Jeho prvním úkolem jakožto nastupujícího panovníka bylo promluviti trůnní řeč. Ministerská rada seděla celou noc, aby tento první projev nového Veličenstva vypracovala. Na všechny politické okolnosti se v něm musilo pamatovat a ministři se pořádně zpotili, než to všecko sepsali a diplomaticky uhladili. Když si pak ráno ministerský předseda vyžádal u mladého krále audienci a chtěl mu nejponíženěji odevzdati znění zahajovací řeči, nové Veličenstvo ho po první větě zarazilo:
"Děkuji vám, milý předsedo, ale já jsem si svou trůnní řeč již napsal sám. Možná, že nebude zrovna diplomaticky vypulérovaná, ale zato bude ryze anglická".
A Jeho Veličenstvo vytáhlo z kapsy útržkový blok a čtlo:
"Mým národům!
Chystajíce se slavnostně provésti svůj politický výkop, chceme dnes připomenouti svému lidu pravidla, podle nichž se budeme ve hře říditi. Je slavnou tradicí Anglie, že se vždy varovala být offside. Chceme být věrni tomuto čestnému odkazu svých předků a slibujeme, že nikdy nebudeme stát offside, že budeme hájiti svých barev co nejmužněji a nejpoctivěji a že všechna nebezpečí odvrátíme do autu neb nejvýše na roh. Slibujeme, že se vyvarujeme foul hry a nevystavíme svůj národ v nebezpečí válečné desítimetrovky. Budeme usilovné pěstovati kombinaci tří vnitřních, považujíce při tom finance za nejlepšího centreforwarda a obchod a průmysl za nejlepší spojky Anglie. Budeme stále pečovati o to, aby mezi všemi řadami obyvatelstva zavládla dokonalá souhra a dáme krátkému přízemnímu podávání přednost před dobrodružným systémem kick and rush. Chceme bdíti nad tím, aby hra hlavou nebyla nijak zanedbávána a doufáme, ze po čase, až nám nebeský Soudce odpíská konec, bude score Anglie vysoké a každý pří tom uzná, že jsme hráli hru fair.
K tomu nám dopomáhej Bůh!
Hip hip hurá, hip hip hurá, hip hip hurá!"
VIII
Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam měli už docela malí špuntíci svůj maličký automobilek, větší kluci si už robili stanice jiskrové telefonie a všichni vespolek se starali jenom o sport. A tak neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a americké babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.
Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovali se tam asi před pětadvaceti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem tak spolu ta drobotina mluví a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klapzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina. A tu si ten oregonský dědeček řekclass="underline"
"Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!"
A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spusticlass="underline"
"O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Ze ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale - to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů - dej mu Pán Bůh věčnou slávu - to byl v mládí docela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek - Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář - viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: 'Táto, já půjdu do světa. Vy se tu sami ještě uživíte, ale pro mne tu práce není a tak bych vám jenom chleba ujídal. Ve světě je práce dost, najdu si nějakou a až se vrátím, ještě vám přinesu peníze!'
Nu, to byla řeč, proti níž táta nemohl nic namítat. Maminka si sice trochu zaplakala, ale která maminka by neplakala, když se loučí se synem? A tak mu z bochníku ukrojili štramfál chleba, do střídy vyrýpli takovou žumpičku, do ní nandali kousek másla, který stará Klapzubová ještě ve vsi sehnala, pak zas máslo tím vyrýpnutým chlebem přikryli a Honza byl na cestu vypraven. K tomu dostal tři křížky a dvě pusy, nu, tak se pod tím nákladem nijak nemusil prohýbat. A Honza šel, z větve si kudlou přiřezal hůl, když mu bylo smutno, zahvízdal si do kroku, a tak mu cesta pěkně ubíhala. Přešel jeden kopec, přešel druhý, třetí, až přišel do velikananánského lesa, z kterého se nijak dostat nemohl. Bylo už k večeru a on byl pořád ještě v tom lese a hlad měl, že mu to v žaludku hrálo jak na varhany. Když tedy viděl, že už asi k žádné vesnici nepřijde, usedl u cesty pod strom, vytáhl ten štramfál chleba a kudlu a začal jej krájet a mazat. A v tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním jakýsi stařeček a povídá:
'Ty máš velký hlad, já mám ještě větší hlad! - Honzo, dej mi kousek!'
Honza se podivil, odkud se stařeček objevil, ale jak ho tu tak viděl, chudého a vyzáblého, podal mu svůj krajíc a kudlu a povídaclass="underline"
'Jen si ukrojte, stařečku, a namažte si, aby vám to líp jelo'.
Stařeček vzal chléb, ukrojil, namazal, pojedl.
'Kam pak jdeš, Honzo?' zeptal se potom.
'Sám nevím, kam dojdu. Hledám práci, ale nemohu se dostat z lesa'.
'Nu, dnes už se z něho nedostaneš. Už je noc a les je dlouhý. Nejlépe by bylo tady přespat'.
'A co budete, stařečku, dělat vy?'
'Já přespím s tebou, nemáš-li nic proti tomu!'
'I ne! Počkejte, já vám nahrabu suchého listí, abyste neležel na tvrdém'.
A Honza vstal, shrabal a snesl celé náruče suchého listí a udělal z něho stařečkovi lože. Potom se spolu natáhli a spali. O půlnoci se stařeček probudil a jektal zuby:
'Je... je... je... to... je mi zi... zi... zima!'
Honza otevřel oči a povídaclass="underline"
'Vezměte si můj kabát, stařečku, trošku se s ním přece zahřejete!'
'Dě... dě... kuju ti, Honzíčku, je... jejej, ten je teplý, už je mi dobře!'
A stařeček zase usnul, kdežto teď bylo zima Honzovi. Ale neříkal nic, jen se zahrabal do listí a při slunce východu se proběhl lesem, aby se zahřál.
Stařeček spal hodně dlouho a Honza zatím sbíral po lese borůvky a jahody, aby mu mohl dát něco jíst. Byla to snídaně nevalná, ale stařeček i na ní si pochutnal. Pak se oba zvedli a šli. Za hodinu přišli na rozcestí.
'Honzo', povídal stařeček, 'tady se naše cesty dělí. Ty půjdeš vlevo, kde přijdeš brzo k velikému městu, já půjdu tuhle vpravo. A za to, že ses mne tak ujal, chleba, lože i kabát se mnou rozdělil, dám ti tuhle píšťalku. Važ si jí, ona ti přinese mnoho štěstí'.