Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,k novému plesu rej jat hostí sezvaných —ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,a pakli písně mé k němotě umučí,zas němé srdce moje zpívat naučí.“
Ona:„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlasi v prsou mých vzbudily nový čas!Dřív noha má si pusztou lítala,a ruka hravá věnce splítala,teď noha často po pokoji prahnea ruka často na srdce si sáhne.Dřív šírý svět jsem měli za nebea vše v něm sloužilo míč ku radosti,radosti vždy jsem měla do sytosti,vždyť jsem ji měla sama ze sebe —teď často bolesť vlastní bez vinyjak tráva z rána rosu setřásám,a zas jak dítě bez vší příčinysi divoké své písně zajásám!
Ty’s zanechal svých přátel, domovua vyměniťs to s naší svobodoua počaľs nyní žíti poznovu,o s puszty syny, s puszty přírodou.Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkouu nás jsi jinak strunu naladil,a struna tvá se stala cigánkoua cigánku jsi sobě přivnadil.Máš milenky, jsou cigánky to dvěa obě vroucně ku svým prsoum vineš,ty líbáš, tiskneš obě střídavé —opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!Kéž mohu všechny tóny přivolat,jež ve přírodě krásné, zvučné leží,jež se slavíkem po planině běží,jež orel z prsou vyrve hrdinských,když těžko černým mrakům odolat;kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,hlas mužů, zvuky prsou dětinských,a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —bych ve překrásnou spojila to páskua věnčila tím milenku tvou – píseň!Pak odměnila by tvou vroucí láskua píseň milenka by byla věrnáa vděčná – já jak – puszty dcera černá.“
VI.
Po náměstí lid se kroužíjako v mořských skalách vlny,a nad lidem vzduch zahučíjako dravcův křiku plný.
Po náměstí černý lid sekrouží jako v moři víry —všudy v kole černé oči,černý vlas a černé kníry.
Nejbujněji ale lid tenkolem středu místa jasá,ku csárdási kde zahráladivoká cigánská chasa.
„Zahráli jste dobře, starý,zde máš zlato, poděl chasu,a ty děvo, pohleď v oči,pozdvihni tu dlouhou řasu.
Csárdásem jsou moje žílyjako vínem v rozechvění,nuže – pojď sem, růže černá,dám ti za to políbení!“
Velká česť to od magnáta,vždyť cigánka polonahá,velká česť, že magnát v zlatěpo té plané růži sahá.
Magnát děvče k sobě vine,jeho dech jí v tváře pálí —náhlý vzkřek a magnát zlatýuž se sražen v prachu válí.
Rychle ze země se vzchopíjak oř skleslý zase vzskočí,divě zajiskřejí kolemrozohněné černé oči.
„Chopte se mně toho chlapa,jenžto bije pána svého,svažte ruce, rozbijte muo hlavu ty housle jeho!
Svažta také cigánku tu,vezte oba k mému zámku,však tam jeho žárlivostivykopáme divnou jamku!“
VII.
V městě Pešti před divadlemjako k velké poraděstojí muži, ženy, děti,rob i šlechtic v hromadě.
Je zde ticho, města hluk sedál a dále vzdaluje,a tím tichem teskná strunacigánova žaluje.
„Hej to csárdás, jaký sotvaz nás zas někdo uslyší —“zašeptnou si nahlas ženy —„Ticho!“ —vše se utiší.
Je to csárdás?– vždyť to zní jakzoufalého stýskání!Je to píseň? – což je písníšíleného výskání?
Zdá se věru, že ty houslejsou spíš srdce uvadlé,na nich struny – prsou žílypřervané a vychladlé,
že je mozek k dávným písnímv šílenosti napíná,a když nechtí mladé zaznít,že až hrůza proklíná.
Každý tón se zdá být hrobem —v jednom lůžko mladosti,v druhém láska, rozum – v třetímšíleného radosti!
Divná píseň, divný hudec,divný šat ten servaný,divný obličej ten mrtvý,tajnou runou prorvaný! —
Zvuky houslí táhlejší vždyjako k věčné žalobě,tišší vždy a mřely – mřely,skonaly jak v chorobě.
Kolem ticho, tón dozníváv každých prsou potají,náhlý jásot – dary k nohoumcigánovým lítají.
Vida cigán! – hrdý žebrák!proč těch darů nezdvihá? —Skok a skok a davem lidstvažebrák cigán ubíhá!
VIII.
Nad Neziderským jezeremje nebe jako černý zvon,z nějž jako umíráčka ston:že den počíná večerem.
To Neziderské jezerouž den a noc burácí —bouř hrozí nové ve šero —zdaž se dnes vykrvácí!
Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —Mrak za mrakem se k vodě snižuje,blesk za bleskem se v vlnách křižujea vichr vztekle do vln bílých pere,že vlna po skalách se k výši derea k mrakům letí – bílý, lehký kouř!Teď vložil vichr se v ty strmé skálya hýká tam, jak by se skály smály:teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlenétak chladný, že by zimničné i čelose jeho mrtvým ledem bídně chvěloa oheň smyl se s tváře šílené.
Ba šílené! – Zdaž není šílení,když bouře taká mezi skalou pláčea kámen, vlna v divém kvílení,že v bouři muž ten po břehu si skáče?