A vy jste taky nástrojem.
A já asi taky… nevím, o co jde, ale mám dojem… že…
Jste nástrojem. Váš Vladimír z Něžného barbara má rád periférii, má rád chaos. Proč? A v předmluvě naznačujete, že i vy máte rád v jistém slova smyslu chaos, vždyť necháte text jako rozrytou ulici.
Protože jsem tím obklopen. Já žiju ve městě, teda na periférii. Žiju s lidmi, kteří co vezmou do ruky, to pak pohodí, kteří mají rádi jistý nepořádek, dokonce ho ani nevidí. A to je i na vesnici, čili já jsem též takový člověk, ne že bych miloval příliš čistotu a pořádek, já v jistém smyslu jsem tak trochu nebo hodně bordelář. Ta společnost, se kterou já žiju, ti Slované tady, kteří mají velký sklon k nepořádku, jsou tu doma, a tedy i já jsem tady doma, mně to nevadí. Já jsem sice měl jisté moralistické tendence, že opak by měl být pravdou. Ale najednou jsem totiž shledal, že vlastně jak ty píšeš, tak to vypadá všechno i kolem tebe. Proto můj styl, já aspoň to odvozuji z toho prostředí, je plný chyb, to ale tvoří můj půvab. Mně říká moje redaktorka, že když třeba jsme dělali Harlekýnovy milióny, přišlo jí z jazykového oddělení, že je tam takových jako gramatických a stylistických chyb a jsou vyjmenovány a je jich několik set. Ale ona říká, ať opraví třeba padesát, ale na ostatní už nesahejte, to tvoří půvab Hrabalova stylu, to jsou ty jeho jazykové aberace, úchylky, které musíme trpět. Když je opravíme, tak ta kniha ztratí svůj půvab. Říká, to je něco, jako kdybychom chtěli opravit kresby třeba Picassovi. No a jak byste tam začal gumovat, tak vlastně tím se zhroutí i to, co tam je, to, co působí, řekli bychom aristotelsky, esteticky. Čili já jsem obklopen nepořádkem, na mou duši, ale mně to nevadí, protože já jsem totiž takový. Ke mně když přijdete, když uvidíte, kde a jak já bydlím, tak já mám všechno na stole, celý moje psací nádobíčko, léky, to je všechno pohromadě, tam visí mé šaty, tam jsou poházeny pantofle, jenom vždycky tak utřu stůl, aby zdánlivě byl pořádek, ale osobně pořádek nevyhledávám. Já mám něco v sobě, co mají i Francouzi. Když přijdete do Paříže, tak všude oklepávají popel z cigaret a vajgly, všechno odhazují, jako i já, no a není divu, protože když za protektorátu jsem musel zjistit svůj původ, své árijské předky, tak jsem zjistil, že můj praděd byl francouzský voják, který bojoval v bitvě u Slavkova. Byl zraněn, moravské holky ho odtáhly a zkrátka léčily ho, a on než se vykurýroval, tak Napoleonova vojska byla dávno pryč a on zůstal na Moravě.
Jak se jmenoval?
Kilian, Francouz. Bitva u Slavkova, 1805.
A z druhé strany jste Čech?
Asi, ale to byli spíš Moraváci. Ovšem když se na mě podíváte...
Mongol nebo Tatar…
Tak. Já vždycky říkám, podívejte se na mě, já pocházím jednou větví, která je pomíchána Tatary, Avary, Maďary, zkrátka z jednoho z těch tří; druhá větev jsou Francouzi. A když se setkáme, to je velká rodina, tak se hned poznáme podle širokých lícních kostí. A teďka byste měl mluvit o čisté slovanské rase; čili moje záliba v jistém nepořádku spočívá v tom, že původem jsem Francouz. Vždycky, když jsem v Paříži, zjistím, že takový bordel jsem neviděl; ovšem přes noc se to všechno vyčistí. Ale tady žiju v Praze, na periférii, a prostě zjišťuji, že tady je to zrovna takový, a že můj styl, chybný, se podobá přesně tomu, v jakém milieu žiju. Jsem dítě své doby.
A přes noc se to nevyčistí?
Nevyčistí; když se podívám na dvůr našich fabrik, když se podívám do našich dílen, je to přesně tak, jak je to u mne. Mně to nevadí, ale zjišťuju nějakou signální soustavou, když překročím hranice a jedu třeba jen do NDR, už vidím, že Němci to mají srovnané, že mají ty dvory trochu urovnané.
A Maďaři?
Maďaři taky nemají. Maďaři mají takovou náturu. Když překročíte z Moravy na Slovensko, tak máte dojem, že jste přijel do Rakouska, hezčí baráky a záliba v květinách a zelenině, přece jenom stylově jsou Slováci pro mě daleko výš než my, Už jenom, že světí neděli, že všichni se pěkně oblečou a jdou do kostela, v jakékoliv vesnici, kdežto Pražáci? V Praze do kostela chodí cizinci, Pražáci v pátek naskáčou do aut a téměř půlka Prahy se vylidní. Jedou na ty svoje chalupy, a tam kupodivu mají pořádek. V Praze si ničeho nevšimnou, doma mají pořádek taky, ale na ulici, ve fabrikách mají nepořádek a já shledávám, že jsem vlastně dítě své doby, že patřím k nim, jsem identický, nikdy bych neemigroval, protože záliba v tom prostředí, ve kterém žiji, v hospodách, do kterých chodím a které jsou vždycky tak hrozné, je silná; mně tohle všecko nevadí…