„Když říkáš, že to vypadá jako obrazovka, myslíš tím, že to vypadá jako naše obrazovka, že ano?“
„Samozřejmě.“
„Právě to se mi zdá podezřelé. Jsem si jist, že Vládci nepoužívají něco tak fyzikálně nedokonalého jako je obrazovka. Pravděpodobně si pojmy materializují přímo v prostoru. Proč by tedy Karellen měl používat něco jako televizní systém? To nejjednodušší řešení je vždy to nejlepší. Co když ta tvoje obrazovka je ve skutečnosti pouze sklo průhledné jen z jedné strany?“
Stormgren byl tak rozrušen, že chvíli jen seděl a neříkal vůbec nic. V myšlenkách se vracel zpět do minulosti. Od samého začátku Karellenovi naprosto důvěřoval, ale vůbec si nevzpomínal na to, že by někdy Dohlížitel řekl, že používá televizní systém. Vzal to jako normální přirozenou věc, zatímco to všechno byl pouze psychologický trik a on mu na něj dokonale skočil. Jestliže ovšem je Duvalova teorie správná.
„Máš-li pravdu,“ řekl, „musím tedy rozbít sklo — “
Duval se zasmál.
„Ach, vy právníci! Myslíš, že je vyrobeno z něčeho, co by šlo rozbít jen tak, bez trhavin? A i kdyby se ti to podařilo, myslíš, že Karellen dýchá stejný vzduch jako my? Asi by to pro tebe bylo trochu nepříjemné, kdyby se na tebe najednou vyvalil oblak chlóru.“
Stormgren se cítil trochu zahanbeně. Na tohle nepomyslel.
„Dobrá, co tedy navrhuješ?“ zeptal se podrážděně.
„Musím si to promyslet. Nejdřív musíme zjistit, zda je moje teorie správná a ty se pokus zjistit něco o materiálu, z něhož je obrazovka vyrobena. Zapojím do práce pár svých lidí. Mimochodem, předpokládám, že s sebou k Dohlížiteli nosíš kufřík. Je to tenhle?“
„Ano.“
„Ten bude stačit. Nemůžeme vzbudit sebemenší podezření jeho výměnou, zvlášť, když si na něj Karellen už zvykl.“
„Co po mně budeš chtít?“ zeptal se Stormgren. „Mám snad s sebou tajně pronést rentgenový přístroj?“
Fyzik se usmál. „Zatím nevím, ale my už něco vymyslíme. Řeknu ti to asi za čtrnáct dní.“
Znovu se pousmál.
„Víš, co mi tohle všechno připomíná?“
„Ano,“ odpověděl Stormgren okamžitě, „dobu, kdy jsi stavěl ilegální rozhlasové přijímače za německé okupace.“
Duval vypadal zklamaně.
„Hm, předpokládám, že jsem se ti o tom jednou či dvakrát zmínil. Ale je tu ještě jedna věc.“
„Jaká?“
„Když tě přistihne, já s tím přístrojem nemám nic společného.“
„A co potom ty tvoje řeči o odpovědnosti vědce za jeho vynálezy. Skutečně, Pierre, ty mne překvapuješ!“
Stormgren potěžkal tlustou složku strojopisu s úlevným vydechnutím.
„Díky bohu, že už je to konečně hotovo,“ řekl. „Je to zvláštní, když si pomyslím, že v těchto papírech je vlastně budoucnost lidstva. Světový stát! Nikdy jsem si ani nepomyslel, že se toho dožiji!“
Položil svazek do svého kufříku, jehož zadní strana nebyla od černého obdélníku obrazovky vzdálena víc než deset centimetrů. Čas od času si nervózně pohrával s uzávěrem, ale nechtěl kufřík zavřít, dokud nebude schůzka u konce. Duval se sice zapřísahal, že si Karellen ničeho nevšimne, ale jeden si nikdy nemohl být jistý.
„Říkal jsi, že pro mne máš nějaké nové zprávy,“ pokračoval Stormgren s těžko skrývanou nervozitou. „Týká se to — “
„Ano,“ odpověděl Karellen. „Dostal jsem odpověď před několika hodinami.“
Co tím myslí, podivil se Stormgren. Není přece možné, že by komunikoval se svým domovem, který se nachází kdoví kolik světelných let odsud. Nebo snad — a to byla van Rybergova teorie — jenom rozmlouval s nějakým obřím počítačem, který určoval, co se kdy kde bude dít?
