Ano, to by mohla být odpověď, ale Jan o tom přesto nebyl přesvědčen. Někdy ho napadlo, že by se se svým tajemstvím mohl svěřit Rupertovi, ale jeho přirozená opatrnost ho držela zpátky. Kdyby se pak Rupert znovu sešel se svým přítelem Vládcem, mohl by mu, třebas i nevědomky, něco prozradit.
„Mimochodem,“ řekl Rupert, „jestli si myslíš, že tohle je velké dílo, měl by ses podívat na tu zásilku od Sullivana. Slíbil dodat dva největší tvory, kteří na Zemi existují — vorvaně a obří sépii. Budou sevřeni v smrtelném zápase. To bude podívaná!“
Jan neodpovídal. Myšlenka, která bloudila v jeho mysli, byla příliš odvážná, příliš fantastická, než aby se dala brát vážně. Ale přesto, právě proto, že byla příliš odvážná, mohla by se podařit…
„Co je?“ zeptal se Rupert netrpělivě. „Dělá se ti špatně z toho vedra?“
Jan zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do skutečnosti.
„Jsem v pořádku,“ řekl. „Jen jsem se zamyslel nad tím, jak si ten balíček Vládci vyzvednou.“
„Ach, tak,“ řekl Rupert, „jedna z těch obřích nákladních lodí se snese dolů, otevře se v ní otvor a celé se to vznese dovnitř.“
„Právě tak jsem si to představoval,“ řekl Jan.
Mohla to být kabina vesmírné lodi, ale nebyla. Stěny byly pokryté měřidly a přístroji. Nebyla tam žádná okna, jenom velký průhled před pilotem. Plavidlo mohlo pojmout šest pasažérů, ale v tom okamžiku byl Jan jediný.
Pozorně hleděl ven a hltal očima neznámou podmořskou krajinu. Ano neznámá, přesně tak neznámá, jako cokoliv, s čím se setká mezi hvězdami, jestli jeho bláznivý plán vyjde. Nacházel se ve světě příšer z nočních snů, číhajících jedna na druhou v temnotách, nedotčených od počátku světa. Bylo to království, nad nímž se lidé plavili po tisíce let. Leželo ne víc než kilometr pod trupy jejich lodí, ale za posledních sto let se o něm nedozvěděli víc než o přivrácené straně Měsíce.
Snášeli se z oceánských výšin dolů, do stále ještě neprozkoumané pustiny Jižní tichomořské pánve. Sledoval, jak Jan věděl, neviditelnou stopu zvukových vln, vysílaných signalizátory na mořském dně. Stále ještě se plavili v takové výšce nade dnem, jako plují mraky nad zemským povrchem…
Bylo toho k vidění jen málo. Tykadla ponorky marně pátrala v okolních vodách. Všichni drobní živočichové byli pravděpodobně vyplašení vírem, vytvářejícím se kolem trysek jejich plavidla. Jestli sem připluje nějaký tvor na výzkumy, pak to bude něco velkého, co nezná strach.
Malá kabina vibrovala silou. Silou schopnou odolávat obrovské tíze vod nad nimi. Silou, díky které existovala tahle malá bublina vzduchu a světla, v níž mohou přebývat lidé. Kdyby tahle síla selhala, pomyslel si Jan, stali bychom se vězni kovového hrobu, pohřbeni hluboko pod hladinou oceánu.
„Je čas zastavit,“ řekl pilot. Přepnul pár knoflíků, turbíny přestaly pracovat. Plavidlo se zastavilo. Vznášelo se ve vodě jako balón plovoucí ve vzduchu.
Během okamžiku pilot upřesnil jejich pozici na sonaru. Když skončil kontrolu přístrojů, poznamenaclass="underline" „Než znovu zapneme motory, zkusíme, jestli tu poblíž není nějaká potvůrka.“
Zapnul reproduktor a kabinu zaplnilo monotónní mručení. Nebyl slyšet žádný zvuk, který by vynikal nad ostatní. Jan věděl, že naslouchá myriádám mořských tvorů, kteří spolu komunikují. Bylo to, jako by stál uprostřed lesa, hučícího životem. S výjimkou, že tam by snad rozeznal jednotlivé živočichy. Tady nebyl schopen odlišit ani indentifikovat žádný s těch nespočetných hlasů. Bylo to tak vzdálené, tak cizí, že se mu z toho začala točit hlava. A přece, byla to součást jeho vlastního světa.
