10
Lidská rasa nadále odpočívala v dlouhém, bezmračném létě míru a blahobytu. Přijde vůbec ještě někdy zima? To bylo nemyslitelné. Konečně nastal věk rozumu, předčasné vítaný vůdci Francouzské revoluce už před dvěma a půl stoletími. Teď už o něm nebylo pochyb.
Mělo to samozřejmě i pár nedostatků, ale ty byly všeobecně ignorovány. Jen velmi staří lidé si například byli vědomi toho, že noviny, které jsou ráno co ráno tištěny počítačem v každé domácnosti, jsou velmi nudné. Neexistovaly krize, které byly v minulosti příčinou obrovských titulků. Pryč byly záhadné vraždy, matoucí policii a budící v miliónech srdcí morální odsouzení, které často bylo jen potlačovanou závistí. Vždyť vraždy nebyly ve skutečnosti nikdy zajímavé: bylo to pouze přestoupení hranice a ve zločinu mohla být spatřována pouze nezákonnost. Teď existovaly přístroje, které byly schopné rozeznat sebemenší stopu a vnesly neuvěřitelnou paniku mezi lidi porušující zákon. To byla přesně ta věc, se kterou Vládci, znalí mnohého, ale ne všeho z lidské psychologie, počítali. Vše bylo perfektně vyjasněno, a toho strýček Sam nebyl schopen dosáhnout za celého svého působení. Velmi mnoho zařízení, která byla v lidských rukou, bylo pod přísnou kontrolou. Například projektor Ruperta Boyce nemohl pracovat mimo hranice rezervace, tak jako Rupert a Maia nemohli překročit svůj stín.
A i když se nějaký ten zločin udál, nedostalo se mu v tisku náležité pozornosti. Protože dobře vychovaní lidé konec konců nečtou o sociálních poklescích druhých.
Průměrný pracovní týden měl nyní dvacet hodin, ale těch dvacet hodin nebylo sinekurou. Zbylo jen velmi málo z rutiny mechanické povahy. Lidská mysl byla příliš cenná na to, aby prováděla to, co mohlo provést několik tisíc tranzistorů, nemnoho fotoelektrických buněk a čtvereční metr tištěných spojů. Existovaly továrny, které pracovaly celý týden, aniž by je navštívila jediná lidská bytost. Lidé byli určeni pouze k tomu, aby rozhodovali, řešili problémy a plánovali nové zdroje zábavy. Zbytek dělali roboti.
Existence tak obrovského množství volného času by před sto lety byla velkým problémem. Ten však byl nyní překonán vzděláním, protože vzdělaná mysl je bezpečná před nudou. Všeobecně byla úroveň kultury tak vysoká, že kdysi by se to zdálo být pouhou fantazií. Neexistoval žádný důkaz o tom, že by se inteligence lidské rasy zvýšila, ale poprvé každý dostal plnou příležitost používat svůj mozek.
Většina lidí měla dva domovy, každý v jiné části světa. Byly zpřístupněny i polární oblasti a značná část lidstva se pohybovala mezi Arktidou a Antarktidou v šestiměsíčních intervalech nekonečného polárního léta. Další šli do pouští, vyšplhali na hory, žili dokonce i na mořském dně. Na celé planetě neexistovalo místo, kde by věda a technologie nebyly schopny zabezpečit pohodlný domov, když si někdo umínil, že ho zrovna tam či onde chce mít.
Některé z těch nejexcentričtějších míst k bydlení byly občas příčinou onoho mála vzrušujícího čtení v novinách. Dokonce i v té nejdokonaleji řízené společnosti se občas vyskytnou nehody. Možná to bylo dobrým znamením, ale lidé stále cítili, že stojí za to riskovat a občas na to doplatit i svou kůží. Například, když chtěli mít své vily přilepeny pod vrcholem Mount Everestu, nebo se dívat ven tříští Niagarských vodopádů. Výsledkem toho bylo to, že občas musel být někdo odněkud vyproštěn. Stalo se to druhem hry — téměř planetárním sportem.
Lidé se mohli bavit, protože na to měli čas i peníze. Zrušení armád téměř okamžitě zdvojnásobilo světové využitelné bohatství a zvýšená produkce vykonala zbytek. Životní úroveň člověka dvacátého prvního století byla zcela nesrovnatelná s úrovní jeho předchůdců. Všechno bylo tak levné, že všechny životní potřeby byly prakticky zdarma. Člověk mohl cestovat, kam chtěl, mohl jíst cokoliv, na co si jen pomyslel — aniž by za to vydal nějaké peníze. Zasloužil si to pouze tím, že byl produktivním členem společnosti.
