Možná, že by staré církve přetrvávaly ještě celé generace, kdyby nebylo lidské zvědavosti. Bylo známo, že Vládci mají přístup do minulosti a historikové nejednou žádali Karellena, aby jiní pomohl objasnit určité historické spory. Možná, že Karellen byl z jejich naléhání už příliš unaven, ale je docela dobře možné, že si byl vědom toho, co bude důsledkem jeho ochoty…
Zařízení, které natrvalo propůjčil Světové historické nadaci, vypadalo jako obyčejný televizor s ovládacím panelem pro určení souřadnic místa a času. Celé zařízení bylo napojeno na mnohem dokonalejší přístroj, který se nacházel v Karellenově lodi. Na jakém principu pracoval, to nikdo nevěděl. Stačilo ale zmáčknout příslušná tlačítka a před člověkem se otevřelo okno do minulosti. Měl k dispozici téměř celou lidskou historii posledních pěti tisíc let. Dál do minulosti se vědci nedostali a rovněž v průběhu celé dlouhé historie se vyskytovala záhadná prázdná místa. Mohlo to mít svůj přirozený důvod, ale mohla to být také záměrná cenzura ze strany Vládců.
Ačkoliv bylo každému rozumně uvažujícímu člověku jasné, že všechny světové církve najednou nemohou mít pravdu, lidstvo i tak prožilo hluboký šok. Díky tajemnému zařízení Vládců člověk uviděl skutečné počátky veškerých církví a během několika málo dní všichni Mesiášové, které si lidstvo vytvořilo, ztratili svou božskost. To, čemu milióny lidí věřily po dva tisíce let, zmizelo pod oním prudkým a nemilosrdným světlem pravdy tak rychle jako ranní rosa. Všechno zlo i všechno dobro bylo najednou smeteno do minulosti, aby už nikdy víc nezatěžovalo lidskou mysl.
Lidstvo ztratilo své staré bohy a bylo dostatečně zralé na to, aby nemuselo mít nové.
Ačkoliv si to uvědomovalo jen velmi málo lidí, pád církví byl paralelní s úpadkem vědy. Na světě bylo mnoho vědců, ale jenom málo z nich se dostalo za hranice dosavadního lidského poznání. Stále ještě existovala přirozená lidská zvědavost a kromě toho, člověk měl spoustu času, ale přesto základní vědecký výzkum odumíral. Zdálo se naprosto marné celý život se pídit po tajemství, které Vládci mohli odhalit už před dlouhými věky.
Tento úpadek byl částečně zmírněn nesmírným rozkvětem popisných nauk jako byly zoologie, botanika a astronomie. Nikdy předtím nebylo na světě tolik amatérských vědců, shromažďujících fakta pro své vlastní potěšení. Profesionálních teoretiků ale existovalo velmi málo.
To, že lidstvo nebylo vystaveno žádnému strádání a neznalo konflikty, znamenalo rovněž konec tvůrčího umění. Množství lidí, amatérů i profesionálů, pracovalo v oblasti zábavy, ale nevznikala žádná pozoruhodná díla v oblasti literatury, hudby, malířství či sochařství. V této oblasti žil svět ze slávy minulosti, která se nikdy nemohla vrátit.
S výjimkou několika filosofů si s tím nikdo nedělal starosti. Lidstvo bylo příliš zaměřeno na své nově získané pohodlí a osvobození se od všeho nepříjemného a nebylo schopno dívat se dál do budoucnosti. Konečně zde byla utopie a protože byla zcela nová, nebyla ještě napadena nejhorším nepřítelem všech utopií — nudou.
Možná, že Vládci měli připraveno řešení i pro tento případ, stejně jako jej měli pro všechny ostatní lidské problémy. Nikdo nevěděl, co je jejich konečným cílem. Lidstvo si zvyklo věřit jim a přijímat bez dotazů onen nadlidský altruismus, který držel Karellena a jeho druhy tak dlouho mimo jejich domov.
Jestli to ovšem byl skutečný altruismus. Protože stále ještě se našli lidé, kteří přemýšleli nad tím, zda politika Vládců bude vždy ve shodě se skutečným blahem lidstva.
