"Copak to žblabolíš, Marie?" řekl jí na to starý Klapzuba. "Nu,dokud byli učedníci a tovaryši", povídala Klapzubka, "bylo mi jich vždycky líto, jak se musí prohánět. Ted jsou konečně mistři a mohou si odpočinout Jako tamhle mistr Kopejtko. Pořád musil rachotit a co se udělal pro sebe, je z něho pán a práci za něho dělají tovaryši". "Ježíšmarjá, Marie", vrtěl povážlivě hlavou Klapzuba, "vy ženské nebudete sportu jakživy rozumět! Ty si teda myslíš, že si teď najmeme jedenáct lidí, aby za nás hráli a my že se na ně budeme jen koukat?" "Toť se ví, že by to bylo nejrozumnější!" "No, to jsem jakživ neviděl, co si může taková setsakraženská vymyslit! Teď teprve nám nastane největší starost! Kluci, pojďte sem!"
A Klapzuba vytáhl svůj kalendář, vyklepal fajfku, nasadil si na nos brejle a kouknuv přes ně, jsou-li už všichni, povídaclass="underline" "Když jsme tak všichni pohromadě, tož se koukněte Jurovi na nos!"
Všichni se otočili na Juru a ten se hrozně začervenal. Ale na jeho nose nebylo nic vidět.
"Jen se na něj dobře podívejte", domlouval táta, "jak on teď nosí nos vzhůru, že dal Slavii tři branky! A vy všichni to děláte po něm. Jako by výhrou v Cechách už bylo všecko vyřízeno! Máte mistrovství první třídy, dobrá. Jste nejlepší mužstvo v zemi. Taky dobře. A tím se chcete spokojit? To myslíte, že už vám stačí nadosmrti? Já myslím, že je to velký chybus. Člověk musí pořád chtít něco víc a někam výš. Po celý život. Kdo je mistrem doma, musí chtít být i mistrem ve světě. A nesmí přestat, dokud vůbec ještě něco zbývá, čeho nedosáhl. A vám zbývá skoro všecko. Tak tedy zase ten nos spusťte a nevytahujte se, on se vždycky ještě může někdo vyskytnout, kdo vám nařeže sedm k nule. Já jsem v té věci mluvil s mnoha velikými pány a rozhodl jsem se, že se kouknem po Evropě. Tadyhle mám napsáno, jak pojedem. Do Berlína, Hamburku, Kodaně, Kristiánie, Stokholmu, Varšavy, Pešti, Vídně, Curychu, Milána, Marseille, Barcelony, Lyonu, Paříže, Bruselu, Amsterodamu a Londýna. Jestli tohle všechno vyhrajete, můžete pak zvednout nos až k čepici. Ale do té doby si dejte zajít chuť a radši si jděte balit věci. Pozejtří odjedem do Německa!" Kluci ho poslouchali jako pěny, ale když domluvil, vrhli se se strašlivým řevem na sebe a děsně se zmlátili radostí, že pojedou do světa. Pak přinesli mapu a ukazovali si, co všechno uvidí. Pak zase objímali mámu a tátu a Jura si vlezl do psí boudy, kde vrčícímu Vořechovi vyložil, kam všude pojedou. Večer musil jim starý Klapzuba pohrozit holí, aby je dostal do postelí. Ale když už sfoukl petrolku a sám šel spat, zvedl se Jura, naklonil se k Frantíkovi, vykřikclass="underline" "Dánsko!" a dal mu herdu do žebra. A Frantík vykřikclass="underline" "Švýcarsko!" a začal Juru škrtit. A ostatní křičeli: "Člověče, Norsko!" - "Ty chytrej, Berlín!" - "Ježíšmarjá, Paříž!" - "A co Španěly?" - "Anglie!" a mazali se potmě polštáři. Byla z toho znovu veliká pranice a chumelenice, až se všichni udýchali. Pak se posadili na postele a radili se, jak kde na koho budou hrát. A tak byli plni ohně a hovoru, až bylo ráno. I celý druhý den byla Klapzubova chalupa jako vzhůru nohama. Hoši rejdili sem a tam, snášeli věci, bez kterých se nemohou na cestě obejít, za chvíli je zas odnášeli jako nepotřebné a přitáhli nové krámy, všude bylo plno křiku a hluku, který neustal až večer, až když byla jejich zavazadla zcela připravena a oni sami zasedli k poslední večeři v Dolních Bukvičkách.
