Stormgren často nebyl schopen poznat, kdy Karellen žertuje. Zůstal ale zticha a poslouchal.
„Velmi brzy ztratí Liga další ze svých argumentů. O výsadním postavení, které jsi zaujímal v uplynulých letech, bylo už vysloveno ohromné množství kritiky, třebaže často byla spíš dětinská. Ty jsi mi v počátečních dnech mé přítomnosti hodně pomohl, ale nyní se svět pohybuje po linii, kterou jsme určili a tato funkce může tedy zaniknout. Úřad generálního tajemníka se může vrátit ke své dřívější podobě.
Během nadcházejících padesáti let pozná svět mnoho krizí, ale ty pominou. Vize budoucnosti je zcela jasná a jednoho dne budou všechny těžkosti zapomenuty — dokonce i rasa s pamětí tak dlouhou jako vy na ně zapomene.“
Poslední slova byla vyřčena s takovým důrazem, že Stormgren ve svém křesle na chvíli ztuhl. Byl si jist, že Karellen to neudělal náhodou. Všechno, co řekl, bylo vždy dokonale promyšleno. Nebyl ale čas na otázky — které by stejně nebyly zodpovězeny — předtím než Dohlížitel opět změní téma.
„Často ses mne ptal na naše plány do budoucna,“ pokračoval Karellen. „Založení Světového státu je samozřejmě pouze prvním krokem. Ty se toho ještě dožiješ, ale bude to tak nepatrná změna, že si toho všimne jen málo lidí. Pak přijde doba pomalé konsolidace, v níž se vaše rasa bude připravovat na náš příchod. A pak přijde den, který jsme slíbili. Je mi líto, že ty už tu nebudeš.“
Stormgrenovy oči byly otevřené, ale jeho pohled byl upřen někam daleko za bariéru obrazovky. Hleděl do budoucnosti a představoval si den, který on sám nikdy nezažije. Den, kdy velké lodě Vládců konečně sestoupí na zem a otevřou se čekajícímu světu.
„Toho dne,“ pokračoval Karellen, „lidstvo pozná to, čemu se říká psychologický šok. Ale nikomu to neublíží. Lidé příštího věku budou pevnější než jejich dědové. My budeme od dětství součástí jejich života a když nás uvidí, nebudeme se jim zdát tak cizí, jako bychom se nyní zdáli vám.“
Stormgren nikdy nezažil Karellena v takové přemýšlivé a sdílné náladě, ale nepřekvapilo jej to. Věděl, že nikdy nepoznal více než jen malou část osobnosti Dohlížitele. Opravdový Karellen byl pro lidské bytosti neznámý a také nepoznatelný. A Stormgren měl znovu pocit, že Dohlížitelův opravdový zájem je někde úplně jinde, že Zemi vládne jenom zlomkem své mysli, tak jako mistr v šachu, který bez námahy dokáže hrát několik partií najednou.
„A potom?“ zeptal se Stormgren.
„Pak začneme svou skutečnou práci.“
„Často jsem přemýšlel o tom, co to asi bude. To, že jste dali a dáváte náš svět do pořádku a civilizujete lidskou rasu, to je pouze začátek — musí to mít také konec. Budeme někdy schopni vstoupit do vesmíru a vidět váš svět — a možná se i podílet na plnění vašich úkolů?“
„Ano, dalo by se to tak nazvat,“ odpověděl Karellen hlasem, v němž bylo slyšet jasný, i když nepopsatelný nádech smutku, což Stormgrena podivně zmátlo.
„Ale co když váš experiment s Člověkem nevyjde? My sami máme takové zkušenosti s primitivními lidskými rasami. A vy jste také určitě poznali neúspěch.“
„Ano,“ odpověděl Karellen tak tiše, že jej Stormgren sotva slyšel. „Poznali jsme neúspěch.“
„A co jste dělali?“
„Vyčkávali jsme — a pak jsme to zkusili znovu.“
Následovala pauza trvající snad jen pět vteřin. Když Karellen znovu promluvil, jeho slova byla tak nečekaná, že Stormgren zpočátku vůbec nereagoval.
„Sbohem, Rikki!“
Tohle Karellen neměl dělat — teď už je asi pozdě! Stormgrenova ztrnulost trvala jenom okamžik. Pak rychlým, dobře nacvičeným pohybem vyndal přístroj a namířil jej na obrazovku.
