"Tak vy teda, milý Klapzubo, nic na krále nedáte?"
"Ale pročpak ne, jejich englický veličenstvo, pane král, jakej pořádek si kterej národ zavede, ten ať platí. Jsou kobyly, které jsou nejšťastnější, když jsou bez ohlávky, a jsou jiné, které už ani nedovedou chodit, nemají-li klapky na očích. A táhnout musí konec konců jedna jako druhá. V tom to teda není. Já jen tvrdím, že je kopaná mnohem těžší hejbl nežli kralování. Povážejí, pane král, že by takhle stáli před brankou a vtom jim křídlo krásně a šouravě podá míč. Tu jsou oni, tu je míč, tu je branka - a teď by oni musili napřed svolat ministerskou radu, aby uvážila a rozhodla, je-li lépe čutnout špičkou nebo nártem, do pravého rohu nahoru nebo do levého dolů. Setsakra-mičuda, to bychom dopadli se skoretem!"
Když pan Maceška tohle všechno více nebo méně přesně přeložil, nemohlo se Jeho Veličenstvo zdržet smíchu.
"Vy jste povedená kopa, pane Klapzubo", povídal na konec (aspoň jak to pan Maceška přeložil), "vás bych chtěl mít za svého dvorního rádce".
"Co není, může být, jejich englický veličenstvo, pane král", rozjařil se starý Klapzuba. "Budou-li mít nějaký těžkosti, zajedou si k nám do Dolních Bukviček a já už jim na to najdu správnej fortel".
"Nu, žert stranou, pane Klapzubo. Hovořím rád s lidmi vašeho zrna, protože jejich úsudky jsou velmi zdravé". "Jak zub, pane králi!" ujistil ho Klapzuba. "Starosti, které nás v našem vznešeném povolání stíhají, nejsou nikterak malé. Jak často si na příklad myslívám, když přihlížím takovému zápasu, jako je dnešní, proč nebyla kopaná povýšena na oficiální projev zdravé síly tělesné i duševní? Je k ní třeba tolik sebeovládání, důvtipu, bystrosti, soudružnosti, sebeobětování, zkrátka tolik individuální práce ve prospěch celku, že je ze všech sportů nejlepším obrazem dobře rozvinutého života. Pročpak se na příklad místo vydržování ohromných armád nevypěstuje v každém národě dokonalé footballové mužstvo? Kdyby došlo k sporu, jejž by se nepodařilo odkliditi smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů s každé strany a ti by spornou otázku rozhodli".
"Kdyby Pán Bůh dal", řekl starý Klapzuba dojatě, "to by bylo Československo velmoc!"
"No ne, pane Klapzubo, řekněte sám - nebylo by to lépe?"
"A jejich englický veličenstvo, pane král, řeknou oni - nestáli by Klapzubáci za spojenectví?"
"Uvažte jen potíže své země, řekněme s Německem. Jak by to dopadlo, kdybyste se vy se svými hochy postavil na hřišti na obranu země?"
"Jejich englický veličenstvo, pane král, poslušně hlásím, stodvaatřicet k nule. A možná, že něco přes, setsakragumová duše!"
"Nu tak vidíte, milý Klapzubo, vy jste rozený ministr války!"
"Pokud se při ní střílí kopačkou. Ale jinač - chraň mě Pán Bůh. To raděj zůstanu kaprálem u jedenácti Klapzubů".
"Hm - poslyšte pane Klapzubo, to vy jste si své hochy sám vychoval?"
"Sám, jejich englický veličenstvo, pane král, a jestli ti kluci dnes něco dovedou, je to asi proto, že se krev nezapře a jablíčka padají pod strom".
"Nás to velice zajímá z jisté soukromé příčiny. Když totiž přicházely první zprávy o vašem mužstvu a noviny se předháněly v podrobnostech, našli jsme jednoho dne našeho syna, pana prince Waleského ve velkém zamyšlení. Ptali jsme se ho, co mu chybí a on řekclass="underline" 'Královský otče, pročpak nemám i já deset bratří, abych mohl utvořiti jedenáctku jako jsou Klapzubové?' Máme pana prince Waleského velmi rádi a chceme mu splniti každé přání. Odebrali jsme se tedy do komnat Jejího Veličenstva královny a tam jsme po delších poradách zjistili, že tomuto přání stěží se může vyhověti. A teď mě právě napadá: nevzal byste prince Waleského do mužstva?"
