A zas nastalo ticho a všichni, zaryti v rozčilené mlčení, zírali v tmu, jež nedávala naděje.
Hodinu před půlnocí začaly antény zase pracovat.
"Timor se rozštěpil skoro úplně. Sbíjíme vory, jež nás nemohou zachrániti. A přes to pracujeme. Není zoufalství v mužstvu, neboť naši cestující dávají všem příklad. Je velké bratrství smrti mezi posádkou a dvanácti Klapzuby. Nechť Bůh je odmění za vše, co pro nás v poslední hodině vykonali".
Argo odpověděclass="underline"
"Hrdinové timorští, vytrvejte! Zde už bouře přestala, u vás přestane zakrátko! Vyřiďte mistrům světa, že cestující i posádka Arga je obdivují. Činíme vše, abychom přišli včas. Jedeme třináct a půl míle za hodinu. Vydržte přes půlnoc! Odvahu! Odvahu! Odvahu!"
Pět minut před půlnocí nová depeše:
"Timor se roztrhl. Já Samuel Ellis, telegrafista Austro-Kanadské Společnosti, jsem sám na přední půli lodi, jež se potápí. Viděl jsem, jak vlna smetla vor, na němž byl zbytek Timorovy posádky. Klapzubové byli na druhém, na konci lodi, kam otec Klapzuba dal vynésti jejich zavazadla. Zdá se, že tito hrdinové zešíleli. Ve svitu blesků jsem je viděl, jak vytahují z vaků všelijaké věci. Pak přišel konec. Všechno zmizelo. Jsem sám. Voda už vniká pode dveřmi. Můj stroječku, jak bych tě mohl opustit? Slyšíš to hřmění a cítíš ty nárazy? Šplouná to u nás, šplouná. Ale v tobě, stroječku, je svět a život. Ty mne spojuješ s těmi, kteří nemusí umřít! Umřít! Pane Ježíši Kriste! Otče náš jenž jsi na nebesích! Posvěť se jméno Tvé! Přijď králov..."
Telegrafista Arga vstal a vytřeštěnýma očima zíral na proužek papíru, na němž stroj vyťukoval značky. Ale marně čekal, až bude slovo království dokončeno...
I pokřižoval se velkým křížem a dokončil tichým šeptem modlitbu za svého nešťastného kolegu Samuela Ellise...
O páté hodině ranní dorazil Argo na desátou rovnoběžku nad ostrovem Manahaki. Moře bylo hladké jak obloha nad ním. Spuštěné čluny schytávaly trosky voru, na nichž se udrželi jednotlivci z timorské posádky. Byli vysíleni, promrzlí, na půl omdlelí, ale zachráněni. O šesté hodině bylo za skaliskem Manahaki objeveno několik prken, zbytek nějakých dveří, na nichž se křečovitě držel telegrafista Ellis. Argo zvedl kotvy a začal křižovati ve větších kruzích. Všechna kukátka na palubě pátrala v zelených vlnách a každý úlomek trámu, každý cár plachty připoutal jejich pozornost. Do desáté hodiny byli z Timoru zachráněni všichni, od kapitána Sweeta až po nejmladšího plavčíka.
Poslední nález učiněn o půl jedenácté. Jediný člun, který ještě v tu dobu byl na vodě, narazil při návratu na malý předmět Pan Scrooge, který se účastnil pátrání, nahnul se a vylovil jej z vody. Byla to - stará kopačka. Klapzubové zmizeli beze stopy a Argo odjel, odvážeje cestující i obě posádky, pohroužené v teskné mlčení...
XVII
"Setsakra oceán - jestli se nemejlím, tak je tomu fofru konec!"
"Táto, táto! Cožpak jste se včera večer nezapřisáhl, že už nebudete klít?"
"I setsakra nátura... na mou duši, že už to setsakra klení z huby nevypustím!"