Borovicový háj se svažoval až k jezeru, ponechávaje kolem jeho břehu jen úzký pruh trávy. Každý večer, navzdory svým devadesáti letům, přicházel Stormgren po tomto pruhu k přístavnímu molu, pozoroval sluneční svit, skomírající nad hladinou, a když se z lesa začal přikrádat noční chlad, vracel se pomalu zpět k domu. Poskytovalo mu to tolik uspokojení, že byl rozhodnut opakovat tento jednoduchý rituál až do samého konce.
V dálce nad jezerní hladinou uviděl malý předmět rychle se blížící ze západu. V této oblasti byla letadla vidět jen zřídka, pokud nepočítáme transpolární letouny, přelétávající v obrovské výšce pravidelně každou hodinu. Ale o jejich přeletu svědčily pouze bílé čáry par, rýsující se proti modři stratosféry. Tohle byla malá helikoptéra a bylo zřejmé, že letí přímo k němu. Stormgren se rozhlédl kolem sebe a viděl, že nemá kam utéci. Pokrčil tedy rameny a posadil se na dřevěnou lavičku na začátku mola.
Reportér byl natolik uctivý, že to Stormgrena až překvapilo. Už téměř zapomněl, že je nejenom vysloužilým státníkem, ale mimo svoji vlast téměř mýtickou osobností.
„Pane Stormgrene,“ začal návštěvník, „je mi líto, že vás obtěžuji, ale byl bych rád, kdybyste mi mohl objasnit něco, co jsme se právě dozvěděli o Vládcích.“
Stormgren se zamračil. Po všech těch letech stále ještě sdílel Karellenovu nechuť k onomu slovu.
„Nemyslím,“ řekl, „že bych vám mohl říci něco nového. Víte přece úplně všechno.“
Reportér ho pozoroval se zvědavým zájmem.
„Já myslím, že můžete. Právě jsme se dozvěděli podivnou historku. Prý pro vás asi před třiceti lety jeden z pracovníků vědeckého oddělení vyrobil pozoruhodné zařízení. Chtěli bychom vědět, zda nám o tom můžete něco říci.“
Stormgren chvíli mlčel a bloudil myšlenkami v minulosti. Nebyl překvapen, že tajemství bylo odhaleno. Spíš ho překvapilo, že to trvalo tak dlouho.
Vstal a začal se procházet podél mola, zatímco reportér šel pár kroku za ním.
„Na tom příběhu,“ začal, „je něco pravdy. Při svém poslední návštěvě Karellenovy lodi jsem ten přístroj vzal s sebou v naději, že s jeho pomocí spatřím Dohlížitele. Byla to pošetilost, ale bylo mi tehdy pouhých šedesát let.“
Odmlčel se a po chvíli pokračoval.
„To je všechno, co vám o tom mohu povědět. Ten přístroj nefungoval.“
„Nic jste neuviděl?“
„Ne, vůbec nic. Obávám se, že budeme muset počkat — konec konců, už to bude trvat jenom dvacet let.“
Dvacet let. Ano, Karellen měl pravdu. Do té doby bude svět připraven. Ale rozhodně nebyl připraven tehdy před třiceti lety, když Stormgren stejnou lež říkal Duvalovi.
Karellen mu věřil a Stormgren nezradil jeho důvěru. Byl si stoprocentně jist tím, že Dohlížitel věděl o jeho plánu od samého začátku a že předvídal každý okamžik jejich závěrečného setkání.
Jak jinak by ono obrovské křeslo mohlo být již prázdné, když na něj dopadl proud světla! Stormgren začal paprskem zmateně kroužit ve strachu, že už je příliš pozdě. Ale nebylo. Uviděl kovové dveře dvakrát vyšší než člověk, které se rychle zavíraly. Rychle — ale ne dostatečně rychle.
Ano, Karellen mu věřil a nechtěl, aby strávil dlouhý soumrak svého života trápen tajemstvím, které se mu nikdy nepodařilo odhalit. A zároveň se Dohlížitel neodvážil neuposlechnout ony tajemné síly nad ním (patřily ke stejné rase?), ale udělal všechno, co mohl. Kdyby je neposlechl, nikdy by mu to neodpustily. Tohle byl poslední důkaz Karellenovy náklonnosti ke Stormgrenovi. Snad to byla jen taková náklonnost, jakou má člověk k oddanému a chytrému psovi, ale nebylo to o nic méně upřímné a Stormgren tak poznal nezměrný pocit naplnění a uspokojení.