Docela udýchaní po namáhavém výstupu do kopce čekali ti tři chvilku před vchodem do zříceniny. Stáli tam, naslouchali tichu a připadalo jim, že to uvnitř pod vysokou klenbou vypadá docela chmurně a nebezpečně. Tu slyšeli, jak ze tmy volá strašidelný hlas:
„Nyní nastal boj mezi Červenou a Bílou růží a tisíce a desetitisíce duší zahynou a skončí v noci smrti!“
Pak se ozval pronikavý, děsivý smích, rozléhající se mezi kamennými stěnami. A nastalo ticho, hrozivé ticho, jako by ty, kdo se smáli, přemohl jejich vlastní strach z nějakého neznámého nebezpečí ve tmě.
„Boj a vítězství!“ zvolal rozhodně Anders a rozběhl se střemhlav do hradu. Kalle s Evou-Lottou ho následovali.
Za denního světla tu byli nesčetněkrát. Ale v noci ještě nikdy. Zvláštní náhodou je dokonce jednou zavřeli v hradním sklepení. Bylo to úplně hrozné, nevzpomínali si však, že by to bylo něco tak děsivého jako teď — když o půlnoci pronikají do nejisté tmy, kde ve stínech může číhat cokoli. Nejen Červení. Kdepak, vůbec žádní Červení, ale strašidla a duchové, kteří se snad budou mstít za rušení nočního klidu, vystrčí z některé díry ve zdi kloubovitou ruku kostlivce, až se toho někdo nejméně naděje, a zardousí ho.
Anders ještě jednou vykřikl „Boj a vítězství“, aby posílil jejich odvahu, ale v tichu to znělo tak hrozně, že ho Eva-Lotta zděšeně prosila, aby už přestal.
,,A za žádnou cenu ode mne nechoďte,“ dodala. „Mezi strašidly se mi to moc nezamlouvá.“
Kalle jí konejšivě poklepal po zádech a opatrně postupovali vpřed. Při každém kroku se zastavili a naslouchali. Někde dále ve tmě jsou Červení — a jistě slyší jejich plíživé kroky, aspoň se to dá předpokládat. Tu a tam svítil dovnitř zřícenou klenbou měsíc, a tu viděli skoro stejně jasně jako ve dne drsné stěny a hrbolaté podlahy, kde museli opatrně našlapovat, aby neklopýtli. Kam však neproniklo světlo měsíce, byly jen hrozivé stíny, děsivá temnota a tísnivé mlčení. Při pozorném naslouchání by se v tichu dal zaslechnout lehký šepot, úryvky vět, které doléhaly k uším a plnily je děsem. Eva-Lotta se bála. Zpomalila kroky. Kdopak to šeptal? Červení, nebo jen slábnoucí ozvěna dávno mrtvých hlasů, která dosud setrvávala mezi kamennými stěnami? Natáhla ruku, aby se přesvědčila, že není sama. Potřebovala nahmatat konečky prstů Kallovu větrovku jako záštitu proti strachu, který ji mátl. Nebyla tam však žádná větrovka, ani Kalle, pouze černá prázdnota. Eva-Lotta zděšeně vyjekla. Tu se z výklenku ve stěně napřáhla ruka a sevřela ji rdousivým stiskem. Eva-Lotta křičela. Křičela, protože myslila, že nastala poslední minuta jejího života.
„Nekřič,“ ozval se Jonte. „Ječíš jako lodní siréna.“ Drahoušek Jonte! Eva-Lotta ho měla v tu chvíli hrozně ráda. Mlčky a upřímně se spolu potmě prali.
V duchu se rozhořčeně divila, kde asi zůstali Anders a Kalle. Pojednou však slyšela z dálky náčelníkův hlas:
„Co křičíš, Evo-Lotto? A kde je vlastně ta hostina?“
Jonte nebyl žádný velký silák a Eva-Lotta se tvrdými pěstičkami brzo vysvobodila. Utíkala dál tmavou chodbou, jak rychle jen mohla, a Jonte ji podrážděně pronásledoval. Z druhé strany také někdo přicházel a Eva-Lotta kolem sebe divoce tloukla, aby si vybojovala volnou cestu. Tento nepřítel však byl silnější. Eva-Lotta cítila, jak jí ruce spoutal pevný stisk — zřejmě to byl Sixten — ale rozhodla se, že mu nedopřeje snadné vítězství, to ať si nemyslí! Napjala všechny svaly v těle a zasadila mu hlavou ránu pod bradu. „Ale!“ ozvalo se. „Nepřítel!“ A byl to Kallův hlas.
