Lukács?
No jistě! To je také můj autor. To je můj učitel také! Bez něj bych tady stál jak utržená vráteň…
Ano, ale to byl mladý Lukács. A ta spontánnost, ten váš domácí učitel, vám opravdu vždycky řekl, co a jak máte dělat?
Nikdy ne rozum. Vždyť už Dostojevskij říká, jen s rozumem by lidé daleko nedošli. Nikdy jsem se nikoho neptal, protože kdykoliv jsem se ptal, tak úplně zákonitě jsem musel dělat opak. Už jako dítě jsem jančil, jankovatěl… Chudák maminka.
Jistě jste měl lásky a přátele, kteří vás zklamali a opustili?
Jistě. Mí andělé zmizeli. A já jsem tedy musel nohou ohmatávat, že přede mnou je téměř propast. Jako pravý traper bych řekl, že jsem musel vyčkat. Vyčkal jsem. Vyčkal jsem v úzkosti, v opravdové tmě, a čekal jsem na nějaké světlo někde, na nějaký pokyn, prostě na někoho, aby mi téměř podal ruku, někdo z těch mých přátel, nebo jsem uslyšel ten hlas, jak jsme o tom mluvili. Kdyby někdo byl zaťukal k panu Majakovskému v tu jistou chvíli, tak by se nepráskl. Stačilo by překonat tu jistou chvíli, ale nikdo nepřišel, ani přítel, ani žena, zkrátka u Majakovského to muselo být jako u mě, prostě čekal… Čekal jsem týdny v úzkosti, zpocen, vychrtlý, nevyspalý, až někdo zase přijde zvenčí, a byl to vlastně ten přestrojený anděl, přišel strýc Pepin, anděl přestrojený za strýce Pepina, za pana Karla Marysku, nebo za… Olinka Micková přišla a řekla Bogane, pojedeme, pojedeme hrát tenis… Ale nikdy jsem nebyl v takové situaci, že bych chtěl skočit pod vlak nebo se utopit, naopak.
A co smrt, pane Hrabale?
Jednou jsem už dal smrti výpověď. Víte, smrt je dopis psaný bílou křídou na bílou desku, smrt je zaseknutý psací stroj, automat, který vyrábí zmatené zmetky, hrozící neviditelná ruka bez prstů, smrt je pád rychlíku do propasti bez dna, vysypané figurky z letadla, které explodovalo. Do poslední chvíle je však naděje na život. Obavy z toho, že není se už čeho bát. Ještě tento večer budeš stolovat s Abrahámem. Avšak ví bůh, že bych radši nežral. Smrti jsem dal výpověď… chtěním žít.
Už jednou jste řekl, že po havárii jste se díval na lidi jinak. Měli jste blízko k smrti?
Od té doby, co jsem byl na operaci, dívám se na lidi jináč. Na dálku už poznám, kdo si drží žlučník, už na dálku vidím, jak se motá cukrář, vidím to jeho ztrhaný voko, tu nemoc sladkou, na kterou se musí jít s váhou a hodinkama v ruce, poznávám podle popelavého ksichtu všechny polámaný játra, poznávám, kdo asi tak do půl roku zhebne, ty oči, co se pořád se vším loučí, dívají se už na druhou stranu kliky. Vidím, že většina lidí kulhá a vrávorá, vidím ty tiky v nespavých očích, poznávám ruce tisknoucí si štítnou žlázu, vidím vrásky v důsledku vytrhaných stoliček, vidím opatrnost žvýkání umělých chrupů a paradentózy, vidím bolestně našlapující paty s ostruhou, třas prstů notorických opilců, vidím ženy, které vycházejí z nemocnice uplakané, že tam nechaly manžely, vidím muže, jak kráčejí z komunálních služeb, kde zařídili pohřeb své ženy, vidím jediné zdravé, a to jsou mladí lidé, šťastní z toho, že jsou nemocní žlázami a láskou. Jak to, že jsem to dřív neviděl? Že jsem tedy viděl špatně? Proto je tak málo sebevražd, protože když je člověk u prdele s dechem, začíná mít naději a víru, že rakovinný vřed zmizí, že rakovinou zachvácené plíce ozařováním tu nemoc ztratí, že se stane zázrak, víte, proto ty krásné loučící se oči, které neustále někoho opouštějí. Víte, ze všech nástrojů mám nejraději jehlu. Ta místo hlavy má ouško, do kterého se navlíká nit, a tak se tou jehlou teprve dá šit. Někdy, když se koukám do měsíčné noci vzhůru, mám přesný pocit, že měsíční svit mi někdo navlíká shora do mozku, a tak se dovídám věci, o kterých nic nevím. Mám tušení, že největší neštěstí, co mohlo lidstvo potkat, jsou moc zdraví lidi. Tak nejzdravější lidi na světě jsou nemocní a plní utrpení… Uražení a ponížení.
