Chvíli mu trvalo než nabral dech. Pak utrousil jednoduchou, sotva slyšitelnou slabiku:
„Nu?“
„Je mi moc líto, že jsem tě nemohl osvobodit dřív. Ale chtěli jsme dostat především vůdce hnutí.“
„Chceš tím říct, že jsi celou tu dobu věděl, kde jsem?“ vydechl Stormgren. „Když jsem se domníval, že — “
„Nespěchej,“ řekl Karellen, „nech mne dokončit to, co ti chci vysvětlit.“
„Dobrá,“ odpověděl Stormgren zachmuřeně, „poslouchám.“ Začínal mít dojem, že nebyl ničím jiným než návnadou ve velmi důmyslné pasti.
„Už delší dobu jsem tě nechal sledovat mým — snad by se dalo říci 'stopařem',“ začal Karellen. „Přestože se tví 'přátelé' správně domnívali, že nevidím pod zem, sledoval jsem je až ke vchodu do dolu. Ta záměna v tunelu byla geniální, ale když první automobil svou hru skončil, okamžitě jsem na to přišel a znovu tě lokalizoval. Pak už to byla jenom záležitost vyčkávání. Věděl jsem, že jsou si jistí tím, že o tobě nevím a že sem přijdou jejich vůdci a já je pak dostanu všechny najednou.“
„Ale vždyť je chceš nechat jít!“
„Až do dneška,“ pokračoval Karellen, „jsem nevěděl, kdo ze dvou a půl miliardy lidí na této planetě jsou vůdci organizace. Teď jsem je našel a mohu sledovat jejich pohyb kdekoliv na Zemi. Do detailů budu vědět o všech jejich skutcích. To je mnohem lepší než kdybych je nechal zavřít. Jestli se spojí s ostatními, okamžitě je prozradí. Takhle jsou velmi účinně neutralizováni a jsou si toho vědomi. Tvoje záchrana pro ně bude nevysvětlitelná, protože jsi jim doslova zmizel před očima.“
Místnůstkou se rozlehl Karellenův smích.
„V jistém ohledu to byla komedie, ale měl jsem k tomu vážné důvody. Nešlo mi o pár vůdců jedné organizace, ale o morální dopad na jiné podobné skupiny, jestliže existují.“
Stormgren chvíli mlčel. Ještě nebyl plně spokojen, ale začínal to všechno chápat z Karellenova hlediska a jeho hněv vyprchal.
„Je mi líto, že se tohle muselo stát těsně před mým odchodem do penze,“ řekl nakonec, „ale od nynějška budu mít u domu stráž. Příště by se to mohlo stát Pieterovi. Mimochodem, jak mu to jde?“
„Minulý týden jsem ho pečlivě pozoroval a záměrně se vyhýbal tomu, abych mu jakkoliv pomohl. Celkově si vedl velmi dobře, ale myslím, že to není člověk, který by se měl stát tvým nástupcem.“
„Taky si to myslím,“ souhlasil Stormgren, stále ještě trochu rozrušen. „Mimochodem, už jsi mluvil se svými nadřízenými o tom, jestli se nám můžete ukázat? Jsem přesvědčen o tom, že tohle je ten nejsilnější argument tvých nepřátel. Znovu a znovu mi opakovali: 'Nikdy Vládcům neuvěříme, dokud je nebudeme moci vidět.'„
Karellen zaváhal.
„Já jsem nic takového neslyšel. Ale vím jaká musí být odpověď.“
Stormgren o tom už nemluvil. V jeho mysli se začal rýsovat nápad. Znovu a znovu si vybavoval slova svých únosců. Ano, snad by se daly použít určité přístroje…
To, co odmítl slíbit svým únoscům, může nyní vykonat sám.
4
Nikdy předtím, dokonce ani před několika dny, Stormgrena nenapadalo, že by mohl uvažovat o akci, kterou nyní plánoval. Ten směšně melodramatický únos, který zpětně vypadal jako podřadná televizní hra, byl příčinou jeho zcela nového názoru na celou záležitost. Bylo to poprvé v životě, kdy byl vystaven přímému fyzickému násilí. Do té doby poznal pouze slovní boje v konferenčních místnostech. Do jeho krevního oběhu se musel dostat nějaký virus. Anebo dosáhl druhého dětství mnohem dřív než předpokládal.
Velmi silným motivem byla také prostá zvědavost, stejně jako rozhodnutí splatit Karellenovi to, že si s ním tak zahrál. Bylo mu zcela jasné, že Karellen jej použil jako návnadu, třebaže to bylo pro dobro celé věci. Stormgren si usmyslel, že to Dohlížiteli jen tak neodpustí.
