A co pražské holubice?
To je ozdoba. A objevily se tady odněkud z Balkánu taky hrdličky. Najednou sem doletěly, já jsem se někde dočetl, že viděli půl miliónu hrdliček. Co dřív, když já jsem byl malý, bylo v kleci, jako zvláštnost, to dneska přiletělo miliónem. Takže se musely někde i hubit. Plné stromy hrdliček najednou. A lidé zabývající se hygienou tvrdili, že přinesly jisté nákazy. Nebo tady máte další dar. V Anglii všechny labutě patřily královně. Kdo poranil labuť, dostal se do konfliktu se zákonem. Teď máme najednou v republice, já nevím, sto tisíc nebo půl miliónu labutí. Kam jdete, kde je voda, tak prostě je exploze, jak se říká vědecky. Exploze té populace labutí, a ten krásný pták najednou poctil Prahu, že se tady ubytoval, na těch našich rybnících, takže ten královský pták je tady, v demokratické republice, přiletěl a dělá tady jistou zdobnost. Žáci to chodí krmit, a když je tak vidíte, jak jsou na té Vltavě, nebo máte tu čest a letí nad váma, stačí dvě, mají mocná křídla, vydávají takový zvuk, jako když v dálce vrže pumpa. Dvě labutě když nad vámi přeletí, tak se zvednete, jak rytmicky ta křídla pracují, jak se opírají o vzduch, a ta brka vydávají takový zvláštní vrzavý zvuk. A když jich jednou proletělo sto, tak se málem zatmělo… Když jdete po Karlově mostě, tak tam zase rackové obtáčejí ty sochy a dávají tomu všemu další takovou dimenzi. Řekl bych, že jak holubi, tak hrdličky a labutě i rackové dávají Praze o celou dimenzi navíc. To, co dělal Calder, to kinetické umění, to nám tady v Praze reprezentují a předvádějí ti rackové, ty hrdličky, ti holubi. Tohleto je od Prahy neodlučitelné, a jestli je to zdravé, nebo nezdravé, dobrá, třeba nezdravé, ale já jsem jimi poctěn, tak jako jsem poctěn i já, tak jako je snad i Praha poctěna tím, že se tady motám a obtáčím očima všechny ty sochy a všechny ty věže a baráky a všechny hezké lidi tak, jako ti rackové, ti holoubci, ty hrdličky i labutě… Viděl jsem tam nad Mánesem, kde na řece je jez a uprostřed je propust, kterou se valí mocný proud Vltavy, tady jsem viděl sedm labutí, kterak se draly mocnými pohyby proti proudu, až tam, kde mohutný proud propusti byl silnější než jejich úsilí… a teprve tam, kde už to nešlo dál, labutě v té chvíli povolily, svěřily se proudu a nechaly se s rozkoší nést tou nakloněnou kadeřavou vodou a víry… až tam do tišiny… a tam se zase sevřely do šiku a s rozkoší podnikly to samé… a pak zase a zas… A já jsem viděl, jak ty labutě jsou bezmezně vzrušeny tou nebezpečnou hrou s protiproudem propusti, kterou Vltava ty svoje mocné proudy zúženým hrdlem jezu valí … A v té chvíli jsem si přál býti s těmi hrajícími si labutěmi a zúčastnit se té zdánlivě nesmyslné, a přece tak krásné a bohumilé hry, protože když jsem byl chlapec ana Labi byly červnové povodně, když se vzedmula o tři metry voda na potoce Vejrovka, tak jsem se vrhal do těch hněvivých a divoce proudících vod a nechával jsem se unášet tím proudem, který mě nesl až do tišiny, abych se vybrouzdal a vracel se proti proudu a zase se s rozkoší svěřil té nebezpečné, a přitom tak krásné hře tak, jako těch sedm labutí hrajících si v propusti Vltavy… Tady, stoje na břehu u Mánesa, jsem tělem i duší zažil tu krásnou větu Ladislava Klímy… že zvířata jsou bohu bližší než člověk, že všechno je jim samozřejmostí… že ludibrionismus je boží hrou, hrou šílenou a titěrnou a ignorantní, a tedy krásnou. To jsou ty kličky na kapesníku, které tak geniálně uměl pan Hidegkuti… To víte, pane Szigeti, bez trhliny v mozku nelze mi žít. Avšak jednu otázku… Pane Szigeti, koupal jste se letos v Malši?
