„Pojď, Sixtenku!“ lákal protivníka. „Půjdeš se mnou na procházku při měsíčku?“
„Jen se neboj,“ bručel Sixten. Chápal, co chce Anders udělat, ale nepatřil k lidem, kteří by se dali vyprovokovat. Zeď byla široká asi dvacet centimetrů, takže to byla hotová promenáda pro každého, kdo byl zvyklý udržovat rovnováhu na úzké kladině v hodině tělocviku.
Nyní doběhl Anders k východnímu rohu. Tam byla kulatá plošinka, střílna, odkud se zeď stáčela k jihu a vroubila sráz.
Anders udělal několik nerozhodných kroků. V té chvíli zaslechl v duchu hlas rozumu a ještě nebylo pozdě, aby se jím řídil. Má, nebo nemá?
Ale Sixten se objevil znepokojivě blízko a vesele se šklebil, když zpozoroval Andersovy rozpaky.
„Tady máš jednoho, který uvidí tvoji krev,“ povídal přátelsky. „Vid, že se bojíš? Řekni!“
„Že se bojím?“ řekl Anders a už se nerozmýšlel. Několika rychlými kroky byl zase na zdi. Teď už nemohl zpátky. Musel běžet a udržovat rovnováhu na pokraji hlubiny přinejmenším padesát metrů. Bránil se pohlédnout dolů, díval se jenom před sebe na zeď, která se před ním vinula v záři měsíce jako stříbrná stuha. Velmi dlouhá stříbrná stuha — a úzká! Náhle tak hrozivě úzká! Cítil snad proto zvláštní nejistotu v nohou? Měl strašnou chuť se otočit, aby se přesvědčil, kde je Sixten. Netroufal si však, ani to nebylo třeba. Slyšel už Sixtenův dech blízko za sebou. Sixten dýchal docela rozčileně a Anders si říkal, že se určitě bojí… on také. Anders sám cítil úplně smrtelný strach, nemělo smysl tvrdit něco jiného. A na protější střílnu vylezly ostatní Růže. V nejhlubším zděšení nemohli odtrhnout oči od šíleného počínání svých náčelníků.
„Tady máš jednoho… který uvidí… tvoji krev,“ mumlal Sixten, avšak jeho krvežíznivost nebyla už moc přesvědčivá. Anders uvažoval. Mohl by ovšem seskočit do dvora. To však tak jako tak znamenalo skočit tři metry hluboko na hrbolaté dláždění. Nemohl se zvolna a opatrně spustit dolů, protože by si napřed musel nahoře kleknout. A Andersovi se vůbec nechtělo klekat si na zdi, když z druhé strany zela hrozivá hlubina. Ne, může jenom běžet dál a nesmí odtrhnout oči, které ho už pálily, od střílny na protějším rohu, kde bude v bezpečí.
Sixten snad přece jen necítil takový strach. Alespoň si stále uchovával trošku svého drsného humoru. Anders zaslechl v zádech jeho hlas. „Už tě doháním,“ říkal. „Už jsem tady a hned ti podrazím nohu. To bude legrace.“
Neměla to naprosto být výhrůžka, kterou by bylo nutné brát vážně. Pro Anderse to však byla osudná slova. Už pouhá představa, že by mu někdo zezadu podrazil nohu, ho vyděsila k nepříčetnosti. Pootočil se k Sixtenovi a zavrávoral.
„Pozor!“ vykřikl neklidně Sixten.
Anders zavrávoral ještě jednou… A ze střílny zazněl současně výkřik zděšení. V nekonečné hrůze viděly Růže náčelníka Bílých, jak střemhlav padá dolů.
Eva-Lotta zavřela oči. Hlavou se jí honily zoufalé myšlenky… Kdepak je jen člověk, který by jim nějak pomohl… kdo řekne paní Bengtssonové, že se Anders zabil… co řeknou doma?
Tu uslyšela Kallův hlas, rozčilením pronikavý.
„Podívejte, visí na keři!“
Eva-Lotta otevřela oči a upřela je polekaně do hlubiny. Anders tam opravdu visel. Kousek pod zdí se uchytil na kopci keříček, který obětavě zachytil náčelníka Bílých, když padal vstříc jisté smrti.
Sixtena Eva-Lotta zprvu nespatřila. Leknutím spadl se zdi také, měl však tolik duchapřítomnosti, že spadl do dvora, kde si sice do krve odřel kolena a ruce, ale aspoň zachránil život.
Udrží-li se Anders při životě, bylo pochybnější. Keř byl žalostně malý a velmi nebezpečně se ohýbal pod jeho tíhou. Jak dlouho potrvá, než se uvolní z kořenů a dá se vzduchem na cestu do hlubiny, než na něm Anders spadne dolů?