Myslel jste někdy na sebevraždu?
Literárně vždycky. Literárně bych byl užuž… Ale abych se zvedal a šel k té vodě, to nikdy ne. To jsem byl raději v zoufalství, v hluboké melancholii. Nikdy jsem se neptal ani mých rodičů, protože jsem věděl, že bych obdržel rady příliš rozumné a příliš se nehodící k té situaci, ve které jsem byl. Že jsem byl příliš jako mlád, že jsem byl hloupoučce nevinný, čili byl jsem ten pevný zvon nevědomosti, který musí být u každého mladého člověka, a vždycky jsem potom, jak je vidět, nastartoval. Já jsem miloval fotbalovou hru, dokonce jsem byl výborný fotbalista, já mám z fotbalu fraktury. Vždyť je pro mě vrchol třeba Hidegkutiho klička na kapesníku, to je podobné, jak se mají měnit metafory. The Fascination.
Vy jste ho viděl hrát?
No jistě! Hidegkutiho klička na kapesníku, kde se zvrátí hra.
A kde jste ho viděl hrát?
Nejdříve nám natrhli Maďaři triko pět jedna, potom jsme v Praze nad nima vyhráli pět tři. To jsem viděl. Ale četl jsem taky o zápasu století, když v Anglii vyhráli Maďaři šest tři. A v Budapešti sedm dva. Tohle by sapér Vodička nepřežil…
A komu fandíte teď?
Škotům a Anglii.
Tak proto máte přes postel prostřenou britskou vlajku?
Hele, když je odtamtud přenos, tak to je fotbal, jak má být, diváci, jak mají být. A i když se ti diváci servou, tak to je kulisa, ve které se může hrát pořádný fotbal. Podle mě oni i hrajou pro tu kulisu a ta kulisa jim pomáhá. Podle mě těch národních mužstev Anglie sestaví pět a my s námahou vždycky dáme dohromady jedno.
Ale odbočili jsme od tématu: Znáte problémy mladých lidí?
No, vždyť jejich problémy jsou i mé. Jestli vyhraje Slávie, nebo Sparta, nebo Bohemians, jaké si koupí kvádro, no prostě s nimi sedávám v hospodě, oni se ke mně hlásí, já se jim podepisuji na tácky, spolu se bavíme, pak se na něco zeptají, no, sedím s nima v hospodě každý den. Tak to mě ohromuje, ale já už teď v posledních deseti letech spíš jenom poslouchám a dívám se, jak se baví nebo jaké jsou mezi nimi vztahy, nebo velice si všímám, kde je hezká dívka nebo hezký mladý člověk.
A jaké jsou ty vztahy? Jak je vidíte vy?
Já nevím. Buďto se mají rádi, nebo se nemají rádi.
Je hodně rozvodů?
