Za čtvrt hodiny po začátku prorazili černí zápasníci okruhem diváků a prchali k lesu. Davy se se šíleným jekem pustily za nimi.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král", pronesl v tu chvíli starý Klapzuba, který se nenadále objevil před trůnem, "jestli se nemejlím, tak jsme tu sami. To jako myslím, že kdo dělat zůstat, ten dělat vyhrát".
"Ano", odpověděl Birimarataoa ústy tlumočníkovými, "bílí bratří dělat vyhrát, bílí bratří dělat hodovat s lidem Birimarataoovým. Za chvíli dělat začít hostinu. Birimarataoa být veliký".
Otec Klapzuba přešlápl a podrbal se za uchem.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, neráčejí se urazit, ale já bych rád věděl, co bude k večeři?"
"Hm, Birimarataoa dělat dávat velkou hostinu. Bílí bratří dělat sedět s Birimarataoou. Birimarataoa se už dělat těšit, Birimarataoa být velký".
"No to se ví, ale já bych rád věděl, co dostanem jíst?"
"Co dělat dostat? Pečený halfbek. Birimarataoa být velký".
Otec Klapzuba třikráte zamrkl, synové trošku pobledli. Ale tatík pokračoval v rozmluvě:
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, mám na nich malou prosbu. My jsme zápasili po vašem způsobu, dovolte nám, abychom vítězství oslavili po svém. Není to nic než malý slavnostní běh, s nímž sečkáme, až se vaši lidé vrátí".
Birimarataoa, velký náčelník, přikývl. Z lesů se ozývalo vzdálené a zmatené hulákání. Národ Birimarataoův tam honil poražené. Klapzubové s hrůzou vzpomínali, proč. Zatím co se černé obecenstvo ponenáhlu vracelo, naklonil se otec Klapzuba k Honzovi.
"Když jste vystoupili z chatrče", povídal mu docela nenápadné, "odnesl jsem všecky naše věci tamhle k té osamělé palmě za vsí. K ní namíříme svůj slavnostní běh. Poběžíme ve třech čtyřstupech, ty budeš v prvním. Ale jak vyběhnem ze vsi, vyrazíš napřed a sebereš všechny věci. Myslím, že tě nebude před námi vidět. Poběžíme pomalým klusem až ke kraji lesa, ale pak místo návratu se dáme lesem vlevo napříč. To už pak poběžíme rychleji, rozumíš?"
Honza rozuměl a opatrně uvědomil ostatní. Lid se už většinou vrátil. Otec Klapzuba žádal o svolení k slavnostnímu běhu. Birimarataoa zacinkal klíčky. Hoši se seřadili vedle táty a všichni zahájili drobný klus, tváříce se důstojně a prozpěvujíce refrén své hymny.
Za poslední chatrčí je Honza předběhl. U naznačené palmy ho zase dohonili. Byl všecek ověšen vaky. Klapzubové pokračovali v pomalém běhu. U prvních stromů lesa však vyrazili v prudký let.
"Vlevo k potoku a podle něho dolů! Setsakra mančafte, jako by to bylo sto yardů!"
V dálce za sebou zaslechli zmatený pokřik. Proběhli hájem a letěli údolím dolů. Tudy je včera ráno lidožroutí přinesli svážené jako balíky. Moře nemohlo být nijak daleko. Pot se z nich lil, ale běželi nejlepší běh svého života. Náhle se údolí otočilo a stezka spadala příkře dolů. Skrze stromy bylo vidět jiskřící se nekonečnou hladinu a zdola ospale šumělo moře. Skákali více než běželi. Konečně byli dole, dvaceti skoky přelétli nížinku. V potočním ústí leželo dvanáct kanoí, vydlabaných ze stromů. Jedno z nich bylo štíhlé, lehké a neobyčejně dlouhé.
