Jan Neruda
KNIHY VERŠŮ
Kniha veršů výpravných
Divoký zvuk
I.
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,či jak by všechny struny náhle pukly,neb někdo nůž si vrazil do prsou —cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeřía cimbál ozvěna jak zahučí,jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —cigáni jinam zase zaměří.
„Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”a než cigáni ku oknům pohlednoua než se po hlase kdo otočí,muž mladý, bledý z domu vyskočí.„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,jejž každý mistrem houslí býti prál —“cigánka mladá zašeptá.
On oddechne si zhluboka —„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,cigánská chaso divoká!“
A ruce s houslemi se zase zvednoua ruka pevněj struny obejme,že každou strunu nové chvění jme,a černá šíj se v lásce k houslím kloní —a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.
Tak zvolna píseň bolná započala,jak by bol její teprv vyzrával,tak mocný žal tou písní zahrával,jak píseň by všech srdcí žalost znalaa po kapkách krev horkou z nich si ssála.Hned zklamaného srdce doufání,hned šťastných lidí náhlé zoufání,hned zmučené bolestným smíchem tvářea lásky smrť – poslední žití záře;hned jak se sama šťastná láska mučía zas jak slavík mladé písním učí —tak vše to plně, silně písní plyne,až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.
Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřeka píseň divoce zas vzduchem letí,jak po léta když zadržený vzteksvé orgie, svou pomstu strašnou světí.Myšlének běsných v písni celý svět! —Hoj divokého koně vzteklý let,jenž pohrdá tou pevnou puszty zemía jemuž oblak dát jen může lemy!Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,či jak by všechny struny náhle pukly,neb někdo nůž si vrazil do prsou —cigáni ukončili hudbu svou.
Hoch jednou ještě v cimbál udeřía cimbál ozvěna jak zahučí,jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —cigáni jinam zase zaměří.
A za nimi ten bledý, mladý muž,jak by ho tóny divným kouzlem vedly –a tváře bledé jak by více bledlya oči slabé jak by mřely už.A když se tlupa zastaví,hrou zase až se unaví,tu slyšet smutné volání —„Ten csárdás ještě, cigáni!“
A den se chýlí, žití pán,cigáni spějou ve svůj stan,mladíka kouzlo pohání –„Můj csárdás ještě, cigání!“
II.
Cigán a puszta – oba stejně němi,jak skamenělý král ve živé zemi,a v bujném kraji dva by strmé ledy!Cigán a puszta, oba pohozeni,i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,a v těžké bolesti předc narozený!Co jediná jen známka životadivoký oheň okem šlehotá,a jak se jiskry v oku kmitají,cigánův ohně pusztou lítají.
Jak tmavé listí oranžův žár svírá,noc v pusztě svírá oheň cigánův,jenž lehounkých a hnědých ze stanůvv noc černou plamenné jak oko zírá.Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,své rudé světlo kolem sebe šířía ve vzduch hází jisker záplavy;kol ohně vysoké cigánův postavy,své truchlé pusztě nad psa věrnější,podivný stín ve šerou pusztu hází;stín ten jak hádě po zemí se plazí,až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splynejen malý skok – a světlo tmou zas hyne,a noc se stává ještě černější.
A jaký život, jaká bujná řava!Zde bystrá noha v tanci divém skáčea zvučná struna k tomu písně pláče,tam zemi holou holá kryje hlava;zde zase kolem ohně starci sedía zamyšleni v plamen tiše hledí;tam opět děti s tváří živou, hnědousvá bujná kola mrtvou pusztou vedoua noze po trávě si skočit velí,pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —
„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!Co hraješ, může být, že všechno pěkné,však každý cigán upřímně ti řekne,že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,jen samý bol a při tom beze vzteku;to cigán jiných má pro smutek léků,když bol ho trýznil, tanec zaskákal.Zpomínej na matku a na otce,jak nouzí, bídou byli stísněni,že k chudobě je svedly nemoce,že pro chudobu byli plísněni,pak divoce tvá píseň zavěstí —jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,snad sestru, kteréž mladosť ukradli,snad světem štván jsi byl co hošík nahý,snad záhy lásky doby ovadly —to všechno ne ? – Nuž, zůstaň mezi námi,buď bídným člověkem, buď cigánem,buď cigánem, hoď holí za pánema staň se věrných bratrů soudruh chámý!Až seznáš krásnou naši svobodua pro ni mnohou těžkou nehodukonečně lehce snést se naučíš,až poznáš vše, co lidské srdce bolí,až jako zvěř štván budeš parným polem,až každou bolesť nad tím umučíš,že žiješ mezi žalářem a kolem,až smyčec bude žebráckou ti holí,pak housle tvoje písně zapějou,že srdce v prsou lidem rozchvějoua každý bezdech hře tvé slouchat bude!Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!Tak mocně píseň naše dojímá,že každý za cigána zapláče,když chvějící se ruka struny svírá,že pán jak cigán sprostý zaskáčea žebráka cigána objímá!“
III.
Zavál teď vichr, až se plamen sehnula povyskočiv v divoké ty tvářemoc celou vrhnul plamenné své záře; —však víc v ty tváře oheň nenakreslí,než divoké sny puszty v ně už vnesly,ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —
Zas zavál vichr mrazný, ledový,jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —vše umlklo a vše se mrazem třesea vichr mrazný dál se pusztou nese —snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!
„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“
Zvuk zahučel a letěl v tichou dáltak chvatně, jak by prodlít zde se bál —a za ním druhý v chvatném dospěchu.Cigán se starý mladě vypíná,divokou píseň kvapem počíná,divokou píseň – sobě k posměchu!
„Hochu, starý hochu,kde jsou vlasy černé,proč se třesou, hochu,staré ruce věrné?Hochu, starý hochu,slepý jsi a hluchý,sešel jsi už, hochu,jsi jak ptáče suchý!“ —,Jakž by vlasy černébarvu dochovaly,když je dobří lidéslinou poplivali!Tolik v životě mémztraceného blaha,že se ruka třese,když po něčem sahá;tolikkrát se lidéjinak ukázali,že se konečně méoči podvázaly.Přezdívek tak mnoholidmi hromaděno,že přeslechnu teď užvlastní svoje jmeno.Bojím se už všeho,uzavřel se v sobě,seschnul, jako ptáčeseschne v zimní době! —
~ 1 ~