"Na mou duši... táto... já nevím, ale tak se mi všecko zdá, že ne!"
"No bodejť, bodejť by jo! Ty má duše i s obalem, copak jsem vás sám neodchoval? Vždyť vy hrajete jako slečinky! Jako andělíčkové! Jako profesoři tance a dobrého chování! Vždyť vaše nohy jsou způsobnější a zdvořilejší než u ostatních lidí huba! Já truhlant! Ted jsme s vědeckou kopanou v bžundě. Ach ty má náturo! Kdybychom jednou jedinkrát byli dostali trestný kop, už bych měl aspoň trošku naděje. Ale takhle! Kam s tou bílou nevinností na lidožrouty!"
Zastavil se uprostřed chatrče a všecek ustarán a přepadlý obrátil se k synům.
"Poslechněte, chlapečkové, i nejlepší táta se někdy v dětech zmejlí. Prosím vás, moc vás prosím, přiznejte se: není mezi vámi některý pokrytec? Víte, já myslím tak, že jako pořád hrál jemné a šlechetně, ale že si někdy přece jenom, když to nebylo vidět, kopl do hráče? Prosím vás, chlapečkové, hošíčkové zlatí, není některý z vás surovec? Rozmyslete si to a přiznejte se! Uděláte mi tím nesmírnou radost!"
Hoši stáli, koukali na sebe, na zem a na tátu a jeden po druhém zavrtěl hlavou. Klapzuba zoufale pleskl dlaněmi o kalhoty.
"Tak jsme tedy v troubě. Ale ve vopravdovický, na pekáči, jak martinský husy. Už se vidím, jak se peču. Setsakra, abych neklel, tohle je pěkný konec pro mistry světa. Sežerou nás i s chlupama".
Umlkl a žalostně se zadíval dveřním otvorem. Bylo tam viděti tři jiné chýše a za nimi velký palouk. Patrně hřiště, na němž se zítra zlomí hůl nad jejich osudem.
"Poslyšte, táto", promluvil tiše Jirka, "snad se na to přece jenom nějaký fortel vynajde. Podívejte se, kopat do lidí, třebas to jsou lidožrouti, je pro nás těžká věc. Ale když jste nás učil, čemu se máme vyhýbat a na co si máme dát u protivníka pozor, bylo tam pár věcí, které by se nám teď snad hodily. Já nevím, jak to bylo, ale jednou jsem se přece v Berlíně natáh', že jsem myslil, že už nevstanu. Složil mne tak centrhalfbek a já jsem vůbec nepozoroval, že by mne byl kopl..."
Čím déle mluvil, tím pozorněji mu starý Klapzuba naslouchal. Najednou se táta začal ošívat, celé tělo se mu rozsvrbělo, zoufalé oči zazářily a už vskočil Jirkovi do řeči. "Halt! Jirko, na tom něco je! To by snad šlo! Vždyť ono nejde jenom o pokopání! No pravda! Vždyť ono se může sprosťačit náramně elegantně! A já, starej kozák, na tohle nepřijdu! Jirko, kluku zlatá, dej mi hubičku! To je nápad! Ať se lidožrouti potlučou sami! Vidíte, jak někdy člověk ztratí hlavu. Jako bych nikdy nebyl viděl nějaký mistrovský zápas na Letné! Ale teď honem. Konec řečem, teď se musíte zas jednou učit".
A jako vyměněn, svlékl kabát, vyhrnul rukávy a začal hochům vykládati tajemství různých nedovolených uskoků. "Stoličkou" se to začalo a pak šla celá stupnice podrážení nohou a povalení hráče. Otec Klapzuba se všecek rozohnil a kluci jeho výklady hltali.
"Když jdete nebo pomalu běžíte a váš protivník je vám po boku, složíte ho náramné pěkně patičkou. Koukněte: pravá noha jde vpřed; teď došlápla; teď však, místo aby se zvedla levá noha, pozvednete patu pravé; stojíte tedy na špičce; a teď na té špičce otočíte pravou nohu tak, že pata přijde ven. Tím jste se opozdili o jedno tempo. Právě v tom tempu však protivník zvedl levou nohu a jde s ní vpřed. Ale místo aby na ni dopadl, klopýtne jí o vaši patu a letí na zem..."
"...A teď jedno velkolepé složení odzadu. Chlapík běží před vámi, vy těsně za ním. Dávejte pozor na jeho nohy. Ted má levou vzadu. Ted ji zvedl, teď je celá ve vzduchu, ale ještě vzadu. A v tu chvíli mu ťuknete špičkou boty do vnější strany, k patě nebo ke kotníku. To je jedno. Ale nejlíp je trefit do špičky. Noha ve vzduchu je u netušícího člověka bezvládná. Povolí pod vaším ťuknutím o pět centimetrů vpravo. Ale při tom taky dokončuje trochu svůj pohyb vpřed, jenom že je už vyšinutá. A tak, místo aby dopadla na zem, vletí nártem na lýtko své vlastní pravé nohy, zahákne se na ni a chlapík letí a do smrti si nevysvětlí, jak to bylo..."
Celý večer a dlouho do noci se ozýval v zajatecké chatrči dupot a pády a povely a tiché řádění. Asi o půlnoci otec Klapzuba cvičení ukončil.