Tento rozhovor zazněl o páté hodině ranní nad hladinou Tichého oceánu. Kde to přesně bylo, žádný z mluvčích nevěděl, neboť pět hodin je hnala strašlivá vichřice temným nekonečnem. Ale nyní se její síla najednou a zcela nečekaně zlomila a když se slunce ve vší své narudlé slávě vynořilo nad obzor, našlo skutečně moře uklidněné, s vlnkami neviňoučce pod ranním vánkem pleskajícími, a oblohu vymetenou, modře, zeleně, růžově a oranžově opalisující. Uprostřed vší té barevné nádhery, jež se obrážela a lomila v temně modrých a zelených vodách s bělostnou tříští pěny, bylo jen dvanáct temných bodů. To bylo mužstvo Klapzubů s otcem Klapzubou uprostřed, všichni živi, zdrávi a neporušeni, zachráněni z rozehřmělého pekla bouřky jakoby zázrakem. Zázrakem? Ano, byl to zázrak, ale otec Klapzuba byl při nejmenším jeho obratným režisérem. Vida, že se Timor neudrží a že připravený vor dává pramalou jistotu, seběhl do své kabiny a s Honzovou pomocí vyvlekl - slavný onen ohromný kufr, jejž vláčel ssebou od zápasu k zápasu a jehož obsahu užili Klapzubové jen jednou, tenkrát ve slavném utkání s barcelonskými surovci. A z něho tedy vytáhl zase dvanáct gumových obleků, neprodyšně tělo uzavírajících, jedenáct pro syny, dvanáctý pro náhradníka, jímž byl tentokrát sám. A ve svitu blesků se všichni do nich oblékli, dvanáct hustilek pracovalo, a než se kdo nadál, proměnily se statné postavy Klapzubů ve dvanáct kulatých balonů, z nichž vyčuhovaly jen hlavy, ruce a nohy. Ale i končetiny byly gumou neprodyšně chráněny, takže jen hlavy zůstaly vydány větrům a vlnám Do nepromokavých vaků byly narychlo uloženy potraviny a v krátké chvíli, kdy se moře ztišilo k novému útoku, shozen vor na jeho hladinu. Několik rázů vesel je dostalo od lodi, z níž zazněl příšerný praskot. Poslední trámy svrchní stavby se zlomily a rozpůlený Timor začal nezadržitelně klesati. S děsivým hukotem se vřítily vlny na rozštěpený trup lodi, ale v tu chvíli byl již vor s Klapzuby tak daleko, že ho vzniklý vír nedosáhl. Ale zato se stal hříčkou děsné vichřice, jež jej divoce hnala po hřbetě vln i skrze ně, rychlostí, které nebylo možná odhadnouti. Klapzubové se na něm udrželi jenom s námahou, ležíce v jednom klubíčku a v pevném vzájemném objetí. Po dvou hodinách letu temnotami se vor rozpadl a oni se octli ve vodě. Ale pryž oděvů byla pevná a tak se vznášeli na vodách jako dvanáct podivných bojí a letěli pod údery vichřice dále. V rachotu hromů a padajících vod nemohli se arciť dorozumět, ale nebylo toho potřebí; drželi se pevně navzájem pod paží, zaklesnuti vší silou mladých těl a vší vůlí vydržet, a tak byli jako jedno jediné a nikdy se neponořující těleso. Až teď, když před východem slunce bouře náhle ustala, mohli se pustit a trochu si oddychnout. Rozhlédli se kolem, plni vděčného pocitu k Prozřetelnosti, že vyvázli z největšího nebezpečí. V nádheře jitřních světel a barev viděli se opuštěni uprostřed nekonečné velebnosti. Nikde nebylo viděti ani lodi ani pevniny. To je trochu zarazilo, ale při své nezlomné důvěře neztráceli hlavy a nejmladší hned navrhovali, aby se snídalo. Otec Klapzuba nenamítal nic proti tomu, aby se otevřel vlak se suchary a uzeným masem a tak se pustili do snídaně, jako by leželi doma na některé dolnobukvičkovské mýtině.
Jen Honza byl při snídani neklidný a pořád se otáčel kamsi k jihozápadu. Konečně si toho i tatík Klapzuba všiml.
"Setsak..." chtěl začít svým oblíbeným zaklením, ale vzpomenuv si na noční přísahu spolkl konec a pokračovaclass="underline" "Copak to, Honzo, pořád vyhlížíš?"
"Inu, táto, nechci vás zbytečně plašit, však nás větřík beztoho tam žene, ale skoro bych se vsadil, že tamhle je ostrov!"
"Kde? Kde?" křičeli ostatní a napiali oči, kam Honza ukazoval.
Celý západ hořel ještě fialovými, rudými a oranžovými odlesky východu. A ve zlatém hedvábí obláčků, mlžin a par bylo na jednom místě obzoru cosi, co při bedlivém pozorování ukazovalo rozhodně pevnější a ostřejší tvary.
"Na moutě kutě - Honzo - to je ostrov!"
A všichni se u vytržení dívali do té nesmírné dálky, kde čím dál tím určitěji poznávali dva špičaté vrcholky a táhlý hřeben hor.
"Ostrov! A vítr nás žene k němu!"
Klapzubové začali radostí rejdit po vodě jako tuleni. Byli by se s jásotem seprali, kdyby nebyl každý uzavřen v té břichaté kouli. Tož se to skončilo jen velkým stříkáním a řevem a pak úvahami, jak dlouho tam asi poplavou. "Počkejte, chlapečkové!" přerušil je starý Klapzuba. "Já tu mám ještě jakýsi inštrument. Frantíku, půjč mi svůj vak!"