Vedro umlčelo jejich další konverzaci. Když přišli ke vstupním dveřím domu (které vůbec nebylo možné odlišit od celistvé skleněné stěny), automaticky se před nimi otevřely za zvuku fanfár. Jean si pomyslela, že než den skončí bude fanfárami znechucená.
V krásně chladné hale je přivítala současná paní Boyceová. Právě ona byla oním důvodem pro tak vysokou návštěvnost Rupertova večírku. Možná, že polovina hostů by přišla tak či tak, aby se podívali na Rupertův nový dům, ale ti nerozhodní určitě přišli proto, aby viděli jeho novou ženu.
Existuje pouze jedno adjektivum, které ji výstižně popisovalo. Byla okouzlující. Dokonce i v době, kdy se krása stala zcela normálním jevem, se za ní otáčeli všichni muži, když vstoupila do místnosti. George hádal, že je tak z jedné čtvrtiny černoška, měla klasické řecké rysy a bohaté dlouhé vlasy. Pouze jemně čokoládová pokožka prozrazovala smíšený původ.
„Vy jste Jean a George, že ano?“ zeptala se napřahujíc ruku. „Jsem tak ráda, že vás poznávám. Rupert momentálně míchá nápoje a zřejmě velmi komplikovaně. Pojďte dál a seznamte se s ostatními hosty.“
Její hlas byl sytý kontraalt a George při něm ucítil slabé mrazení v zádech, jako by někdo hrál na jeho páteř jako na flétnu. Podíval se nervózně na Jean, které se podařilo se jaksi nepřirozeně usmát a konečně se vzpamatoval.
„Jsem — jsme velmi rádi, že vás poznáváme,“ řekl nepřesvědčivě. „Moc jsme se na tenhle večírek těšili.“
„Rupert vždy pořádá velmi pěkné večírky,“ doplnila ho Jean. Tím, jak zdůraznila ono „vždy“, bylo všem jasné, že tím myslela „pokaždé, když se znovu ožení“. George se slabě začervenal a nesouhlasně se na Jean podíval, ale na jejich hostitelce nebylo znát, že by si té zlomyslnosti všimla. Byla ztělesněné přátelství a vedla je do haly už zpoloviny plné Rupertových početných přátel. Rupert sám seděl v nějaké podivné konsole, která vypadala jako televizní přenosová jednotka. George předpokládal, že to je zařízení, jímž Rupert promítá svou obří projekci hostům na uvítanou. Zrovna zřejmě bavil další návštěvníky, kteří právě přistáli v parku, ale přesto si našel chvilku pro Jean a George, přátelsky jim zamával a omluvil se jim za to, že dal jejich piva někomu jinému.
„Tamhle si vezměte na co máte chuť,“ mávnul rukou za sebe. „Jen si poslužte. Jako doma. Předpokládám, že většinu lidí znáte — Maia vám představí zbytek. Jsem rád, že jste přišli.“
„My jsme rádi, žes nás pozval,“ řekla Jean, ale neznělo to moc přesvědčivě.
George už odešel k baru a ona si razila cestu za ním. Sem tam se přitom pozdravila s lidmi, které znala. Asi tři čtvrtiny přítomných pro ni byli docela neznámí lidé, ale i to bylo na Rupertových večírcích normální.
„Pojďme na výzkumy,“ navrhla Georgeovi, když se občerstvili a pozdravili se všemi, které znali. „Chci si prohlédnout dům.“
George, se sotva postřehnutelným postranním pohledem na Maiu Boyceovou, šel za ní. V jeho očích byl podivný, jako by vzdálený pohled, který se Jean vůbec nelíbil. - Je příšerné — pomyslela si — že muži jsou v podstatě polygamní bytosti. Na druhé straně, kdyby nebyli… Ano, možná je to takhle lepší.
Prohlíželi si všechny zázraky Rupertova nového příbytku a George se přitom rychle vzpamatoval. Pro dva lidi vypadal dům až příliš velký, ačkoliv pro jejich početné návštěvy byl zrovna vhodný. Měl dvě podlaží a horní bylo znatelně větší než dolní, takže jej přesahovalo na všech stranách. Všechno bylo až příliš zmechanizováno a kuchyň připomínala spíš pilotní kabinu v letadle.
„Ubohá Ruby!“ řekla Jean, „tady by se jí určitě líbilo.“
„Slyšel jsem,“ odpověděl jí George, kterému se předešlá paní Boyceová zrovna moc nelíbila, „že je dokonale šťastná se svým australským přítelem.“
Ano, povídalo se to, takže to Jean nemohla popřít a raději změnila téma rozhovoru.
