„Tady máš vosí hnízdo,“ řekl Kalle.
„Tak za nimi,“ prohlásil Anders.
„Myslíš, že doplaveme tak daleko?“
„Ssss,“ řekl Anders. „To je přece maličkost. A když tu není žádný člun…“
Vedle můstku byla kůlna. Kalle k ní šel a zkoušel zamčené dveře. Může tam být nějaký člun? Rozhodně je tam auto, pomyslil si Kalle, když v orosené trávě před kůlnou spatřil stopy. Náhle věděl zcela určitě, že v kůlně je ukryto černé auto. Pocítil hluboké uspokojení, že se jim podařilo vystopovat únosce alespoň sem. Teď věděl, že udělali dobře, když se za nimi pustili okamžitě. Útržky papíru a drobty žemle, které za sebou nechávala jako stopu Eva-Lotta, by ptáci a vítr brzy zahladili a koho by potom napadlo pátrat v těchto pustých a opuštěných šérách?
Kalle se zkoumavě podíval na ostrov. Nu, budou tam muset doplavat, ale není to zase tak zlé, aby to nezvládli. Napřed musí schovat motocykl v lese. Když po dlouhém plavání lezli promodralí zimou z vody na ostrov, připadali si jako vojáci vystupující při invazi na nepřátelské pobřeží. Zaútočit na nepřátelské pobřeží nahý, to je přece také hrozný čin. Bez šatů si člověk připadá, pokud je to možné, ještě bezmocnější a opuštěnější.
Žádný nepřítel se však neobjevoval a kluci se posadili na plochou skálu, vyhřívanou sluncem, aby uschli a trochu se ohřáli. Rozvázali si raneček se šaty a dospěli k názoru, že košile a kalhoty nemají rozhodně tak mokré, aby se jich nedalo použít.
„Tak bych rád věděl, co by tomu říkali Červení,“ povídal Kalle, když měl hlavu kdesi v košili.
„Že to je typický velký detektiv Blomkvist,“ ujišťoval Anders. „Kudy chodíš, tudy zakopáváš o ničemy a bandity.“
Teď si Kalle oblékl košili. Stál před Andersem s hlavou zamyšleně nakloněnou. Zpod krátké košilky mu čouhaly dlouhé opálené nohy a vypadal velice klukovsky, vůbec ne jako veliký detektiv.
„Je to zvláštní,“ řekl. „Do čeho se vždycky dostaneme!“
„To je fakt,“ připouštěl Anders. „Co se stává nám, o tom se píše jenom v knihách.“
„Možná že tohle je nějaká kniha,“ řekl Kalle.
„Jak to myslíš?“ namítal Anders.
„Snad ani nejsme,“ zasnil se Kalle. „Možná že jsme jen dva kluci v knize, kterou si někdo vymyslel.“
„Snad ty,“ řekl pohněvaně Anders. „Vůbec bych se nedivil, kdybys byl nějaká tisková chyba. Ale já ne, abys věděl!“
„To nevíš,“ trval na svém Kalle. „Ty možná žiješ jen v nějaké knize, na kterou jsem přišel já.“
„Dej pokoj,“ řekl Anders. „Pak žiješ ty v knize, kterou jsem vymyslel já, a začínám litovat, že jsem tě vůbec kdy vymyslel.“
„Mám ostatně hlad,“ řekl Kalle.
Oba chápali, že sedět tady a pochybovat o vlastní existenci znamená mařit čas. Čekají je přece důležité a nebezpečné úkoly. Někde za všemi jedlemi a borovicemi určitě stojí dům — s komínem, který vypouští k nebi úzký proužek kouře. Někde jsou tu jistě lidé. Někde tu je Eva-Lotta a Rasmus a profesor. A oni je musí najít.
„Půjdeme tamhletudy,“ řekl Kalle a ukázal do lesa. „Tam bylo někde vidět v dálce kouř.“
Mezi hustými jedlemi, přes mechovité kopečky, přes močály s vonícím voskovníkem, borůvčím, podle mravenišť a mezi šípkovými keři se vinula pěšinka, po které se oba dali. Byli úplně zticha, ostražití, připraveni k útěku, kdyby nastalo nebezpečí. A zdálo se, že to bude nebezpečné. A když se Kalle, který kráčel první, náhle vrhl za jedli, Anders strachem zbledl a bleskurychle následoval jeho příkladu, aniž mařil čas otázkami.