Starý Klapzuba prudce zvedl hlavu a podíval se anglickému králi do očí.
"Jejich englický veličenstvo, pane král, nechme čest stranou. Snad by to byla stejně velká čest pro rodinu Klapzubovu jako pro englickýho prince, ale to nechme stranou. Jiná věc je, co s ním? Za tím, co moji kluci dovedou, je kus nesmírné práce a dření. Dneska už nikdo nemůže jinak kupředu, nežli když udělá svou věc co nejdůkladněji a nejpoctivěji. To platí pro všecku živnost pod sluncem, ve všem je potřebí práce. Moji chlapci tu práci udělali v kopané a dneska vašim nařežou. A najednou mám jednoho z nich vystrčit ze hry, aby si místo něho směl zahrát mladík, který - odpustějí, pane králi - který jen zdědil englický vrata?"
"Nemyslete si, milý Klapzubo, že je snad nějaké nedochůdče. Naši synové velmi pěstují sport a mně jde jen o to, abych mu poskytl nejlepší školu".
"To je něco jiného, pane král. Jde-li jim jenom o učení, mohli bychom ho vzít. V tom není u nás žádná tajnost. Ale mám tu svoje podmínky".
"A ty jsou?"
"Za prvé: musí mít pro kopanou tělo. Za druhé: musí žít v naší rodině navlas tak jako kterýkoli z mých hochů, stejnou práci, stejnou stravu a stejnou poslušnost. Od chvíle, kdy se k nám dá, je z něho nejmladší Klapzuba a princem bude, až když zase odejde. A když to splní, spánembohem, pak bych ho mohl vzít do mužstva jako náhradníka".
"Pane Klapzubo, zde je má ruka. Plácněme si a vaše podmínky platí".
Otec Klapzuba mrskl okem do kouta, kde seděl vytáhlý, ale svižný hoch, přejel očima jeho urostlou postavu, a vyňal levicí fajfku z huby. Princ Waleský tělo pro kopanou měl, ostatní bylo věcí úmluvy. A tak si ke konci halftimu starý Klapzuba pláci s anglickým králem a když Klapzubáci zápas vyhráli, čekal na ně v šatnách princ Waleský jako budoucí náhradník.
Večer byla v královském paláci veliká hostina a když se Klapzubové i jejich náhradník loučili s dvorem, podal anglický král starému Klapzubovi překrásnou lulku na památku. Starý Klapzuba byl chvilku na rozpacích, ale aby nezůstal anglickému králi nic dlužen, sáhl do kapsy a vytáhl svou starou porculánovou fajfčiznu se zeleným třapcem s myslivcem, který střílí na jelena.
"Jejich englický veličenstvo, pane král", pravil při tom se vší svou důstojností, "meršánku žádnou nemám, ale nezapomenou-li ji včas propucovat, bude jim táhnout jako žádná jiná. A nejlíp v ní hoří knastr s tříkrálovým, ty dostanou v každé trafice".
Anglický král přijal s úklonou Klapzubovu fajfku a věnoval ji Britskému museu, kam se na ni všichni footballisté z Anglie, Skotska a Ulsteru jezdili dívat. A starý Klapzuba poručil naložit kufry a jeho mužstvo se vrátilo jako mistr Evropy do Dolních Bukviček a s nimi přijel princ Waleský jako náhradník.
VI
Co svět světem stojí, nebyla obec Dolní Bukvičky tak slavná jako tehdy, když se rodina Klapzubů vrátila ze své cesty s mistrovstvím Evropy v kufru a princem Waleským v mužstvu. Všecky světové listy přinesly podrobnou mapu, na níž byla Klapzubovic chalupa označena tlustým křížkem a zvláštní dopisovatelé jezdili do Bukviček, aby milionům čtenářů vylíčili, jak je budoucí anglický král v zapadlé české vesničce živ. Ale byla-li zvědavost civilisovaného světa veliká, ještě větší byla zvědavost Dolnobukvičanů na nového obyvatele. Z novin se dověděli, kdo k nim přijede a v obou hospodách se denně vedly rozčilené hovory o tom, jak by měli pana prince uvítat.