„Ano, poznali jsme neúspěch.“
Karellen měl pravdu. Byl i on mezi těmi, kteří poznali neúspěch, tehdy na úsvitu lidské historie? A musel to být hrozný neúspěch, protože jeho ozvěny vzbuzují strach, děs a odpor ve všech lidských generacích od nepaměti. Podaří se během padesáti let přemoci sílu všech těch mýtů, legend a pověr celého světa?
Přesto si Stormgren byl jist tím, že podruhé už to nebude neúspěch. Až se obě rasy znovu setkají, Vládci si získají respekt a důvěru lidstva a ani předvídaný psychologický šok nebude překážkou v jejich další práci. Půjdou spolu vstříc budoucnosti a neznámá tragédie na začátku lidských dějin bude navždy zapomenuta a ztracena v temných labyrintech prehistorických dob.
A Stormgren doufal, že až se Karellen znovu bude moci volně procházet po Zemi, jednoho dne přijde sem do těchto severských lesů a stane nad hrobem prvního člověka, který byl jeho přítelem.
II
Zlatý věk
5
„Toto je ten den!“ bylo slyšet v éteru ve všech jazycích.
„Toto je ten den!“ hlásaly titulky tisíců novin. Toto je ten den! pomyslel si kameraman, když znovu a znovu kontroloval zařízení instalované kolem obrovského prázdného prostoru, na němž přistane Karellenova lod.
Zbývala skutečně jen jedna loď. Ta, která visela nad New Yorkem. Lodě nad ostatními městy ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Jejich přízraky se den předtím rozplynuly v nicotu, zmizely jako pára za ranního rozbřesku.
Zásobovací lodě přilétající a odlétající z dalekého vesmíru byly skutečné, ale stříbrné lodě visící nad téměř všemi hlavními městy světa byly po celá ta léta pouhou iluzí. Nikdo netušil, jak se Vládcům tento klam podařilo uskutečnit. Všechny ty lodě byly pouze vizuální kopií Karellenovy lodi. Nebyl to pouhý optický klam, protože ta ohromná tělesa byla viditelná i na radaru a stále ještě žili lidé, kteří přísahali, že slyšeli jekot mučeného vzduchu, když lodě prolétaly zemskou atmosférou.
To ale nebylo důležité. Hlavní bylo to, že Karellen tuto manifestaci síly už nepotřeboval. Odhodil všechny své psychologické zbraně.
„Loď se pohnula!“ ozvalo se najednou a slova se rozlétla do všech koutů planety. „Míří na západ!“
Karellenova lod pomalu klesala z pustých výšin stratosféry na své druhé setkání s lidskou historií. Posadila se poslušně před čekajícími kamerami a několikatisícovým davem diváků. Jenom několik málo lidí vpředu mělo možnost vidět to, co milióny shromážděné kolem televizních obrazovek na celém světě.
Země by se měla otřásat a sténat pod nezměrnou tíhou, která na ni dopadla, ale lod byla stále ještě ovládána silami, které ji poháněly a držely kdekoliv v mezihvězdném prostoru. Políbila zemi tak jemně jako padající vločka sněhu.
Hladký oblý povrch ve výšce dvaceti metrů nad zemí se leskl a zářil.
A najednou se v něm objevil velký otvor. Prázdnota z něj hleděla do čekajících očí kamer. Byl temný jako vstup do černé jeskyně.
Pak se z něj najednou vysunul široký stříbřitý tunel a snesl se k zemi. Zdálo se, že je z jednoho kusu kovu a uvnitř byla po každé straně madla. Ale nebyly tam žádné schody; povrch byl příkrý a hladký jako skluzavka toboganu. Nebylo možné dostat se nahoru pouhou chůzí.
Celý svět pozoroval temný portál, v němž se nic nehýbalo. Pak se ozval ten tak zřídka slýchaný a přece nezapomenutelný Karellenův hlas, šířící se všemi směry ze skrytého zdroje. Jeho slova nemohla být překvapivější.