„Tamhle, podívej,“ zašeptal Kalle a ukázal mezi jedlemi.
Andersovým zrakům se však nenaskytl žádný děsivý pohled, když opatrně vyhlédl za jedlí — naopak!
Viděl sportovní chatu, skutečně honosnou sportovní chatu a před ní otevřený, sluncem ozářený svah, chráněný proti prudkým větrům hustým porostem jedlí. Krásný nevelký svah se sametově měkkou zelenou trávou. A na trávníku seděl profesor s Rasmusem na klíně. Opravdu, tak tam oba seděli! Rasmus a profesor — a ještě někdo.
6
„Mám dojem, že jste nerozumný, profesore Rasmussone,“ povídal ten člověk.
Profesor věru nevypadal v tuto chvíli obzvlášť rozumně! Jako by zlostí zrovna vybuchoval. Zřejmě měl největší chuť vrhnout se rovnou na člověka proti němu. Patrně mu v tom bránila jen skutečnost, že měl na klíně Rasmuse a stále byl ještě spoutaný.
„Jste přímo hrozně nerozumný,“ pokračoval ten druhý. „Připouštím, že můj postup je trochu neobvyklý, ale musel jsem to udělat. Tohle bylo celkem nutné. Opravdu jsem si s vámi musel promluvit.“
„Táhněte k čertu,“ řekl profesor. „Vás popletly špatné detektivky, nebo vůbec nemáte moc rozumu.“
Ten druhý se zasmál, suše a povýšeně, a začal se procházet po trávníku sem a tam. Byl to vysoký, urostlý čtyřicátník s celkem hezkou tváří, nebýt její děsivé tvrdosti.
„Nestarejte se, jestli jsem chytrý nebo ne,“ řekl. „Chci vědět jenom jednu věc, přijmete-li můj návrh.“
„A já chci vědět jedinou věc, kdy a jak vám budu moct rozbít nos,“ řekl profesor.
„Myslím, že by to měl udělat hned,“ zašeptal za jedlí Kalle a Anders souhlasně přikývl.
Cizí člověk si však prohlížel profesora, jako kdyby byl nerozumné děcko.
„Proč zbytečně zahazujete sto tisíc korun?“ povídal. „Nabízím vám za ty vzorce sto tisíc — a to je snad dobrá cena, ne? Nemusíte mi ten papír ani sám dávat, když se to snad příčí vašemu svědomí. Stačí, když mi dáte tip, kde ho najdu.“
„Poslouchejte, inženýre Petersi, nebo jak se k čertu jmenujete,“ řekl profesor, „není vám snad jasné, že ty vzorce jsou majetkem švédského státu?“
Peters pokrčil netrpělivě rameny.
„Nikdo nemusí vědět, že váš vynález opouští tuto zemi. Chápete přece, že také jiné státy začnou vyrábět neprůstřelný kov. Jde jen o čas. Chci vaše vzorce odkoupit, jen abych získal čas.“
„Táhněte k čertu,“ opakoval profesor.
Peters přimhouřil oči.
„Dostanu je,“ řekl. „Musím je mít.“
Rasmus zatím seděl tiše, ale teď se vmísil do rozmluvy.
„Neříká se pořád jen musím mít. Má se říkat rád bych měl.“
„Mlč, Rasmusi,“ napomenul ho profesor a přitiskl ho prudce k sobě.
Inženýr Peters si oba zamyšleně prohlížel.
„Máte hezkého synáčka,“ řekl významně. „Přece byste se s ním nechtěl rozloučit?“
Profesor mlčel, jenom se zhnuseně podíval na muže stojícího před ním.
„Tak nedohodneme se?“ pokračoval inženýr Peters. „Řekněte mi, kde ten papír je, a já tam pošlu svého člověka. Vy tady zůstanete, dokud se nepřesvědčím, že to je ten pravý dokument. Ale pak budete svobodný a bohatší o sto tisíc korun.“
„Buďte zticha,“ řekl profesor. „Už to nemohu poslouchat.“
„Jak jsem řekl, o sto tisíc korun bohatší,“ pokračoval klidně Peters. „Ve vašem zájmu vám radím, abyste s návrhem souhlasil. Když ne…“
Nastalo výhružné ticho. „Dejme tomu, že ne,“ řekl výsměšně profesor, „co pak?“