„Ano,“ odpověděl Sullivan, „i to se občas stává. Ale já bych jim neublížil, konec konců, rád získávám nové přátele. Obvykle nastavím plnou rychlost a v okamžiku jsem pryč. A když zrovna nemám náladu hrát si s nimi nebo jsem příliš zaneprázdněn, mohu jim pustit do těla pár stovek voltů. To je patřičně uklidní a přestanou mne obtěžovat.“
George si pomyslel, s kolika takovými zajímavými lidmi se už na Rupertových večírcích setkal. Hostitelovy literární zájmy byly úzce zaměřené, ovšem přátele měl nejrozmanitější. Aniž by musel otočit hlavu, George slyšel slavného filmového režiséra, méně slavného básníka, matematika, dva herce, jaderného inženýra, strážce zvěře, nakladatele zpravodajského týdeníku, statistika ze Světové banky, houslového virtuosa, profesora archeologie a astrofyzika. Nebyl tam nikdo jiný z Georgeovy vlastní profese, scénografie. Měl svou práci rád, v tomto věku poprvé v lidské historii nikdo nedělal to, co by se mu nelíbilo.
Nakonec se mu podařilo chytit Ruperta v kuchyni, kde experimentoval s nápoji. Bylo mu líto, že ho musí přinutit sestoupit na zem, když měl v očích takový zasněný vzdálený pohled, ale když nebylo vyhnutí, George dovedl být neodbytný.
„Poslyš, Ruperte,“ začal a posadil se na stůl, „myslím, že nám dlužíš nějaké vysvětlení.“
„Hm,“ řekl Rupert zaujatě a povyplázl jazyk, „asi jsem tam dal příliš mnoho ginu.“
„Nevyhýbej se odpovědi a nepředstírej, že jsi opilý, protože já moc dobře vím, že nejsi. Jak ses seznámil s tím Vládcem a co tu vlastně dělá?“
„Já jsem ti to neřekl?“ podivil se Rupert. „Myslel jsem si, že jsem to vysvětlil všem. Vy jste tam asi zrovna nebyli — samozřejmě, schovávali jste se v knihovně.“ Zasmál se způsobem, který se Georgeovi zdál skoro urážlivým. „Víš, byla to moje knihovna, která sem přivedla Rashyho.“
„To je divné.“
„Proč?“
George se chvilku odmlčel. Uvědomil si, že tohle bude vyžadovat takt. Rupert byl totiž na svou podivnou sbírku hrdý.
„No, protože — uvědom si přece, jak daleko jsou Vládci ve vědě. Nevěřím tomu, že by je zajímaly psychické fenomény a další podobné nesmysly.“
„Proč nesmysly?“ odpověděl Rupert. „Zajímají se prostě o lidskou psychologii a já mám pár knih, z kterých se mohou leccos naučit. Těsně předtím, než jsem se sem nastěhoval, se se mnou jeden z nich spojil a ptal se, jestli si mohou půjčit asi padesát z mých nejvzácnějších svazků. Zřejmě je za mnou poslal někdo k Knihovny Britského muzea. Umíš si, samozřejmě, domyslet, co jsem jim odpověděl.“
„To tedy neumím!“
„Nu, velice zdvořile jsem jim odpověděl, že jsem ty knihy dával dohromady dvacet let. Že jim je milerád půjčím, ale že by je raději měli studovat tady u mne. A tak přišel Rashy a čte asi dvacet knih denně. Zajímalo by mne, k čemu mu to pak bude dobré.“
George se nad tím zamyslel a pak nesouhlasně pokrčil rameny.
„Abych pravdu řekl, moje mínění o Vládcích tím pokleslo. Myslel jsem si, že svůj volný čas tráví užitečněji.“
„Ty jsi prostě nenapravitelný materialista, vid? Myslím, že Jean by s tebou nesouhlasila. Ale dokonce i z tvého tak praktického hlediska to dává smysl. Ty bys také určitě studoval psychologii a pověry zaostalé rasy, s níž máš co do činění!“
„Předpokládám, že ano,“ řekl George ne zcela přesvědčen. Deska stolu ho začala tlačit, proto seskočil dolů. Rupertovi se podařilo namíchat nápoje ke své spokojenosti a zamířil s nimi zpět k hostům. Až sem bylo slyšet, jak se po něm shánějí.
