Držel žebřík, po němž Jan šplhal nahoru do obrovské tlamy, opatrně se vyhýbaje zubům. Ve světle baterky viděl, jak se Jan otočil, zamával mu a pak zmizel v jeskyňovitém otvoru. Bylo slyšet, jak se vzduchová komora otevírá, zavírá — a pak už bylo ticho.
V měsíčním světle, které ztuhlou bitevní scénu proměnilo v hrůzný přízrak z nočního snu, kráčel profesor Sullivan pomalu do své pracovny. Přemýšlel o tom, co udělal a kam to povede. On sám se to samozřejmě nikdy nedozví. Jan se po tomhle samém místě možná bude procházet znovu, poté, co věnoval ne víc než jen několik měsíců svého života cestě do domova Vládců a návratu na Zemi. Jestli se mu to povede, bude to na druhé straně nepřekročitelné bariéry Času. Pro něho to bude cesta do budoucnosti za osmdesát let.
Jan za sebou zavřel vnitřní dveře komory a světlo jeho baterky dopadlo na kovové stěny válce. Nedovolil si sebemenší vedlejší myšlenky, ale okamžitě začal s rutinním postupem, který si předem vypracoval. Všechny zásoby a nutné potřeby byly naloženy už před několika dny a Jan si nyní byl jist tím, že na nic nezapomněl.
O hodinu později ulehl spokojen na matraci a rekapituloval své plány. Jediným slyšitelným zvukem bylo slabé bzučení elektrických kalendářních hodin, které ho upozorní, až se cesta bude blížit ke konci.
Věděl, že ve své cele nebude zřejmě cítit vůbec nic, protože ať už loď Vládců pohání jakákoliv neuvěřitelná síla, vše uvnitř je dokonale kompenzováno. Sullivan to pojistil tím, že poukázal na to, že jeho sousoší se zřítí, bude-li vystaveno zvýšené gravitaci. Jeho — klienti — ho ujistili, že takové nebezpečí vůbec nehrozí.
Zřejmě však nastane určitá změna atmosférického tlaku. Než opustí svou komoru, bude muset vyrovnat tlak a jestliže atmosféra v lodi bude skutečně nedýchatelná, pomůže mu maska a kyslíkové bomby. Jestli bude moci dýchat i bez nich, bude to tím lepší.
Nebylo na co déle čekat. Byl by to pouze další tlak na nervy. Vzal malou stříkačku, už předem pečlivě naplněnou roztokem. Narcosamin byl vynalezen během výzkumu hibernace zvířat. Jeho použití způsobovalo nesmírné zpomalení vitálních procesů. Metabolismus stále pracoval, ale na velmi nízké úrovni. Bylo to, jako by někdo zašlapal plameny života pod zem. Ale po týdnech či měsících, kdy účinek drogy odezněl, vyšlehly znovu a spáč se mohl probudit. Narcosamin byl absolutně bezpečný. Příroda něco podobného užívala po milióny let, aby mnoho svých hladových dětí uchránila před krutou zimou.
Jan usnul. Už necítil trhnutí, když tažná lana zvedala obrovskou konstrukci do nitra lodi Vládců. Neslyšel, jak se otvor uzavřel, aby se znovu otevřel až po třech stech miliardách kilometrů. Neslyšel, když mohutná loď stoupala naříkající pozemskou atmosférou a řítila se do vesmíru.
Nevěděl, že Hvězdný poutník se vydal na cestu.
14
Konferenční místnost byla při setkáních s Karellenem vždy nabita, ale dnes byla přecpána tak těsně, že reportéři měli potíže s psaním. Snad posté si mezi sebou stěžovali na Karellenův konzervatismus a nedostatek pochopení. Kdekoliv jinde na světě by s sebou mohli vzít kamery, fotoaparáty, magnetofony a další přístroje jejich vysoce mechanizovaného řemesla. Ale tady mohli mít k dispozici pouze takové archaické pomůcky jako byl papír, pero — a dokonce, přestože se to zdálo neuvěřitelné — těsnopis.
Samozřejmě, že se vyskytlo několik pokusů propašovat dovnitř miniaturní magnetofony. Okamžitě byly odhaleny a pohled na jejich kouřící vnitřnosti jen dokazoval zbytečnost a marnost dalších pokusů. Každý pak tím víc chápal, proč byli varováni, aby s sebou ve svém vlastním zájmu nenosili dovnitř hodinky a jiné kovové předměty.
