„Myslím, že my dva jsme se ještě nesetkali,“ řekl, „ale nejste vy náhodou Rupertův nový švagr?“
„Máte pravdu. Jsem Jan Rodricks. Každý říká, že já a Maia jsme si podobní.“
George si pomyslel, zda má Jana politovat kvůli jeho novému příbuznému. Ale pak se rozhodl, že jej nechá, ať se s tím vypořádá sám. Konec konců, třeba už se Rupert vybouřil.
„Já jsem George Greggson. Tohle je poprvé, co jste na Rupertově slavném večírku? „
„Ano. Člověk se tu setká se spoustou zajímavých lidí.“
„A nejenom lidí,“ dodal George. „Dnes jsem měl poprvé příležitost setkat se osobně s Vládcem.“
Ten druhý na okamžik zaváhal než odpověděl a George napadlo, do jakého citlivého místa se asi strefil. Ale odpověď byla nic neříkající.
„Já je taky nikdy předtím neviděl — když nepočítám televizi, samozřejmě. „
Konverzace vázla a George si po chvíli uvědomil, že Jan chce být sám. Také se už znatelně ochladilo, takže se rozloučil a šel dolů.
Džungle byla tichá. Jak se Jan opřel o zeď strojovny klimatizace, jediný zvuk, který slyšel byl slabý hukot domu, dýchajícího svými mechanickými plícemi. Cítil se velmi osamocený a právě to si přál. Ale byl také velmi zklamaný — a to bylo něco, co si vůbec nepřál.
8
Žádná utopie nemůže poskytnout uspokojení každému a nemůže ho poskytovat stále. S tím, jak se zvyšovala materiální životní úroveň lidstva, se člověk začal dívat výš a začal být nespokojen s majetkem a mocí, kterou kdysi měl jen ve svých nejdivočejších snech. A dokonce i když měl všechno, co chtěl, v jeho srdci i mysli zůstala neuhasitelná touha a nepokoj.
Před sto lety by Jan Rodricks byl mnohem nešťastnějším člověkem. Jenom barva jeho pleti by byla obrovským, vše ostatní zastiňujícím handicapem. Dnes neznamenala nic. Mírný pocit nadřazenosti, který černoši měli na začátku dvacátého prvního století, už pominul. Slovo „černoch“ dnes nebylo v uhlazené společnosti žádným tabu, všichni jej používali bez sebemenších rozpaků. Nemělo žádný emocionální obsah a bylo pouhou nálepkou, tak jako třeba republikán, metodista, konzervativec či liberál.
Janův otec byl okouzlující Skot, který se poměrně proslavil jako profesionální kouzelník. Jeho předčasná smrt ve čtyřiceti pěti letech byla přičítána nadměrné konzumaci nejslavnějšího nápoje vyráběného v jeho rodné zemi. Ačkoliv Jan nikdy neviděl svého otce opilého, nebyl si jist tím, zda ho někdy viděl dokonale střízlivého.
Paní Rodricksová přednášela teorii pravděpodobnosti na Univerzitě v Edinburghu. Bylo typickým příkladem extrémní pohyblivosti člověka dvacátého prvního století, že paní Rodricksová, která byla černá jako uhel, se narodila ve Skotsku, zatímco její blonďatý odrodilý manžel strávil většinu svého života na Haiti. Maia a Jan nikdy neměli jeden společný domov, ale cestovali mezi rodinami svých rodičů jako dva tenisové míčky. Bylo to pro ně docela zábavné, ale rozhodně to v nich nemohlo potlačit onen pocit nestability, který zdědili po svém otci.
Ve dvaceti sedmi letech měl Jan před sebou ještě několik let studia než začne vážně přemýšlet o své kariéře. Bez jakékoliv námahy získával jeden diplom za druhým. Jeho hlavními předměty byly matematika a fyzika, ale současně s nimi studoval i filosofii a hudební vědu. Dokonce i podle vysokých měřítek doby byl pianistou-amatérem první třídy.
Za tři roky měl získat doktorát ve strojní fyzice, s astronomií jako druhým předmětem. Znamenalo to docela dřinu, ale Jan to jen vítal. Studoval na pravděpodobně nejkrásněji umístěné univerzitě na světě — v Kapském městě, rozprostírajícím se na úpatí Stolové hory.