No asi. Každý, s kterým já mluvím, je rozvedený. Já nevím, čím to je, s kým já mluvím, je rozvedený. Já nevím, co to je za sport tady, taky nevím, jak je to v Budapešti, to je taky střední Evropa, ale dokonce jsem četl v Rudém právu nedávno článek o tom, že v Praze každé třetí manželství ztroskotá. A potom to odnesou děti a domácí zvířátka…
Co za tím může být?
To já nevím. Nevím, proč se ti lidé rozvádějí. Jsou příliš hákliví, hákliví, víte? Každý má nějakou tu svou blbou čest, a jak máte moc blbou čest, tak je to na hovno, jak se říká česky, protože v tu ránu manželství ztroskotá. Jeden musí být poddajný a musí být shovívavý, jeden z těch partnerů, pak to jde. Když je každý charakter, každý chce mít pravdu, tak to manželství nutně ztroskotá. A nadto, na co se lidé tak brzo… Já jsem se ženil, když mi bylo dvaačtyřicet let. Lidé, o kterých mluvím, jsou zpravidla ženatí už před nebo těsně po vojně, v jednadvaceti letech u nás už mají rodinu, pak v pětadvaceti, když má dvě děti, teprve si vyběhne s praporem a křičí Ať žije Sparta! a s klukama žene na pivo. Ale já se vzdávám jakýchkoliv soudů, já to jenom vidím, já to jenom konstatuji, protože já jsem se nerozvedl, nebo mi to ani nepřišlo na mysl. Když, tak akorát že bych manželku zabil, ale to každý, každý pořádný mužský by někdy manželku zabil, a i obráceně, manželka by byla ráda, kdyby přejelo auto toho jejího, ten její poklad… Jinak by mi nepřišlo na mysl, proč bych se měl rozvádět; že bych si něco polepšil? Nezdá se mi. Tak se na to koukám jako na pomatené děti, mně ti dospělí, když je řeč o rozvodu, připadají jako přiblblé děti. Anebo dospělí, kteří ale dostávají řeznický psotníček. To všechno je nějaký dobový trend. Za mých let, vždycky vzpomínám, byla forma takzvaného zasnoubení. Dívky byly zasnoubené jednou, dvakrát, a potřetí se provdaly. A dneska vlastně to zasnoubení je už manželství, proto lidé jsou klidně třikrát ženatí, co potkáte, každý desátý člověk. A vidím, že jsou veselí, šťastní, ne že by se nějak hroutili, čili je to trend společenský, spjatý s dobou. Kdybychom to chtěli nějak domýšlet, tak dneska mládež jako by žila jenom deset let, a pak kdovíco bude, kdežto za mých let se žilo velice dosti dopředu, tak na dvacet let. Lidé se brali, až když spolu chodili čtyři pět let, láska na první pohled byla, ale manželství následovalo vždycky trochu později, no a když už něco měli, tak se brali. Proto mám rád takové ženské, které se drží u svého partnera, jako někteří ptáci nebo zvířata, monogamní je celá řada ptáků a zvířat, prostě se neopustí. Taková labuť v Nymburce, když jednou umřela, tak ten její naletěl na most a zabil se o sloup; spáchal sebevraždu. Nebo čáp, když letí a poraní se, tak ta jeho družka zůstane s ním dole, a třeba umrzne s ním, ale nedá jí to. No tak nevím, proč by lidi neměli být při sobě. No a trápení… Trápení, to budete mít pořád, pořád je nějaké trápení, třeba rozpor mezi ideály a skutečností – tak, jak to tedy je, a jak by to býti mělo. To víte, když každý bydlí někde jinde jako snoubenec, no tak si můžete vyprávět a setkávat se jenom, když jste pěkně oblečení a jenom tak jako připravení téměř programově. Kdežto když se oženíte, no tak spíte pohromadě, máte tu samou koupelnu, tu samou toaletu, narážíte na sebe a v tu ránu je výbuch. I ten společný program se malinko začne hroutit, nikdy není takový, jak jste si to představovali. Ale nebudeme o tom vyprávět – já se tomu problému raději úplně vyhýbám… Ideál a splín… šok…