7
Celková vzdálenost, kterou urazily pozvánky na večírek Ruperta Boyce, byla ohromující. Tak například jen mezi prvním tuctem hostů byli Fosterovi z Adelaide, Shoenbergerovi z Tahiti, Farranovi ze Stalingradu, Moraviovi z Cincinnati, Ivánkovi z Paříže a Sullivanovi, kteří bydleli blízko Velikonočního ostrova, ovšem čtyři kilometry pod hladinou oceánu. Ruperta velmi potěšilo, že se dostavili téměř všichni pozvaní hosté. Nepřišli jenom Krausovi, protože si neuvědomili časový posun a přiletěli o dvacet čtyři hodin později.
V poledne se v parku shromáždila impozantní sbírka letounů. A jestli ti, co přiletí později, vůbec najdou místo k přistání, hezky se projdou. Určitě to nebude nic příjemného pod nekonečně modrou oblohou a rtutí na sto deseti stupních. Mezi shromážděnými stroji byli jak Flitterbugy pro jednu osobu, tak rodinné Cadillaky, připomínající spíš létající paláce než rychlá letadla. V dnešním věku se ovšem podle typu stroje rozhodně nedalo určit sociální postavení majitele.
„To je ale příšerný dům,“ řekla Jean Morrelová, když se jejich Meteor snášel dolů. „Vypadá jako rozšlápnutá krabice.“
George Greggson, který měl staromódní nechuť k automatickému přistávání, si nastavil rychlost sestupu a pak jí odpověděl.
„Je těžké posuzovat jej z tohoto úhlu. Ze země může vypadat docela jinak. Ach, drahá!“
„Co se děje?“
„Jsou tu i Fosterovi. Tu jejich barvu bych poznal kdekoliv.“
„Nikdo tě nenutí, abys s nimi hovořil, když nebudeš chtít. To je jedna z výhod Rupertových večírků — vždycky se můžeš schovat v davu.“
George si vybral místo k přistání a pečlivě k němu zamířil. Posadil se mezi další Meteor a něco, co žádný z nich nebyl schopen určit. Vypadalo to velmi rychle, ale také velmi nepohodlně. Asi nějaký z Rupertových technicky nadaných přátel, pomyslela si Jean, který si to pravděpodobně postavil sám. Napadlo ji, jestli to snad není protizákonné.
Když vystoupili z letadla, horko je udeřilo jako prudký žár pochodně. Vypadalo to, že během okamžiku vytáhne z jejich těl veškerou vlhkost a George už v duchu slyšel praskot vysušené pokožky. Byla to ale jejich chyba. Před třemi hodinami opustili Aljašku a zapomněli si v kabině postupně přizpůsobovat teplotu.
„Jak se tu vůbec dá žít!“ spráskla ruce Jean. „Domnívala jsem se, že tohle klima kontrolují.“
„Vždyť taky ano,“ odpověděl George. „Tohle byla kdysi poušť — a podívej se na to teď. Pojď, uvnitř to bude lepší.“
Z ničeho nic jim v uších vybuchl Rupertův hlas. Hostitel stál vedle jejich letadla, v každé ruce sklenici a hleděl na ně dolů se čtveráckým výrazem. Shlížel na ně shora z prostého důvodu: byl téměř dvanáct stop vysoký a poloprůhledný. Nebyl problém dívat se skrze něj.
„To tedy předvádíš svým hostům pěkné žertíky!“ protestoval George. Natáhl se vzhůru po sklenicích. Jeho prsty jimi samozřejmě prošly naskrz. „Doufám, že až přijdeme do domu, budeš pro nás mít připraveno něco hmotnějšího!“
„Nemějte strach!“ smál se Rupert: „Řekněte mi, jaké máte přání a než přijdete, bude to hotovo.“
„Dvě velká chlazená piva,“ poručil si George. „Za chvíli tam budem.“
Rupert přikývl, položil jednu ze sklenic na neviditelný stůl, zmáčkl nějaké stejně neviditelné tlačítko a v okamžiku se rozplynul ve vzduchu.
„No páni!“ vydechla Jean. „To je poprvé, co jsem tuhle věcičku viděla v akci. Kde to Rupert vzal? Myslela jsem, že to mají jen Vládci.“
„Víš snad o tom, že by Rupert někdy nedostal to, co chtěl?“ odpověděl jí George. „Pro něj to je hračka. Takhle může pohodlně sedět ve své pracovně a cestovat přitom napříč Afrikou. Žádné vedro, žádný hmyz, žádná námaha a lednička vždy na dosah ruky. Zajímalo by mne, co by si o tom mysleli Stanley a Livingstone?“