„Je velmi krásná, že ano?“
George byl dost chytrý na to, aby se vyhnul její pasti.
„Ano, taky si to myslím,“ odpověděl nevýrazně, „pokud se člověku ovšem líbí brunety.“
„Tobě se samozřejmě nelíbí, viď?“ řekla Jean sladce.
„Nebuď žárlivá, drahoušku,“ zasmál se George a pohladil její platinové vlasy. „Pojď, podíváme se do knihovny. Kde ji asi Rupert má?“
„Zřejmě to bude někdy tady, dole pro ni není místo. Kromě toho, většinou knihovny bývají nahoře. Dole se bydlí, jí, spí, zatímco horní patro je určeno pro odpočinek a zábavu. Ačkoliv si myslím, že mít tam bazén je dost bláznivý nápad.“
„Určitě to má svůj důvod,“ řekl George otevíraje další dveře. „Rupertovi musel někdo velmi šikovně poradit, že si vybral zrovna tohle místo. Jsem si jistý, že sám by na něj, ani na tenhle dům nikdy nepřišel.“
„Asi máš pravdu. Kdyby si ho vymyslel sám, určitě by tu byly pokoje bez dveří a schody, které nevedou nikam. Vlastně bych se bála vkročit do domu, který navrhl Rupert sám.“
„A jsme tady,“ řekl George s pýchou navigátora, kterému se povedlo přistání. „Bájná Rupertova sbírka v jeho novém domě. Zajímalo by mě, kolik z nich Rupert opravdu četl.“
Knihovna se táhla po celé šířce domu, ale byla nenásilně rozdělena do půl tuctu menších pokojů. Obsahovala, pokud si George dobře pamatoval, asi patnáct tisíc svazků — téměř všechno, co bylo kdy vydáno o magii, psychologickém výzkumu, otázkách božství, telepatie, zázraků a spoustě dalších nevysvětlitelných jevů, náležejících do kategorie parapsychologie. V tomto věku rozumu to byla velmi zvláštní záliba. Pravděpodobně to ale byla jenom Rupertova zvláštní forma úniku.
George si zápachu všiml ihned, jakmile vstoupili dovnitř. Byl slabý, ale pronikavý, ani ne tak nepříjemný, jako spíš matoucí. Jean si toho všimla taky: s pokrčeným čelem se usilovně pokoušela zápach rozeznat. Ocet, napadlo George, to by tomu snad mohlo být nejblíž. Ale je v tom ještě něco jiného…
Knihovna končila malým otevřeným prostorem, právě tak velkým, aby se do něj vešel stůl, dvě židle a nějaká křesla. Tady si zřejmě Rupert většinou četl. A někdo si tam četl i teď, v nepřirozeně šerém osvětlení. Jean sebou polekaně trhla a chytila George za ruku. Její reakce byla omluvitelná. Něco jiného bylo vidět obrázek v televizi a něco jiného setkat se s realitou tváří v tvář. George, kterého zřídkakdy něco překvapilo, se okamžitě chopil příležitosti.
„Doufám, že jsme vás nevyrušili, pane,“ řekl zdvořile. „Nevěděli jsme, že tu někdo je. Rupert nám nic neřekl…“ Vládce položil knihu, pozorně si je prohlédl a pak pokračoval ve čtení. Nebylo v tom nic nezdvořilého, protože mohl číst, mluvit a pravděpodobně dělat ještě několik dalších věcí najednou. Nicméně, pro lidského pozorovatele to byla neuvěřitelně schizofrenická podívaná.
„Jmenuji se Rashaverak,“ řekl Vládce přátelsky. „Obávám se, že nejsem příliš společenský, ale Rupertova knihovna je místo, odkud se jen velmi těžko odchází.“
Jean se nervózně uchichtla. Všimla si, že jejich nový společník čte každou stránku zhruba tak dvě sekundy. Nepochybovala o tom, že plně vstřebává každé slovo a pomyslela si, zda by mohl číst každým okem jinou knihu. A pak ji napadlo, že by se mohl naučit i Braillovo slepecké písmo a číst i pomocí svých prstů… Konečná představa byla příliš komická, než aby se nemusela smát, a proto se ji raději snažila zaplašit tím, že se zapojila do konverzace. Konec konců, nestává se každý den, aby člověk měl příležitost mluvit s jedním z pánů světa.