Maminka plakala, když se s nimi třetího dne loučila a bylo jí věru smutno, když pak chodila po chalupě sama. Jen Voříšek zůstal s ní a na krok ji neopustil, ledaže se někdy opozdil, když se musil podrbat. Za týden přišel k chalupě pošťák a přinesl telegram. Dvanáct k nule vyhrála Klapzubova jedenáctka v Berlíně a všecko prý zdrávo. "Pámbů zaplať!" oddechla si maminka. "Já tomu všemu nerozumím, jsem jen starosvětská ženská, ale kdyby tam nebyla ta nula, Bůh ví, co by ten táta vyváděl l" A pak chodil telegram za telegramem, noviny za novinami, dopis za dopisem a všude se mluvilo jen o vítězstvích. Velkým obloukem přejeli Klapzubáci ze severu Evropy na jih a vyhravše v Miláně 6:0, jeli se změřiti se Španělskem.
To už arci nebyli ti venkovští vyjevenci udivených zraků, jak se po prvé objevili na pražském hřišti. Okoukali se a otrkali ve světě, měli americky střižené šaty, špičaté botky, anglické čepice. Všichni byli velcí parádníci, zato starý Klapzuba se nijak nezměnil.
"Kdo mne potřebuje, vezme mne tak, jak jsem!" říkával svým klukům, když ho lákali, aby se taky městsky ošatil. "V čem jsem zestárl, v tom už zůstanu!" A pošinul na hlavě beranici, vytáhl z kapsy fajfku s namalovaným myslivcem a pustil každým bafem do kupé první třídy takovou vůni, že vždycky jezdil ve vlaku s hochy sám. Jiný té síly Klapzubova tabáku nesnesl.
III
Nejen celá Barcelona, ale půl Španělska bylo vzhůru nohama. Všude visely plakáty s velkým nápisem "Checco-Eslovaquia", jak si Spanělé pokroutili jméno našeho Československa. A nikde se o ničem jiném nemluvilo, než jak dopadne zápas mistra Katalonie s tajemným mužstvem Klapzubů, o němž se všemi prostředky zpravodajské techniky roznášely nejúžasnější pověsti. Ale i kdyby tři čtvrtiny těchto zpráv byly vylhány a přehnány, jedna věc nemohla klamati. Bylo to celkové score klapzubovských zápasů, které pořád mělo na jedné straně nulu a na druhé cifru, která vypadala spíše jako letopočet než součet gólů. F.C. Barcelona tušil, že tu jde o celou jeho slávu a proto konal několik schůzí mužstva a výboru, aby se poradili, jak na ty Čechoslováky jít. Schůze byly rozčilující a bouřlivé, ale na konec v nich prorazil se svým názorem Alcantara. "Pánové, myslete si, co chcete", pronesl na jedné z těch schůzí, "ale nejlíp bude, když je včas zchromíme l Jistota je jistota! Ještě jsem neviděl, aby centrhalfbek se zlomeným žebrem zachraňoval situaci!" "Bravo!" volali ostatní, "zlámeme mu raději tři! Jistota je jistota!"
"Kdyby bylo po mém, zchromili bychom nejdříve obě spojky a centrhalfbeka! To by pro první půlku stačilo". "A gólmana k tomu! S klíční kostí! Jistota je jistota!" Pak se však vyskytl návrh, aby se zchromila obé křídla a jeden bek. Jiný Barceloňan hájil zásadu útoku středem a doporučoval taktickou kombinaci centr-centrhalf-bek-brankář. Jiní zas měli jiné názory a kdyby se bylo vyhovělo všem, byla by celá Klapzubova jedenáctka za pět minut po písknutí na chirurgické klinice. "Výborně!" křičeli hráči, "pak jim nasázíme branek, kolik budem chtít!"
"Pánové", ujal se slova předseda, "jsem vskutku nesmírně dojat, když vidím vaše ušlechtilé úsilí, jak zajistiti vítězství našim barvám! Ale není všecko tak jisté, jak se vám zdá. Kdybychom je odkráglovali všechny, nedáme jim ani gól!"
"Proč ne? Jak to? Oho! To uvidíme!" řvalo mužstvo.
"Pánové, nemohu si pomoci, ale nedáme jim ani jeden gól!"