Samozřejmě se našli i lenoši, ale počet lidí, kteří si za své životní krédo zvolili dokonalou zahálku, byl mnohem nižší, než se všeobecně předpokládalo. Tolerování takových společenských parazitů bylo mnohem menší zátěží než udržování armády prodavačů, bankovních úředníků, výběrčích daní, nákupčích a dalších, jejichž hlavní funkcí bylo, z globálního hlediska, pouze stěhovat zboží od jednoho člověka k druhému.
Téměř jedna čtvrtina veškeré lidské aktivity byla věnována nejrůznějším sportům, sahajícím od fyzicky nenáročných zábav, jako jsou šachy až k smrtelně nebezpečným sportům, jako lyžování s padákem přes horská úbočí. Jedním z neočekávaných důsledků tohoto jevu byl ohromný nárůst množství profesionálních sportovců, protože vzhledem ke změněným ekonomickým podmínkám se spousta skvělých amatérů profesionalizovala.
Vedle sportu prožívaly největší rozkvět všechny druhy zábavy. Po více než sto let existovali lidé, kteří věřili, že Hollywood je středem světa. Ted pro své tvrzení měli lepší důvod než kdy předtím, protože většina produkce kolem roku 2050 byla mnohem intelektuálnější než filmy padesátých let dvacátého století. Další pokrok: pokladny už nebyly místem, kolem kterého se vše točí.
Zdálo se, že celá planeta je na cestě stát se jedním obrovským hřištěm. Ale přesto byli na světě lidé, kteří si vždy našli čas na to, aby si položili onu starou a nikdy nezodpovězenou otázku:
„Kdo jsme a kam kráčíme?“
11
Jan se opřel o obrovské sloní tělo a položil ruce na kůži, hrubou jako kůra stromu. Prohlížel si velké uši a oblý trup. Kdo ví, jaká zvířata a z jakých neznámých světů už mají Vládci ve své sbírce?
„Kolik zvířat už jsi Vládcům poslal?“ zeptal se Ruperta.
„Nejmíň padesát, ale tohle je samozřejmě největší. Je velkolepý, viď? Ti ostatní byli docela malí — motýli, hadi, opice, a tak dál. Vlastně počkej, loni jsem dělal hrocha.“
Jan se trpce usmál.
„Je to morbidní myšlenka, ale předpokládám, že mají ve své sbírce už i pěknou řádku vycpaných Homo sapiens. Kdo tím asi byl poctěn?“
„Možná máš pravdu,“ řekl Rupert bez zájmu. „Dalo by se to snadno zařídit přes nemocnice.“
„Co by se stalo,“ pokračoval Jan, „kdyby někdo souhlasil jít k nim jako živý exemplář? Samozřejmě za předpokladu, že by mu byl zaručen návrat.“
Rupert se zasmál.
„Je to nabídka? Mám o tom říct Rashaverakovi?“
Na okamžik bral Jan svůj nápad víc než napůl vážně. Pak ale zavrtěl hlavou.
„Ehm — ne. Jen jsem přemýšlel nahlas. Určitě by mě nechtěli. Mimochodem, stále ještě se vídáš s Rashaverakem?“
„Volal mi asi před šesti týdny. Objevil někde knihu, kterou jsem dlouho sháněl. Je to od něj pěkné.“
Jan se pomalu procházel kolem vycpaného obra a obdivoval umění, které jej zmrazilo navždy, v okamžiku největší životní síly.
„Přišel jsi vůbec na to, co tam hledal? Víš, nemohu prostě pochopit, jak se veškerá věda a pokrok Vládců může spojovat se zájmem o okultismus.“
Rupert se podíval na Jana poněkud podezřívavě a napadlo ho, zda si švagr z jeho koníčku nedělá legraci.
„Rashaverakovo vysvětlení bylo docela normální. Jako antropolog se prostě zajímá o každý aspekt naší kultury. Měj na paměti, že mají spoustu času. Mohou jít do větších detailů, než by kdy mohl jít vědec-člověk. Přečtení celé mé knihovny pro něj vlastně bylo zábavou.“