Neměl žádné materiální starosti, ale přesto byl nespokojen a neviděl ze své situace žádné východisko. A Maiino vlastní štěstí — třebaže jí ho ani v nejmenším nezáviděl — ještě podtrhovalo hlavní důvod jeho trápení.
Protože Jana stále pronásledovala romantická iluze — příčina tolikeré bídy a tolikeré poezie — že každý člověk má mít ve svém životě jen jednu jedinou opravdovou lásku. On sám se poprvé zamiloval v neobvykle pozdním věku a to do ženy, která byla známá nejenom svou krásou, ale i přelétavostí. Rosita Tsien tvrdila — a měla pravdu, že v jejích žilách koluje krev mandžuských císařů. Byla velmi bohatá, patřila jí téměř celá Vědecká fakulta v Kapském městě. Jan byl přímo uchvácen její delikátní krásou a celá záležitost se dostala tak daleko, že rozchod pro něj byl velmi bolestivý. Nebylo mu jasné, co udělal špatně…
Samozřejmě se z toho dostal. Jiní muži si po takovém rozchodu obyčejně řekli: „Jsem si jistý, že s takovou ženou jsem to nikdy nemyslel vážně!“ Ale Jan takový nebyl a momentálně se jen velmi těžce vyrovnával s životem.
Jeho další problém pramenil z pocitu křivdy způsobené přítomností Vládců. Křivdy vůči svým vlastním ambicím a touhám. Jan byl romantikem nejen srdcem, ale i myslí. Odjakživa ho lákaly neprobádané hlubiny vesmíru. Stejně tak jako spoustu ostatních mladých lidí.
Před stoletím položil Člověk nohu na žebřík, který ho měl dovést ke hvězdám. Jenže v tom okamžiku — byla to snad náhoda? — se mu dveře do vesmíru zabouchly před obličejem. Vládci uvalili pouze velmi málo zákazů na nejrůznější formy lidské aktivity (vedení války bylo snad hlavní výjimkou), ale vesmírný výzkum prakticky ustal. Výzva, kterou představovala věda Vládců, byla příliš velká. Člověk měl strach se s ní utkat, a proto obrátil svou činnost k jiným sférám. Nemělo smysl vyvíjet rakety, když Vládci měli tak dokonalé prostředky pohonu, založené na principech, o nichž člověk neměl ani potuchy.
Pár stovek lidí navštívilo Měsíc a zřídili na něm observatoř. Cestovali jako pasažéři na malé lodi propůjčené jim Vládci. Bylo zřejmé, že studium onoho malého dopravního prostředku nemá smysl, třebaže Vládci by jej ochotně pozemským vědcům půjčili.
Člověk tedy stále zůstával vězněm své vlastní planety. Byla to mnohem hezčí, ale také mnohem menší planeta než před sto lety. Vládci sice odstranili války, hlad a nemoci, odstranili však také dobrodružství.
Vycházející Měsíc začal malovat východní oblohu jemným mléčným svitem. Tam nahoře, jak Jan věděl, byla hlavní základna Vládců, rozkládající se mezi krátery Pluta. Vyplouvaly z ní jejich zásobovací lodě a vracely se zpět po více než sedmdesáti letech. Teprve za Janova života Vládci odhalili jedno ze svých tajemství a jejich lodě zakotvily ve viditelné blízkosti Země. Obrovité, míle široké stíny velkých lodí, vrhané ranním nebo večerním sluncem na planiny Měsíce, bylo možno spatřit dvěstěpalcovým dalekohledem. Protože všechno, co Vládci podnikali, bylo pro Zemi nesmírně zajímavé, příchody a odchody jejich lodí byly pečlivě sledovány. Jeden z těch obrovitých stínů zmizel před několika hodinami. Jan věděl, že někde poblíž Měsíce leží v prostoru obrovská loď Vládců a chystá se na cestu do neznámého vzdáleného domova.
Nikdy samozřejmě neviděl žádnou z těch lodí přistávat či odlétat. I když na této polovině zeměkoule byly dobré pozorovací podmínky, Jan nikdy neměl to štěstí. Nikdo nikdy nevěděl, kdy lodě Vládců odletí nebo přistanou a Vládci sami to dopředu nikdy neoznámili. Rozhodl se počkat dalších deset minut a pak se vrátí na večírek.
Co to bylo? — Jenom meteor padající dolů souhvězdím Eridanu. Jan se protáhl, zjistil, že jeho cigareta dohořela a zapálil si další.