Honza skočil k němu a naházel do něho své vaky. "Sebereme z ostatních člunů vesla!" vykřikl Jirka a bratři ihned pochopili. Zatím Honza s tátou stáhl Birimarataoův člun na vodu. Hoši s náručemi vesel vskočili do něho. Nahoře na skále zaječel vzteklý řev. Tri šípy žuchly kolem nich do vody. Ale Klapzubové už seděli u vesel a člun proletěl vlnami příboje. Řev na stráni rostl, šípů přibývalo.
Ale člun letěl.
Pak viděli, jak první bojovníci vyrazili na břeh a hnali se ke kanoím. Nový jekot se rozlehl, když nalezli čluny bez vesel. Přes to je stáhli na vodu, vskočili do nich a poháněli je rukama místo vesel. Šlo to dost rychle, ale Klapzubů s dvanácti vesly arci dohnati nemohli. Proto se jeden z nich, velký a štíhlý, vztyčil na přídi a pravicí jal se rozhoupávati strašlivý, těžký oštěp.
"Pozor!" vykřikl starý Klapzuba a hoši se ohlédli.
Oštěp vyletěl, zaleskl se jak úlomek paprsku, vystoupil, naklonil se a padal na Klapzubovic člun.
"Ráz, dva!" zařval tatík a hoši dvakrát zabrali vesly.
Oštěp zadrnčel a s praskotem vletěl do boku lodi. Veliká štěpina se odlomila a voda vtryskla dovnitř.
"Tu díru už nějak zacpem, ale jestli se nemejlím, tak jsme dnes viděli světový rekord ve vrhu oštěpem".
A v tom měl pravdu, neboť žádný z dalších oštěpů již k lodi nedoletěl.
A člun letěl dále, přes to, že voda do něho silně vnikala.
XX
"A já vám pravím, Sparsite, že jsou to tuleni!"
"A já vám říkám, Carlssone, že jsou to delfíni!"
"Vsaďme se, Sparsite!"
"Vsaďme se, Carlssone".
"Deset dolarů, Sparsite?"
"Deset dolarů, Carlssone".
A pan W.B.Sparsit a pan John August Carlsson si potřásli rukama, načež znovu zamířili své triedry k oněm záhadným bodům na obzoru. Ostatní cestující na palubě Jellicoe se přidali k nim a tak se jejich spor přenesl na všechny.
Zatím Jellicoe pokračoval ve svém houpavém prořezávání Tichého oceánu. Nevysvětlitelné černé body, jež pan Sparsit po obědě objevil, setrvávaly na svém místě a před sklem nejlepších dalekohledů vyrůstaly v záhadné plovoucí koule.
Mezi cestujícími vznikl třetí názor, že to je svazek bojí, jež bouře kdesi utrhla a zanesla až do těchto pustých končin. Ale bedlivé pozorování bojí ukázalo, že mění své postavení mezi sebou tak rychle a nepravidelně, že jde tu rozhodně o živé bytosti, ať už hrající si delfíny nebo tuleně.
I mužstvo lodi bylo záhadou přilákáno a mluvilo po dvě hodiny o možnosti vypálit na tuleně několik ran. Kapitán Fardy vyhověl s úsměvem přání svých cestujících a otočil loď o tři čárky k severozápadu.
Od sedmnácté hodiny zavládlo na palubě ohromné rozčilení. Dalekohledy ukazovaly, že těch dvanáct tajemných bodů je dvanáct nesmírné tlustých lidí!
Jakou tragedií se sem dostali? A jakým zázrakem se tu udrželi? A jaký groteskní nápad osudu sehnal sem právě ten apoštolský počet tlusťochů? Nikdo nemohl odpověděti a fantasie cestujících pracovaly zrovna tak horečně jako lodní stroje Jellicoe. Krátce po osmnácté hodině byly spuštěny čluny. V jednom seděl pan Sparsit, v druhém pan Carlsson. Sázky nevyhrál ani ten ani onen, ale přece jen chtěli první poznat záhadu toho, co také první objevili.