„Nemyslím,“ pokračoval Karellen, „že Liga za osvobození a její příznivci budou zcela uspokojeni, ale snad to alespoň zmírní současné napětí. Mimochodem, tohle nebudeme zapisovat.“
„Často jsi mi říkal, Rikki, že nehledě na to, jak odlišní jsme po fyzické stránce, lidská rasa by si na nás brzy zvykla. To ovšem znamená absolutní nedostatek tvojí představivosti. Možná, že ty a lidé tobě podobní by byli výjimkou, ale nezapomeň na to, že svět jako celek je stále ještě nevzdělaný a zatížený předsudky a pověrami a může trvat celá desetiletí, než tomu tak nebude.
Naštěstí toho víme dost o lidské psychice. A víme docela přesně, co by se stalo, kdybychom se ukázali lidstvu na současném stupni vývoje. Nebudu to s tebou rozebírat do detailů. Ale mohu ti dát definitivní slib, který vás snad uspokojí. Za padesát let — dvě generace od dnešní — sestoupíme dolů z našich lodí a lidé nás uvidí takové, jací jsme.“
Stormgren chvíli mlčel vstřebávaje Dohlížitelova slova. Ještě před nějakou dobou by ho Karellenův slib naplnil mnohem větším uspokojením. Teď byl zmaten a jeho rozhodnutí pokračovat v plánu bylo částečně oslabeno. Pravda vyjde najevo tak či tak, třebaže tomu tak bude až za padesát let, takže jeho spiklenectví není ani nutné ani moudré. Rozhodl se pokračovat v něm z čistě sobeckých důvodů, a to proto, že za padesát let už nebude na světě.
Karellen si musel všimnou jeho rozpaků, protože pokračovaclass="underline" „Je mi líto, jestli jsem tě zklamal. Možná si myslíš, že náš strach je neopodstatněný, ale věř mi, máme své důkazy o tom, jaké by naše předčasné odhalení se lidem mohlo napáchat zlo.“
Stormgren se naklonil kupředu, těžce popadl dech. „To znamená, že člověk už vás viděl?!“
„To jsem neřekl,“ odpověděl Karellen rychle. „Váš svět není jedinou planetou, na kterou jsme přišli.“
Stormgren se ale nedal odbýt tak snadno.
„Existuje mnoho legend o tom, že Země byla v minulosti navštívena jinými civilizacemi.“
„Ano, vím, četl jsem dokumentaci z Oddělení historického vývoje. Vypadá to, jako by Země byla přímo křižovatkou vesmíru.“
„Třeba nás navštívily civilizace, o kterých nevíte vůbec nic,“ pokračoval Stormgren, stále ještě neztráceje naději. „Ačkoliv, předpokládám, že jste nás sledovali celá tisíciletí, takže je to nanejvýš nepravděpodobné.“
„Já to také předpokládám,“ odpověděl Karellen svým nic neříkajícím tónem. A v tom okamžiku se Stormgren rozhodl.
„Dobrá, Karellene,“ řekl rozhodně, „sepíšu tedy prohlášení a pošlu ti je ke schválení. Ale upozorňuji, že tě budu neustále obtěžovat a jestli k tomu budu mít příležitost, udělám vše pro to, abych odhalil tvoje tajemství.“
„Já jsem si toho moc dobře vědom,“ odpověděl Dohlížitel se smíchem.
„A nevadí ti to?”
„Vůbec ne — pokud nepřekročíš můj zákon zakazující použití nukleárních zbraní, otravných plynů, jedů či čehokoliv jiného, co by mohlo zničit naše přátelství.“
Stormgrena napadlo, že Karellen možná něco tuší. Zdálo se mu, že v Dohlížitelově žertování jako by snad rozeznával tón pochopení nebo — kdo to může říci — dokonce výzvy.
„Jsem rád, že to vím,“ řekl Stormgren bezvýrazným hlasem. Vstal a zavíral přitom kufřík, tak jak to dělal vždy. Palcem zamáčkl uzávěr.
„Ihned pro tebe napíšu prohlášení a ještě dnes ti je pošlu nahoru,“ opakoval.
Zatímco mluvil, stiskl knoflík — a věděl, že veškerý jeho strach byl zbytečný. Karellenovy smysly nemohly být dokonalejší než lidské. Dohlížitel si určitě ničeho nevšiml, protože při závěrečném pozdravu a vyslovení kódu, otevírajícího dveře místnosti, nebyla v jeho hlase patrná sebemenší změna.