Eva-Lotta naříkala.
„Co budeme dělat? Pro všechno na světě, co budeme dělat,“ opakovala a upírala na Kalla oči ztemnělé zoufalstvím.
Velký detektiv Blomkvist se musel jako obvykle ujmout velení, když hrozilo nebezpečí.
„Drž se pevně, Andersi,“ křičel. „Já seženu provaz.“
Minulý týden cvičili u zříceniny vrhání lasem. Někde přece provaz zůstal, určitě někde bude.
„Honem, Kalle,“ volal Jonte, když Kalle vyběhl branou z nádvoří.
„Pospěš si, utíkej!“ Všichni křičeli, ačkoli tato výzva byla vlastně zbytečná. Kalle už víc spěchat nemohl.
Zatím se pokoušeli povzbudit Anderse.
„Jen klid,“ volala Eva-Lotta. „Kalle hned přinese provaz.“
Anders potřeboval veškerou útěchu, jaké se mu mohlo dostat, neboť byl vskutku v neveselé situaci. Zvolna se narovnal a teď seděl obkročmo na keříku jako čarodějnice na koštěti. Netroufal si pohlédnout dolů. Nemohl křičet. Nesměl se ani hnout. Nesměl nic. Mohl jen čekat. Zoufale upíral oči na keř. Ten se u kořene stále víc ohýbal, kůra v proužcích praskala a Anders viděl, jak se uvnitř kroutí a trhají bílá vlákna. Nepřijde-li Kalle brzo, nebude už potřebovat žádný provaz.
„Proč už nejde,“ vzlykala Eva-Lotta, „proč tu už není?“
Kdyby jen věděla, jak Kalle pospíchal! Kroužil kolem jako vosa a všude hledal. Hledal, hledal a hledal… ale žádný provaz nikde nebyl.
„Pomoc,“ šeptal poděšeně Kalle.
„Pomoc,“ šeptal Anders bledými rty, jak tam seděl na keři, jemuž zbývalo tak málo času, aby rostl a zelenal se.
„Ach jé,“ naříkal Sixten na střílně. „Ach jé!“
Ale teď se konečně objevil Kalle — s provazem.
„Eva-Lotta zůstane nahoře a bude se dívat,“ zavelel. „Vy pojďte sem dolů.“,.
Bylo třeba jednat rychle. Kalle ví, co musí udělat. Najít kámen a přivázat jej na jeden konec provazu. Hodit jej přes zeď, podle možnosti tak, aby nezasáhl Anderse do hlavy. Doufat, modlit se a přát si, aby Anders chytil kámen s provazem, než bude pozdě.
Ruce i prsty bývají velmi nešikovné, když je tak naspěch. Tak hrozně naspěch.
Dole sedí Anders a dívá se vzhůru na zeď, až ho pálí oči. Přijde vůbec někdy záchrana? Už je tady. Přes zeď letí provaz. Ale příliš daleko. Je mimo dosah Andersových dychtivých rukou.
„Víc doprava!“ křičí Eva-Lotta ze svého stanoviště.
Kalle a ostatní za zdí tahají za provaz a trhají jím, pokoušejí se zvolna přiblížit lano k Andersovi. Jenže to nejde. Zřejmě se provaz zachytil někde na nerovné zdi.
„Já už to nevydržím,“ šeptá Eva-Lotta. „Ne, nevydržím!“
Vidí, jak chlapci marně tahají za provaz. Vidí Andersův bezmocný úděs… a vidí, jak se keříček naklání stále hlouběji do propasti… ach, Andersi, nejbělejší Bílá růže, náčelníku Bílé růže! „Už to nevydržím ani vteřinu!“
Rychlýma, lehkýma bosýma nohama vyskočí na zeď. Odvahu, Evo-Lotto! Nedívej se dolů, jenom utíkej k provazu, sehni se, ano, sehni se, i když se ti třesou nohy, uvolni provaz, polož ho o kousek dál, obrať se na úzké zdi a utíkej zase ke střílně.
Takhle to provede — a pak se prudce rozpláče.
Kalle však povolí provaz. Kámen se kývá před Andersem. Zvolna, opatrně po něm natahuje prsty. Keříček se ještě víc ohýbá a Eva-Lotta si schovává tvář do dlaní. Má však dávat pozor, musí se tedy přinutit a dívat se… teď… teď… teď už keř povolil, kořeny se neudržely ve skalní průrvě. Eva-Lotta vidí, jak se dolů snáší něco zeleného a nakonec to mizí. Ale právě až dočista v poslední chvíli se Anders chytil provazu.