Vibrující pozadí najednou přeťal výkřik, který přišel zčista jasná, jako blesk na pozadí temného mraku. Rychle odumřel do hrůzyplného vytí a skučení, které sláblo a sláblo a o okamžik později se výkřik ozval znovu, ale o kus dál. Odpovědí mu byl celý chorus takových výkřiků, pandemonium, které přinutilo pilota bezděky zkontrolovat všechny ciferníky.
„Proboha, co to bylo?“ zalapal Jan po dechu.
„Bylo to hrozivé, vid? Je to velrybí škola, asi deset kilometrů odsud. Věděl jsem, že tu někde jsou a napadlo mně, že by sis je rád poslechl.“
Jan se zachvěl.
„Já si vždycky myslel, že v moři je ticho! Proč dělají takový kravál?“
„Předpokládám, že si prostě povídají. Sullivan ti o tom řekne víc. Prý je dokonce schopen rozeznat jednotlivé velryby ze stáda, ačkoliv tomu se dá stěží věřit. Ale — nazdar — máme tu společnost!“
Na obrazovce se objevila ryba s obrovskou tlamou. Zdála se být docela velká, ale Jan věděl, že všechno pod hladinou je zkreslené. Z místa těsně za jejími žábrami visela dlouhá stopka, zakončená nedefinovatelným, zvonovitě tvarovaným orgánem.
„Takhle ji vidíme v infračerveném světle,“ řekl pilot. „Podívej se, jak vypadá normálně.“
Ryba docela zmizela. Zůstal jen její přívěsek, světélkující ve tmě. Pak najednou bylo celé tělo na nepatrný okamžik jakoby ozářeno bleskem.
„Je to lovec, ten přívěsek používá jako vábničku na menší ryby. Je to fantastické, vid? Čemu nerozumím, je to, jak to, že nenaláká ryby větší než ona, takže by se sama stala potravou. Ale nemůžeme tu čekat celý den. Podívej se, jak rychle zmizí, když zapnu turbíny.“
Kabina zavibrovala a plavidlo se pohnulo kupředu. Velká fosforeskující ryba se opět celá zableskla, jakoby v panickém signálu na poplach a rychle jako meteor zmizela v temnotě.
Po dalších dvaceti minutách pomalého sestupu pátrací sondy zachytily první náznak oceánského dna. Do dáli se táhl pás mělkých vyvýšenin, jejichž obrysy byly podivuhodně zaoblené. Ať už byly v minulosti jakkoliv ostré, byly obroušeny neustálým deštěm, přicházejícím z výšin vod nad nimi. Zde uprostřed Pacifiku, daleko od ústí velkých řek, pomalu smývajících kontinenty do moře, ten déšť nikdy neustal. Přicházel z úbočí And, zjizvených bouřemi, z těl bilionů žijících tvorů, z prachu meteorů, které celé věky putovaly prostorem a nakonec skončily zde ve věčném odpočinku. Tady, uprostřed temných hlubin, ležely základy země, která teprve přijde.
Vyvýšeniny začaly ustupovat dozadu. Na podmořské mapě Jan zjistil, že tady jsou hraniční body rozsáhlé planiny.
Ponorka pokračovala v pomalém sestupu dolů. V průhledu se začal formovat další obraz. Kvůli úhlu pohledu to vždy chvíli trvalo, než Jan rozeznal, co vlastně vidí. Pak si uvědomil, že se blíží k pohoří, vyrůstajícímu ze dna pánve.
Viditelnost se nyní znatelně zlepšila. Na obrazovce radaru viděl život vzniklý bez vlivu světla. Zřetelně viděli jemné detaily pohoří i podivné ryby, honící se mezi skalami. Jan si všiml jedovatě vyhlížejícího tvora s vyceněnými čelistmi, plujícího pomalu směrem ke zpola zakryté rozsedlině. Tu najednou z rozsedliny rychlostí blesku vyšlehlo chapadlo a vtáhlo zmítajícího se tvora dovnitř.
„Už tam budeme,“ řekl pilot. „Za minutku uvidíš laboratoř.“
Pomalu pluli směrem k úpatím podmořských hor. Planina pod nimi se stávala viditelnou. Jan odhadoval, že nejsou víc než pár stovek metrů od mořského dna. Pak uviděl asi kilometr před nimi seskupení koulí, stojících na třínožkách a spojených tunely. Vypadaly přesně jako nádrže v nějaké chemické továrně a skutečně byly navrženy na stejných principech. Jediným rozdílem bylo to, že podmořská konstrukce musela odolávat tlaku zvenčí, ne zevnitř.