Pierre Duval vůbec nebyl překvapen, když Stormgren neohlášen vešel do jeho kanceláře. Byli staří přátelé a kromě toho nebylo nic neobvyklého na tom, když generální tajemník osobně navštíví šéfa Vědecké sekce. Ani Karellenovi by se to nemohlo zdát divné.
Ti dva spolu chvíli mluvili jen o obecných záležitostech a politické situaci, ale pak Stormgren trochu váhavě přešel k jádru věci. Zatímco mluvil, starý Francouz se opřel do křesla a jeho obočí se neustále zvedalo milimetr po milimetru. Jednou nebo dvakrát se zdálo, že Stormgrenovi skočí do řeči, ale neudělal to.
Když Stormgren skončil, vědec se nervózně rozhlížel po místnosti.
„Myslíš, že nás neposlouchá?“ zeptal se.
„Myslím, že ne. Kvůli mé vlastní bezpečnosti mne nechává hlídat jakýmsi stopařem, či co to je. Ale nepracuje to v podzemí, proto jsem přišel za tebou do téhle kobky. Je přece chráněna před všemi druhy záření nebo ne? Karellen neumí čarovat. Ví kde jsem, ale to je vše.“
„Doufám, že máš pravdu. Ale přesto, nebudeš mít problémy, až se dozví, o co se pokoušíš? On se to určitě dozví.“
„Risknu to. Kromě toho, vycházíme spolu docela dobře.“
Fyzik si chvilku pohrával se svým perem a hleděl do prázdna.
„No, tohle je pěkný problém. To se mi líbí,“ řekl. Pak se ponořil do skříně a vytáhl z ní obrovskou kreslící podložku, největší, jakou kdy Stormgren viděl.
„Takže,“ začal čmáraje něco, co se zdálo být jeho soukromým těsnopisem. „Nejdřív musíme znát všechna fakta. Řekni mi o té místnosti, kde spolu mluvíte, všechno co můžeš. Nesmíš zapomenout na žádný detail, jakkoliv nepodstatný by se ti mohl zdát.“
„Moc ti toho neřeknu. Je to kovová čtvercová místnost, asi osm krát osm metrů a čtyři metry na výšku. Obrazovka má hrany asi jeden metr dlouhé a hned pod ní je stůl — ukaž, bude rychlejší, když ti to namaluju.“
Stormgren rychle načrtl místnost, kterou tak dobře znal a postrčil obrázek k Duvalovi. Když to udělal, se slabým zamrazením si vzpomněl na okamžik, kdy stejnou věc dělal naposled. Napadlo ho, co se asi stalo se slepým Velšanem a jeho druhy poté, co pro ně tak záhadně zmizel.
Francouz studoval obrázek s pokrčeným obočím.
„To je všechno, co mi můžeš říct?“
„Ano.“
Duval nesouhlasně zakašlal.
„A co osvětlení? To sedíte v naprosté tmě? A ventilace, vytápění…“
Stormgren se zasmál se svou charakteristickou výbušností.
„Svítí celý strop a zdá se mi, že vzduch přichází z místa, odkud Karellen mluví. Nevím, jak to funguje, ale vzduch je vždy čerstvý a teplota v místnosti je také normální, přestože tam není ani stopy po nějakém vytápění. A to je skutečně všechno, co ti mohu říct. Co se týče té mašiny, která mne dopravuje vzhůru do lodi, kdyby v ní nebylo křeslo a stolek, vypadala by jako obyčejný výtah.“
Pár minut bylo ticho, zatímco fyzik kreslil na svou podložku záhadné mikroskopické značky. Stormgren jej pozoroval a v duchu uvažoval nad tím, proč člověk jako Duval — jehož mozek byl jistě mnohem inteligentnější než jeho vlastní — nikdy nijak nevynikl na poli vědy. Vzpomněl si na ironickou poznámku jednoho amerického přítele ze státní správy USA: „Francouzi produkují to nejlepší druhořadé na světě.“ Duval byl člověkem, který tohle tvrzení naprosto podporoval.
Fyzik spokojeně pokyvoval hlavou, pak se naklonil kupředu a podal pero Stormgrenovi.
„Poslyš, Rikki, proč si myslíš, že ta Karellenova obrazovka je skutečně obrazovkou?“
„Nikdy jsem nad tím neuvažoval, prostě tak vypadá. Co jiného by to mělo být?“