„Co se ti stalo?“ podivila se Eva-Lotta. „Proč se pereš?“
„A proč se pereš ty?“ řekl Kalle. „Když ti člověk jde na pomoc?“ Jonte se vesele zachechtal a rychle utíkal od nebezpečných sousedů. Nechtěl být v temné chodbě sám s dvěma Bílými růžemi. Pádil, co mu nohy stačily, k světlému otvoru, aby se dostal na nádvoří, a na rozloučenou zavolaclass="underline"
„To je prima! Jen si pořádně natlučte, ušetříte nám práci!“
„Za ním, Evo-Lotto,“ zvolal Kalle a oba se společně hnali chodbou. Na nádvoří se však nyní střetli náčelníci a bojovali spolu. Byli ozbrojeni každý dřevěným mečem a šermovali spolu ve světle měsíce. Eva-Lotta a Kalle se třásli napětím, když viděli, jak se po stěnách ohrazeného nádvoří honí černé stíny. Tohle přece je opravdu válka dvou Růží! Právě mezi takovými středověkými zdmi by se měli bojovníci střetnout v nočním souboji. Takhle to přece vypadalo, když mezi skutečnou Červenou a Bílou růží zuřil skutečný boj a když tisíce a desetitisíce duší šly na smrt a vstříc smrti! Jako děsivý studený závan se jich zmocnil pocit, že takové to asi bývalo v dobách, kdy válka dvou Růží nebyla jen zábavnou hrou. Neboť tento souboj jim náhle nepřipadal jako hra. Byl to boj na život a na smrt, který mohl skončit jenom tak, že jeden z černých stínů, míhajících se po hradních stěnách, nakonec ustane v boji a již nikdy se nepohne.
„Tisíce a desetitisíce duší…“ šeptal si pro sebe Kalle.
,,Přestaň!“ okřikla ho Eva-Lotta. Nebyla s to odtrhnout oči od bojujících stínů a třásla se rozčilením. Kousek opodál stáli Benka a Jonte a se stejným zaujetím sledovali probíhající boj. Stíny se řítily jeden na druhý, odrážely útok, blížily se k sobě a ustupovaly a znovu vyrážely k útoku. Nikdo nepromluvil jediné slovo, jen občas bylo slyšet hrozivou ránu, když se zkřížily meče.
„Zasvěť ho klidu ukolébavkou meče,“ deklamoval Benka. „A vraž mu jednu, až se svalí,“ dodal, aby porušil děsivé kouzlo, jímž na něho působily míhající se stíny.
Tu Eva-Lotta procitla a s úlevou si oddychla. Je to přece jen Anders a Sixten a bojují dřevěným mečem!
„Vyžeň ho z hradu jeho předků!“ povzbuzoval Kalle křikem svého náčelníka.
Náčelník se snažil ze všech sil. Sice se mu nepodařilo vyhnat Sixtena z hradu jeho předků, zatlačil ho však taseným mečem k pumpě uprostřed hradního nádvoří. Vedle pumpy byla mělká nádržka, plná kalné vody. A při nepozorném kroku nazad spadl nakonec náčelník Červených nešťastnou náhodou do nádrže.
Kalle s Evou-Lottou přehlušili svým jásotem hněvivé protesty Červených. Sixten však vylezl z té lázně a rozzlobil se. Vyrazil proti Andersovi jako rozzuřený býk a teď se pro změnu rozhodl zase k ústupu Anders. Zajíkal se smíchem, utíkal ke zdi kolem dvora a začal na ni lézt. Než se mu však podařilo vyskočit vzhůru, už za ním byl Sixten a šplhal za ním.
„Kam utíkáš?“ posmíval se mu Anders a díval se na něho dolů. „Máš přece jít na tu hostinu v hradu tvých předků, ne?“
„Napřed ti stáhnu skalp,“ hrozil mu Sixten.
Anders běžel lehkým krokem po hřebenu zdi. V duchu si říkal, co se asi stane, když ho Sixten dožene. Potýkat se tu spolu nemohli, to bylo přímo o život, protože na druhé straně hradní zdi zela propast. Sixtenovi stačilo, aby ho zahnal jen dvacet metrů na východ, pak už za zdí nebude měkký trávník asi v hloubce odpovídající lidské postavě, nýbrž hrozivá hlubina přinejmenším třicetimetrová. Teď přece Andersovi nic nebránilo, aby slezl, ještě než doběhne tak daleko, ale na to neměl ani pomyšlení. Co bylo nebezpečné, bylo zábavné, a dnešní noc byla pro nebezpečí jako stvořená. Snad ho posedla nějaká náměsíčnost, protože cítil prudkou touhu po divoce odvážných činech. Chtěl provést něco, co by Červeným opravdu vyrazilo dech.