Frantík mu jej podal a tatík z něho vytáhl několik hůlek a pěknou štůčku plachtového plátna. Než se překvapení hoši vzpamatovali, složil hůlky jednu do druhé, že z nich byly dvě dosti dlouhé tyčky. Pak rozvinul celý plachtový pás a oba jeho užší konce připevnil na tyčky. Byla to standarta s nápisem "S.K. Klapzubova jedenáctka", kterou starý Klapzuba vozil s sebou, aby ji mohl dát rozvinout v čele oněch oslavných průvodů, které vítávávaly vítězné mužstvo na nádražích a vedly je pak k jejich hotelu. Byl to kdysi jediný samolibý nápad starého Klapzuby a působil mu dětinnou radost. Ale nyní se stal důležitou složkou jejich záchrany.
Hoši už pochopili a vypukli v nový jásot. Měli tu jakousi náhražku plachty; stačilo, aby se pás udržoval rozvinutý a ti, kteří ho drželi, byli hnáni větrem velmi vesele a táhli za sebou ostatní. Při prvním pokusu se arci ukázalo, že to není tak lehké, ale Klapzubové brzo na to přišli: šest se jich musilo vecpat mezi oba nosiče, aby je vítr nesehnal dohromady, a pak už to šlo. Jen v držení tyčí se musili střídat, to byla práce, při níž ruce velmi brzo umdlévaly.
Jen na ten fortel přišli, už vítr zabral a už jeli, že čtyři zbývající sotva měli čas se přichytiti těch, kteří tvořili s plachtou jeden celek. A teď to šlo vesele na jihozápad, přes pěnivé hřebínky vln, jak je ta standarta s jejich heslem hnala. Ale ostrov byl vzdálenější, než si byli myslili. Hodina za hodinou míjela a on stál pořád jako šedý fantom na kraji vzdáleného obzoru. Jen trochu vzrostl a zřetelněji vystoupil. O jedenácté hodině vítr ustal a improvisovaná plachta splaskla. Bylo nutno plavat a to nebylo nic příjemného v tom šíleně dusivém žáru, který již od deváté hodiny panoval. Ale byla v tom spása a hoši plavali.
O šestnácté hodině větřík zase zadul. Ihned nasadili plachtu a dali se unášet. O osmnácté hodině rozeznávali již rozčeřené koruny palmových hájů na zelených úbočích a bílý lem příboje, který klouzal po jejich úpatí. Když slunce zapadalo, svinuli plachtu, neboť se vítr otočil a byl by je hnal mimo ostrov. Nápis "S.K. Klapzubova jedenáctka" zmizel s hladiny Tichého oceánu, ale pravě, když na ztemnělé obloze vyskočil Jižní kříž, Klapzubova jedenáctka s otcem Klapzubou vylezla po dvaceti hodinách z vody a padla na kolena k tiché modlitbě.
Teprve nyní si uvědomovali, z jakých hrůz vlastně vyvázli. Taková byla už jejich povaha. Dokud byli v nebezpečí, nepřipouštěli si obav a pochybností. Jsou-li překážky, je nutno je zdolat. Nikdy neztráceli důvěry a naděje, ale nikdy také neskládali rukou v klín. Celá jejich výchova je naučila bojovat s protivenstvím a vrhat se na ně s jasnou myslí. Věděli, že veselá a účinlivá povaha má předem napůl vyhráno, a tak si v největších hrůzách ztroskotání ani nepřipustili myšlenku, že by to mohlo špatně dopadnout. Ale nyní, když už byli z toho venku, uvědomili si bezděky, oč vlastně šlo. Pocit nekonečné a sladké vděčnosti, že přece jen spatří Dolní Bukvičky, maminku, chaloupku u lesa, jedenáct bílých domků kolem obilí, jež teď asi už vymetá, starého Voříška a těch jedenáct veselých děvčat, která také čekají na jejich návrat - pocit vděčnosti za to vše smísil se u nich s těžkou únavou, která je nyní přepadla silou dvojnásobnou. Neměli ani chuti na jídlo; shodili se sebe své krunýře, natáhli se na pokraji palmového háje a za chvilku spali všichni jako zabiti. Ani nevzpomněli, že by měli postaviti nějaké stráže.
Ale z nejtvrdšího spánku je probudil strašlivý řev a ryk. Chtěli vyskočit, ale nemohli. Na každém z nich leželo pět, šest, osm ohavných, divoce tetovaných černochů, kteří je za hrozného jekotu svázali.
Klapzubové rázem pochopili, co se stalo. Zachránili se na ostrově lidožroutů a uniknuvše jedné smrti octli se teď tváří v tvář druhé a ještě strašlivější...
