnohem větší starost o svoje listiny.“
„Cccc,“ řekl Kalle. „Ty jsem schoval na bezpečném místě.“
„Teď už to snad můžeš povědět,“ ozvala se zvědavě Eva-Lotta.
Kalle se tajuplně usmál.
„Hádej! V zásuvce prádelníku na půdě pekárny, pochopitelně!“
Eva-Lotta zaječela.
„Ty nemáš rozum,“ vykřikla. „Co když je teď šlohli Červení!“
Tato myšlenka zřejmě Kalla trochu vyvedla z míry. Rychle se však uklidnil.