„Je tu někdo? opakoval Rupert. Mnohem konverzačnějším tónem pak dodaclass="underline" „Někdy to trvá deset až patnáct minut, ale někdy — “
„Jú!“ vydechla Jean.
Kotouč se pohyboval. Začal se širokým obloukem houpat mezi políčky „ANO“ a „NE“. George jen s určitými potížemi potlačil zachechtání. Co by se dělo, kdyby odpověď byla „NE“, pomyslel si. Vzpomněl si na starého klauna: „Nikdo tu není, jenom my kuřátka, páně šediteli.“
Ale odpověď byla „ANO“. Pak se kotouč rychle vrátil doprostřed stolu. Jako by byl živý, vyčkávající další otázku. Navzdory svému vlastnímu přesvědčení to George začalo zajímat.
„Kdo jsi?“ zeptal se Rupert.
Teď nepochybně dojde na písmena. Kotouč se začal pohybovat napříč stolkem jako živá, citlivá věc a hláskoval jednotlivá písmena tak rychle, že George měl někdy problémy udržet na něm prsty. Mohl přísahat, že pohybu kotouče nijak nepomáhá. Rozhlédl se kolem, ale na obličejích svých přátel neviděl nic podezřelého. Byli stejně tak dychtiví a napjatí jako on sám.
„JAJSEMVSICHNI,“ hláskoval kotouč a pak se vrátil na místo.
„Já jsem všichni,“ opakoval Rupert. „To je typická odpověď. Vyhýbavá, ale povzbudivá. Pravděpodobně znamená, že tu není nic jiného než naše kombinovaná mysl.“ Na chvíli se odmlčel, evidentně přemýšleje o své další otázce. Pak znovu promluvil do prázdna.
„Máš pro někoho z nás vzkaz?“
„Ne,“ odpověděl kotouč rychle.
Rupert se rozhlédl kolem.
„Je to na nás, někdy sdělí nějakou informaci, ale dnes musíme sami klást otázky. Chce někdo začít?“
„Bude zítra pršet?“ zeptal se George rychle.
Kotouč začal okamžitě kmitat mezi „ANO“ a „NE“.
„To je ale hloupá otázka,“ nesouhlasil Rupert. „Měl jsi se zeptat, jestli bude pršet tady. Někde přece může pršet, jinde ne. Nedávejte otázky, na které může být neurčitá odpověď.“
George se cítil náležitě zahanben. Rozhodl se, že další otázku raději nechá někomu jinému.
„Jaká je moje oblíbená barva?“ zeptala se Maia.
„MODRA,“ přišla rychlá odpověď.
„Ano, správně.“
„To také nic nedokazuje. Nejméně tři lidi u stolu to vědí,“ namítl George.
„Jaká je oblíbená barva Ruth?“ zeptal se Benny.
„CERVENA.“
„Je to pravda, Ruth?”
Ruth vzhlédla od svých zápisků.
„Ano, je. Ale tohle přece Benny ví a sedí v kruhu.“
„Já to přece nevím,“ ohradil se Benny.
„To bys tedy měl — už jsem ti to říkala tolikrát.“
„Podvědomá paměť,“ zamumlal Rupert. „To se stává často. Ale, prosím vás, nemohli byste klást nějaké inteligentnější otázky? Když to tak dobře začalo, nechci, aby nám to selhalo.“
Bylo to zvláštní, ale samotná trivialita onoho jevu začala George zajímat. Byl si jist, že to nemá žádné nadpřirozené vysvětlení, jak řekl Rupert. Kotouč prostě reagoval na jejich podvědomé svalové pohyby. Ale tento fakt samotný byl velmi zajímavý a podivný. Nikdy by nevěřil tomu, že získají tak pohotové a přesné odpovědi. Jednou zkoušel, zda je možné, aby on sám kotouč donutil vyhláskovat svoje jméno. Dostal „G“, ale to bylo všechno, zbytek byl naprostý nesmysl. Přišel k závěru, že je naprosto nemožné, aby jeden člověk pohyboval kotoučem podle sebe a ostatní o tom nevěděli.