„Tam dole u vstupu do tunelu jsou nějaké děti. Chtěl bych, aby sem dvě z nich za mnou přišly a setkaly se se mnou.“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak se z davu oddělili chlapec a děvče a kráčeli směrem k tunelu, vstříc historii. Další děti je následovaly, ale Karellen je zastavil. „Dvě budou stačit.“
Děti, kterým nebylo více než šest let, skočily na kovovou skluzavku tunelu s nadšením očekávajíce nové dobrodružství. Radostně mávaly svým rodičům a celému davu. Pak se stal zázrak.
Děti začal rychle vystupovat po příkrém svahu. Ale jejich nohy se nehýbaly a jejich těla se nakláněla v pravém úhlu k povrchu onoho podivného tunelu. Bylo zřejmé, že v něm existuje úplně odlišná gravitace, zcela ignorující zákony o zemské přitažlivosti. Děti stále ještě vychutnávaly nový neobvyklý zážitek a napjatě očekávaly, co jim přinesou příští okamžiky. Nahoře zmizely v lodi.
Po dobu dvaceti sekund celý svět s napětím mlčel — ačkoliv pak nikdo nevěřil tomu, že to trvalo tak krátce. Pak se v temnotě otvoru něco pohnulo a Karellen vyšel ven do slunečního světla. Chlapec seděl na jeho levém rameni a děvče na pravém. Oba si hráli s Karellenovými křídly a vůbec si nevšímaly ochromeného davu.
Byl to hold mistrovské psychologii Vládců a létům jejich pečlivé přípravy, že tehdy omdlelo pouze několik lidí. Ale přesto by se na celém světě našla pouze malá hrstka těch, kteří v tomto okamžiku nepocítili záchvěv pradávné hrůzy, kterou nakonec nadobro vymýtil rozum.
Nebylo o tom pochyb. Blanitá křídla, malé rohy, ocas — ano, měl všechno. Ta nejstrašnější ze všech legend, doprovázející lidstvo z temné minulosti, se stala skutečností. Ale on stál ve své ebenové majestátnosti a usmíval se. Od jeho ohromného těla se odrážely sluneční paprsky a na každém rameni mu důvěřivě sedělo lidské dítě.
6
Padesát let je doba dostatečně dlouhá na to, aby se svět a jeho obyvatelé změnili téměř k nepoznání. Je k tomu nezbytná dokonalá znalost sociální struktury, jasně stanovený cíl — a moc.
Tím vším Vládci disponovali. Třebaže jejich cíl byl lidstvu neznámý, o jejich znalostech a moci nebylo pochyb.
Tato moc měla mnoho forem a lidé si byli vědomi jenom její části. Každému byla zřejmá moc ztělesněná v jejich velkých lodích, za onou ukázkou dřímajících sil však stály jiné, mnohem účinnější.
„Všechny politické problémy,“ řekl jednou Karellen Stormgrenovi, „se dají vyřešit správným použitím síly.“
„To zní dost cynicky,“ odpověděl Stormgren pochybovačně. „Je to něco jako — moc je zákon. Z naší vlastní historie víme, že použitím moci se nikdy nic nepodařilo vyřešit.“
„Důležitým slovem je zde ono správné. Vy jste nikdy neměli skutečnou moc, ani jste nevěděli, jak ji správné použít. V řešení všech problémů existuje správný a nesprávný přístup. Předpokládej například, že jeden z vašich národů, vedený nějakým fanatikem, se pokusí proti mně vzbouřit. Absolutně nesprávným přístupem by v tomto případě bylo použití miliónů koňských sil v podobě atomových bomb. Bylo by to konečné řešení, ale bylo by nesprávné.“
„A to správné řešení?“
„To vyžaduje mnohem méně energie než malý radiový vysílač — a pracuje to na podobném principu. Je to použití síly, ale ne velké síly. A to je rozhodující. Jak dlouho si myslíš, že by trvala kariéra Hitlera jako diktátora v Německu, kdyby ho všude pronásledoval hlas znějící v jeho uchu? Anebo hudební melodie, dost hlasitá na to, aby přehlušila všechny ostatní zvuky, aby mu bránila spát a mučila jeho mozek ve dne v noci? Jak vidíš, není to nic brutálního. Ale ve svém konečném důsledku je to mnohem účinnější než vodíková bomba.“