„Hej!“ protestoval George, „než mi zmizíš, mám ještě jeden dotaz. Jak to, že máš to přenosové zařízení, kterým ses nás pokoušel vystrašit, když jsme přiletěli?“
„To je jednoduché. Prostě jsem řekl, jak užitečné by to bylo pro moje zaměstnání a Rashy se o tom zmínil na správném místě.“
„Promiň, že jsem tak dotěrný, ale co je tvoje současné zaměstnání? Předpokládám, samozřejmě, že to má co dělat se zvířaty.“
„Jistě. Teď jsem super-veterinář. Můj obvod pokrývá asi deset tisíc kilometrů čtverečních pralesa, a protože mí pacienti za mnou nepřijdou, musím si je hlídat sám.“
„Asi to je dost vyčerpávající práce, viď?“
„Nu, samozřejmě se nezajímám o nějakou drobotinu. Především o lvy, slony, nosorožce a tak dál. Každý den si sednu před televizní obrazovku, seřídím kamery a z výšky okolí sta metrů pak vidím všechno jako na dlani. Prohlížím oblast kilometr po kilometru. Když zjistím nějaké problémy, sednu do letadla a letím se tam podívat. Někdy je to trochu komplikované. Se lvy a jim podobnými nejsou žádné problémy, ale prostřelit šipkou s anestetikem kůži nosorožce, to už je zatraceně těžká práce.“
„RUPERTE!“ zakřičel někdo z vedlejší místnosti.
„Podívej, co jsi způsobil! Docela jsem zapomněl na své hosty. Na, vezmi ten tác. Tyhle jsou s vermutem — nesmíš to poplést — nechtěl bych to míchat znovu.“
Těsně před západem slunce se George vydal nahoru na terasu. Trochu ho bolela hlava a zachtělo se mu pryč od toho hluku a zmatku dole. Jean, která tančila mnohem lépe než on, se stále ještě velmi dobře bavila, a proto odmítla jít s ním. George, kterého se zmocnila jakási alkoholem podmíněná žárlivost, to otrávilo, a proto se rozhodl, že se raději půjde uklidnit pod hvězdy.
Na střechu se člověk dostal tak, že eskalátorem vyjel do prvního patra a pak šel vzhůru točitým schodištěm kolem klimatizační šachty. Padacími dveřmi vešel na rozlehlou rovnou střechu. Na jednom jejím konci bylo zaparkováno Rupertovo letadlo, uprostřed byla zahrada — která už pomalu začínala přerůstat — a zbytek tvořila jednoduchá vyhlídková terasa s několika lehátky. George se natáhl do jednoho z nich a panovačně se rozhlédl kolem. Připadal si jako nějaký monarcha prohlížející si své království.
Byl to nádherný pohled. Rupertův dům stál na okraji rozlehlé pánve, mírně se svažující dolů k bažinám a jezerům asi pět kilometrů odsud. Na západě se rozprostíral prales, který se táhl až téměř k Rupertovým zadním dveřím. Ale za ním, ve vzdálenosti určitě ne menší než padesát kilometrů, se jako vysoká zeď zvedala hradba hor, táhnoucí se od severu k jihu. Na jejich vrcholcích svítil sníh a oblaka nad nimi se zbarvila dočervena v posledních paprscích zapadajícího slunce. Jak se tak díval na toto úchvatné panorama, George docela vystřízlivěl.
Hvězdy, které se na obloze s nezvyklým spěchem vynořily ihned po západu slunce, vůbec neznal. Hledal Jižní kříž, ale marně. Ačkoliv toho o astronomii věděl jen velmi málo, to, že nevidí známé souhvězdí, ho překvapilo. Rovněž tak hrozivé zvuky z pralesa se ozývaly až nepříjemně blízko. Už toho čerstvého vzduchu mám dost, rozhodl se. Půjdu raději dolů než sem přiletí na výzvědy nějaký krvelačný netopýr nebo podobná příšera.
Už byl na odchodu, když se ve dveřích objevil další host. Byla natolik tma, že George nepoznal, kdo to je a tak jen zavolal do tmy: „Ahoj, vy tam! Už toho taky máte plné zuby?“ Jeho neviditelný společník se zasmál.
„Rupert začíná pouštět své filmy. Já už je všechny viděl.“
„Vezměte si cigaretu,“ nabídl mu George.
„Díky.“
Ve světle zapalovače — George si potrpěl na starožitnosti — rozeznal svého společníka, až neuvěřitelně krásného mladého černocha, jehož jméno mu sice řekli, ale on je ihned zapomněl, stejně tak jako jména dalších dvaceti neznámých lidí, kteří mu byli na večírku představeni.