XVIII
Birimarataoa, velký náčelník, měl po celém obličeji do kůže vřezány spirálovité ozdoby. Ušní boltce jeho byly ohromně vytaženy, takže když přitáhl spodní konec k hořejšímu a sepial jej jehlicí, utvořila se pohodlná kapsa. V pravém uchu nosil tak stříbrnou tabatěrku se šňupavým tabákem, v levém svazek klíčů od nedobytné pokladny, vzácnou památku na jednoho amerického velkoobchodníka. V nose však měl zdobu nejdrahocennější: žlutou tužku Kohinoor, tvrdost HBB.
Birimarataoa, velký náčelník, seděl na svém trůne mezi šklebícími se sochami bůžků na nakřivených kolech. Klapzubové stáli před ním, obklopeni třemi řadami divokých bojovníků, kteří dávali pozor, aby snad neuprchli.
Birimarataoa, velký náčelník s kůží scvrklou, ale s pohledem jiskřivým, dokončoval výslech zajatců. Odporný stařík, ověšený zuby a drápy, dělal tlumočníka.
"Velký Birimarataoa", pravil uctivě se ukláněje, "znát dobře bílé muže. Po ostrovech jít pověst o bratrech, kteří dělat kopat. Velký Birimarataoa milovat kopanou. Dělat dobře kopat, dělat dobře bojovat. Velký Birimarataoa mít hřiště, velký Birimarataoa mít mužstvo. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat, bílí bratří dělat kopat. Když bílí bratří dělat prohrát, mužstvo Birimarataoovo je dělat sežrat. Když bílí bratří dělat vyhrát, velký Birimarataoa je dělat nechat žít. Birimarataoa být velký".
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král", odpověděl uctivě starý Klapzuba, jehož řeči překládal Honza do angličtiny a malý stařík do papuánštiny, "jestli se nemejlím, tož tu jde jako o match?"
"Ano, bílí bratří dělat kopat a mužstvo Birimarataoovo dělat kopat. Birimarataoa být velký".
"A kdypak má k zápasu dojít?"
"Birimarataoa dělat svolat národ zítra odpoledne. Celý národ rád vidět dělat kopat. Když dělat kopat být konec, celý národ dělat hodovat. Birimarataoa být velký".
"Dostaneme k zápasu své věci? Jsme zvyklí hráti jen v dresech".
"Bílí bratři dělat dostat všecko, co potřebovat, Birimarataoa být velký".
"Jaký bude míč?"
Stařík se nechápavě zarazil.
"Míč? Co být míč?" "Nu míč, ta koule, do které se kope!"
"Koule? Dělat kopat do koule? Mužstvo Birimarataoovo neznat dělat kopat do koule. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat jen tak. Birimarataoa být velký".
Nyní se zase otec Klapzuba nechápavě zarazil.
"Co to je, kopat jen tak?"
"Nu tak! Dělat kopat nohy, dělat kopat ruce, dělat kopat břicho, dělat kopat nos, dělat kopat všecko. Ale ne dělat chytat, ne dělat držet, ne dělat škrtit, ne dělat rukama. To být surovost. A kdo dělat utíkat, ten dělat prohrát. Birimarataoa být velký".
Otec Klapzuba protáhl obličej, vyvalil oči, poškrábal se za uchem. Ale Birimarataoa, velký náčelník, vyňal z pravého ucha tabatěrku, šňupl si a kýchl, vytáhl z levého ucha svazeček klíčů a zacinkal. To znamenalo, že je po audienci, a bojovníci odvedli Klapzuby do jejich chýše. Sotva osaměli, začal se otec Klapzuba bít do hlavy a hrozně naříkat.
"Ty má lebedo připálená, ty můj rozume přiškvařený, tys to provedl, tys tomu dal! Já hlupák, já troup, já mezek, já bloud! Kam jsem dal fištrón, že jsem na tohle nepomyslil! Matičko jediná, skákavá a driblující, to jsem to zavařil i Ty má znejmilejší čutačko, to jsem to vyoslil! Já mezek, já bloud, já hlupák, já troup!"
Jedenáct jeho synů zděšeně se dívalo, jak vyvádí. Konečně se Honza vzpamatoval.
"Ale tatínku, copak je vám? Čeho se tak lekáte?"
"Čeho?" utrhl se starý. "To se ještě ptáš? Zejtřka se bojím, chytráku! Copak vy, jelimánkové, dovedete vůbec surovět? Ty má lajno, vždyť vy hrajete, jako byste měli na nohou glazé rukavičky! A teď vás mám pustit na jedenáct lidožroutů bez míče! Chápete, o co jde? Ze je máte umlátit a ukopat? Copak vy tohle dovedete? Honzo - tys nejstarší a nejsilnější - umíš si vůbec představit, že bys někoho kopl? Pěkně si to vyměřil a kopl ho do břicha?"