Po hodině a půl měli hromadu odpovědí. Některé z nich byly docela dlouhé. Tu a tam se vyskytla chyba v pravopise nebo podivná gramatika, ale to bylo zanedbatelné. Ať už bylo vysvětlení jakékoliv, George byl přesvědčen o tom, že on sám vědomě výsledkům nepomáhá. Několikrát, když kotouč hláskoval slovo, se snažil ovlivnit další písmeno a tím i smysl celé zprávy. Ale kotouč vždy šel zcela neočekávaným směrem a hláskoval něco úplně jiného. Někdy se zdálo, ale to jenom proto, že tu nebyly žádné pauzy označující začátek a konec slov, že zpráva vůbec nedává smysl — dokud nebyla úplně celá a Ruth ji pak mohla přečíst.
Celá ta záležitost vzbudila v Georgeovi vzrušující dojem, že jsou v kontaktu s nějakou nezávislou, odhodlanou myslí. A přesto o tom neměli žádný důkaz. Některé z odpovědí byly velmi nejasné. Co si člověk například mohl myslet o:
VERVCLOVEKAPRIRODAJESTEBOU.
Ale někdy měly odpovědi až zarážející pravdu:
PAMATUJTEZECLOVEKNENISAMBLIZKOCLOVEKAJEZEMEDRUHYCH.
Tohle přece ví každý, ale mohli si být jisti, že odpověď poukazovala přímo na Vládce?
George se začal cítit velmi ospalý. Je nejvyšší čas vypravit se domů, pomyslel si. Je to sice velmi poutavé, ale nevede to k ničemu a brzy bych toho mohl mít po krk. Rozhlédl se okolo stolu. Benny vypadal, jako by si myslel to samé. Maia a Rupert byli mírně skleslí a Jean — ta to brala vážně celou tu dobu. Její výraz dělal Georgeovi starosti. Vypadalo to téměř jako by se bála pokračovat, ale zároveň jako by se bála přestat.
Zbýval pouze Jan. George napadlo, co si asi myslí o výstřednostech svého švagra. Mladý inženýr byl celou tu dobu zticha, nekladl žádné otázky, ani se nedivil nad odpověďmi. Zdálo se, že studuje pohyb kotouče jako by to byl pouze zajímavý fyzikální jev.
Rupert se násilím probral z letargie, do níž upadl. „Tak, poslední otázku a necháme toho,“ řekl, „a co ty, Jane? Zatím ses neptal vůbec na nic?“
Kupodivu, Jan vůbec nezaváhal. Zdálo se, že si svou otázku vybral už dávno předtím a jen čekal na svou příležitost. Podíval se na mohutné tělo Rashaveraka a pak zvolal pevným, rozhodným hlasem:
„Která hvězda je sluncem Vládců?“
Rupert hvízdl údivem. Maia a Benny nereagovali vůbec. Jean zavřela oči a zdálo se, že spí. Rashaverak se naklonil kupředu a pozoroval kotouč přes Rupertovo rameno.
A kotouč se začal pohybovat.
Když se opět vrátil na své místo do středu, chvíli bylo ticho. Pak se Ruth zmateným hlasem zeptala:
„Co to znamená NGS 549672?“
Nikdo jí neodpověděl, protože ve stejném okamžiku George rozčileně vykřikclass="underline"
„Pomozte mi někdo s Jean. Obávám se, že omdlela!“
9
„Ten člověk Boyce,“ řekl Karellen, „pověz mi o něm něco.“
Dohlížitel samozřejmě nepoužil tato slova a myšlenky, které ve skutečnosti vyjádřil, byly mnohem dokonalejší. Lidský pozorovatel by slyšel krátký výbuch rychle modulovaných zvuků, něco jako vysoce rychlostní Morseův přístroj v akci. Třebaže bylo pořízeno mnoho nahrávek s řečí Vládců, nepodařilo se ji rozluštit, protože byla velmi složitá. A i kdyby se někomu podařilo naučit se jednotlivé články jejich jazyka, nikdy by nemohl Vládcům v jejich normální konverzaci stačit, protože mluvili velmi rychle.
Dohlížitel pro Zemi stál zády k Rashaverakovi a pozoroval úchvatné panorama Velkého kaňonu, do jehož deset kilometrů vzdálených terasovitých stěn se plnou silou opíralo slunce. Dolů do hlubin kaňonu se plazil malý osobní vláček a Karellen si pomyslel, kolik lidských bytostí se stále ještě chytá jakékoliv příležitosti vyžívat se v primitivním chování. Kdyby chtěli, mohli by přece dna kaňonu dosáhnout v nepatrném zlomku času a v mnohem větším pohodlí. A oni se přesto raději nechají vláčet přes kameny v tom podivném vozítku a po kolejích, které jsou pravděpodobně stejně nebezpečné, jak nebezpečně vypadají.