Aby to bylo ještě nespravedlivější, Karellen sám si celou konferenci nahrával. Bylo to kvůli reportérům, kteří byli nepozorní, anebo něco pochopili špatně — ačkoliv tohle se stávalo jen zřídka. Museli se pak dostavit na krátkou a nepříjemnou schůzku s Karellenovými podřízenými, kde si mohli poslechnout záznam, přičemž jim bylo neustále opakováno, aby poslouchali pozorně a věděli, co skutečně Karellen řekl. Tato lekce se pak už nemusela opakovat.
Bylo zvláštní, jak rychle se tyhle zvěsti vždy rozšířily. Nebylo učiněno žádné předchozí oznámení, ale vždy, když měl Karellen oznámit něco důležitého — což se stávalo v průměru dvakrát až třikrát za rok — bylo tu nabito.
Když se velké dveře otevřely a Karellen vešel, hlučící dav okamžitě ztichl. Světlo bylo jen velmi slabé — bezpochyby imitovalo vzdálené a neznámé sluneční světlo ve světě Vládců — takže Dohlížitel pro Zemi si sundal své tmavé brýle, které obvykle nosil mimo loď.
Na sbor pozdravů odpověděl neformálním „Dobrý den vespolek,“ a pak se obrátil na vysokou postavu vpředu. Byl to pan Golde, předseda Tiskového klubu. Oblékal se a choval jako diplomat ze staré školy. Nikdo nikdy neváhal mu důvěřovat a nikdo toho nikdy nelitoval.
„Dnes je tu docela plno, pane Golde. Zřejmě je nedostatek zpráv.“ Gentleman z Timesů se usmál a odkašlal si.
„Doufám, že to uvedete na správnou míru, pane Dohlížiteli.“Pozorně sledoval Karellena, zvažujícího svou odpověď. Zdálo se mu nespravedlivé, že na širokých obličejích Vládců, tuhých jako maska, nejsou viditelné žádné emoce. Jejich velké, široké oči, s panenkami ostře staženými i v tomhle šerém osvětlení, zíraly přízračně do upřímných, zvědavých lidských očí. Dva dýchací otvory na jejich tvářích — pokud se ty rýhované ebenové křivky daly nazvat tvářemi — vydávaly jen sotva slyšitelný zvuk, jak Karellenovy plíce pracovaly v řídkém pozemském vzduchu. Golde viděl záclonu jemných, bílých chlupů, jejichž rytmický pohyb nahoru a dolů odpovídal Karellenovu rychlému, dvoufázovému dýchacímu cyklu. Obecně se předpokládalo, že jsou to prachové filtry a na tomto základě byly vypracovány složité teorie, týkající se atmosféry v domově Vládců.
„Ano, mám pro vás nějaké zprávy. Jak jistě víte, jedna z mých lodí nedávno opustila Zemi a vrací se na domovskou základnu. Právě jsme zjistili, že na palubě se nachází černý pasažér.“
Stovka per se zastavila v půli. Stovka párů očí se upřela na Karellena. „Řekl jste, černý pasažér, pane Dohlížiteli?“ zeptal se Golde. „Mohu se zeptat, kdo to je a jak se dostal na palubu?“
„Jmenuje se Jan Rodricks. Je to student techniky na Univerzitě v Kapském městě. Další informace můžete získat sami z vašich nepochybně velmi výkonných zdrojů.“
Karellen se usmál. Dohlížitelův úsměv byl velmi kuriózní záležitostí. Většina jeho efektu spočívala v očích. Nepohyblivá ústa bez rtů by se stěží mohla usmát.
Je to, — podivil se Golde, — další z mnoha lidských zvyků, které Karellen s takovým uměním napodobuje? Výsledný efekt opravdu vypadal jako úsměv a lidé jej tak přijímali.
„A co se týče toho, jak se dostal dovnitř,“ pokračoval Dohlížitel, „to je nepodstatné. Mohu vás ujistit, stejně tak jako jakékoliv další potenciální astronauty, že tahle možnost se už nikdy v budoucnu nebude opakovat.“
„Co se s tím mladým mužem stane?“ naléhal Golde. „Bude poslán zpět na Zemi?“
„To je mimo moji pravomoc, ale očekávám, že se vrátí zpět další lodí. Shledá podmínky příliš cizí než aby tam mohl pohodlně žít. A to mne přivádí k hlavnímu bodu dnešního setkání.“