"Hejble jsou hejble a svět je špatný", povídal, utíraje si pot, "ale dá Pán Bůh, že na tom pekáči zpívat nebudeme".
XIX
Dopoledne vyhlížel otec Klapzuba netrpělivě na náves. Čekal na věci, které jim lidožrouti sebrali a které měl veliký Birimarataoa jako velevzácnou kořist. Starému Klapzubovi na nich nesmírně záleželo, hlavně na těch gumových kostýmech. Když v nich dovedli odolat Spanělům, čert by v tom byl, aby se nemohli postavit lidožroutům! V poledne se tatík Klapzuba konečné zaradoval. Na návsi se objevil stařík tlumočník a s ním hejno tetovaných ošklivců, kteří přinášeli Klapzubovi majetek. Velký Birimarataoa dostál v slovu, protože si myslil, že mu to stejné neujde. A tak měli Klapzubové všechno, kostýmy i hustilky i míč, jejž neopomenuli z lodi vzít, i vaky s jídlem, jejichž patentní uzávěrky nedovedli lidožrouti otevřít Po obědě se tedy začalo vzájemné nafukování a za půl hodiny stáli tu Klapzubové zas jako jedenáct obrovských pushbalů. Zatím zvenčí zazníval mnohonásobný hluk a ryk, divoké zpěvy, údery v bubny, žalostné troubení na lastury a zvířecí rohy. Děrami ve slaměné stěně viděli Klapzubové, jak davy lidožroutů obklopují palouk. Jejich nahá a všelijak pomalovaná, potetovaná a řezbami pokrytá těla svítila v slunci, jak byla pomazána omastkem. Mezi nimi se tyčil trůn, na němž seděl Birimarataoa, veliký náčelník, pošňupávající z tabatěrky, kterou vždy zas pečlivě ukládal do ucha. Uprostřed palouku tančilo jedenáct zápasníků svůj vyzývavý tanec. Vypadali strašně, neboť na hlavy si navlékli obrovské masky, rozšklebené, rozceněné, ďábelské podoby, které vháněly hrůzu nejen protivníkům, ale i divákům. Dvacet knězi bilo v bubny a troubilo k jejich válečnému tanci, zatím co lidožrouti ječeli a zuřivě se pleskali dlaněmi do břicha. Konečně se tanec skončil a stařík tlumočník se uklonil před náčelníkem. Birimarataoa si důstojné rozepial levé ucho, vyňal klíčky a zacinkal. Stařík se uklonil a šel k chýši Klapzubů. Davy se rozestoupily a utvořily jakýsi trychtýř. Na jeho široké straně stálo jedenáct maskovaných zápasníků, úzká strana se končila u zajatecké chatrče.
A náhle se vzduchem rozlehl řev. Nikoli ryk nenávisti, boje a vášně, nýbrž zoufalé zařvání z děsu a leknutí. Neboť z chýše místo jedenácti ubohých obětí, jež večer budou sežrány, vystoupilo jedenáct neznámých bohů, dokonalých ve své obrovské kulatosti, vznešených v pomalé chůzi, předůstojných v každém pohybu. Tisíce rukou s roztaženými prsty se zvedlo zděšeně proti nim na obranu. Jakživ neviděl národ Birimarataoův něco tak velkolepého a nadlidského; neboť ačkoli jejich knězi dovedli všechno možné, kouli stvořiti nedovedli a proto byla jim mořská perla posvátnou.
A nyní tu uzřeli jedenáct oživlých koulí, jež nastupovaly jako jedenáct nebeských bytostí proti jedenácti démonům pozemským. Všichni ztichli v posvátné hrůze a jen kněží se neklidně mračili. Neušlo jim, že i jejich zápasníci se pod svými maskami chvějí.
Veliký Birimarataoa zacinkal. Knězi vyrazili skřek. Zápasníci jej opětovali. A pak se rozběhli přes celý palouk a mlčky, s děsivou záludností skočili rovnýma nohama na své kulaté nepřátele. Koule se sotva pod nárazem prohnuly a lidožrouti od nich odlétli zpět. Znovu se rozběhli a znovu skočili. Koule je opět odrazily. Někteří se při tom již svalili, jiným spadly hrozivé masky a místo nich se objevily vyděšené obličeje. Knězi začali ječet a bubnovat, ale zápasníci se báli. Srazili se v chumáč a zírali, co budou dělat koule. Vteřinu bylo vše nehybné a najednou se koule rozletěly. S prudkostí, jíž se nikdo nenadal, vyrazily vpřed a narazily na černochy. Náraz byl tak prudký, že černí se svalili na zem a zařvali úzkostí. Ale koule se zastavily a čekaly. Knězi hulákali na své zápasníky a štvali je k novému útoku. Konečně se odhodlali. Rozběhli se vpřed a koule se rozběhly proti nim. Ale k hromadném nárazu nedošlo. Černí na půl cestě uhnuli a začali prchat všemi směry. A koule se pustily za nimi. Svět neviděl takového zmatku. Černí se káceli, klopýtali, padali, krváceli z nosů a kolen, kvičeli, ječeli, ztráceli masky a růžence zvířecích zubů, zvedali se, prchali a zase padali, děs a hrůza pojaly všechny a veliký Birimarataoa byl tak rozčilen, že vytáhl z nosu kohinúrku a na obou koncích ji okousal.