Nekoupal. Ale, pane Hrabale, ten novej tureckej sultán musí bejt moc hodnej člověk. Děkuji vám za rozhovor. Díky i za to, že jsem tímto hovorem pochopil, co to je pražská ironie…
P. S.
Hovory mezi Dunajskou Stredou a Prahou jsme začali a dokončili v Maďarském kulturním středisku v Praze, odpovídal jsem na otázky pana Szigetiho alla prima, nejdříve jsem si myslel, že to bude lehké, ale po sedmém sezení jsem se začal lekat a trnout, protože magnetofonový pásek jsem nemohl korigovat, hynul jsem, že možná jsem tam řekl věci, které jsem tak dokonale neznal, že jsem tedy odpovídal často zmateně, bezelstně, a tedy nezodpovědně… ale pan Szigeti měl kuráž a snad začínal tu svoji dráhu jako reportér a já takovým lidem držím nejen palec, ale nastavuji i hovořící ústa… A potom, já jsem vždycky zvědav, co to bude dělat?
A tak jednoho dne mi pan Szigeti z té jeho Dunajské Stredy přinesl sto šedesát stránek toho našeho rozhovoru, který mu tam doma z magnetofonu přepsaly dívky… a já jsem to začal číst a ten text byla směsice slovenštiny a češtiny a jakýchsi dadaistických vět, které ale vůbec nedávaly smysl… ale já jsem čtrnáct dní četl… a když jsem začínal z toho rozhovoru být diskordantní, tak v zájmu svého mentálního zdraví jsem poslal ten text nazpátek, aby si to pan Szigeti opsal sám, do češtiny přeložil… A myslel jsem si, že se toho pan Szigeti poleká a vzdá to.
Ale pan Szigeti to nevzdal a loni před vánocemi mi přinesl sto čtyřicet stránek a já jsem zjistil, že ten hovor už začíná mít smysl, že ty překvapující otázky a ještě překvapivější moje odpovědi jsou prizmatem, jehož sklíčka vrhají lehce humorný třpyt… A tak jsem četl a zase četl znovu, vystřihnul jsem traktáty o malířích, které vmontoval pan Szigeti do mých odpovědí z Domácích úkolů, což neodpovídá hovorovému stylu… kolážemi jsem doplnil tu a tam některé mé odpovědi a nazval jsem ten rozhovor Román-interview… Ale! Při dalším pročítání jsem se začínal usmívat; zjistil jsem totiž, že ten chaos začíná míti řád od té chvíle, kdy jsem narazil na Hidegkutiho kličku a z nadhledu nad textem jsem uviděl, že vlastně celý ten hovor jsou kličky na kapesníku, že ta klička pana Hidegkutiho překonává sémantickou zmatenost nejen otázek, ale i mých odpovědí, že ty jisté nedostatky hovoru začínají být čtenářskou zábavou, že četba tohoto rozhovoru je penicilínem proti konvenci a stereotypům… A tak jsem nazval ten interview Kličkami na kapesníku, jako dík a poctu panu Hidegkutimu, který dovedl ozvláštnit fotbalovou hru technickými kouzly s míčem na malé ploše tak, že vyrážel nejen protihráčům, ale hlavně divákům dech…
Pan Szigeti mi ještě při své neutuchající horlivosti dodal dvacet otázek týkajících se sexu a erotičnosti a středoevropské kultury a politiky… Ale já jsem si naštěstí vzpomenul na Sigmunda Freuda, který jednou řekl… že sami sobě dlužíme jistou diskrétnost… Vzpomenul jsem si, že Freud odmítl analyzovat svůj sen jen proto, aby nepoškodil dobré jméno své rodiny… A tak jsem odmítl vstupovat na tenký led otázek pana Szigetiho, protože i já musím mít tu určitou cudnost i takt a nevyžvanit všechno jako u katolické ušní zpovědi… protože pozor, pane Hrabale, pozor! Haškův román Švejk a jeho hrdina je nejcudnější postavou světových dějin, a tedy i románu… Jsem ne přesvědčen, ale mám dojem, že tento rozhovor, ty Kličky na kapesníku jsou neseny i duchem pražské ironie, že Jaroslav Hašek mě natolik osvítil, že jsem byl schopen vsuvkami a kolážemi dáti textu hravý smysl…
V Kersku 26. února 1986 BH