Největší zájem a největší pobouření vzbuzovala svou prací skupina vědců a umělců, která toho zatím vykonala nejméně. Byla to skupina pracující na „totální identifikaci“. Jejich počínání jen odpovídalo vývoji v oblasti filmu. Nejprve zvuk, pak barva, pak stereoskopie, pak Cinerama, která přišla s filmy, jen těžko odlišitelnými od skutečnosti. A pokračování tohoto vývoje? V konečném stádiu by diváci měli zapomenout, že jsou diváky a měli by se stát součástí akce. K dosažení tohoto cíle bylo třeba zapojit všechny smysly a bude-li to nezbytné, použít i hypnózu. Mnoho lidí věřilo tomu, že se tento projekt podaří uskutečnit. Člověk se pak bude moci alespoň na chvíli stát někým jiným, nebo se může zúčastnit neuvěřitelného dobrodružství. Dokonce by mohl být rostlinou nebo zvířetem, kdyby tvůrci dokázali zachytit smyslové vjemy různých živočichu. A když pak program skončí, divák bude mít vzpomínku, tak živou, jako jakoukoliv jinou zkušenost ze skutečného života, neodlišitelnou od reality samotné.
Byl to skutečně oslňující projekt. Mnozí ho však považovali za hrozivý a doufali, že nikdy nevyjde. Ale ve svých srdcích věděli, že jakmile jednou věda prohlásí, že je něco možné, před eventuální realizací onoho něčeho už není úniku…
Tohle tedy byly Nové Athény a některé z jejich snů. Doufaly že se stanou tím, čím mohly být staré Athény, kdyby měly místo otroků počítače a místo pověr vědu. Ale ještě bylo příliš brzy na to, aby se dalo konstatovat, zda se experiment povedl či ne.
16
Jeffrey Greggson byl ostrovanem, který zatím neměl žádný zájem o estetiku či vědu, tak jak tvořily hlavní zájem jeho rodičů. Ale život v Kolonii se mu líbil a to z čistě osobních důvodů. Fascinovalo ho moře, které nebylo žádným směrem dál než pár kilometrů. Většinu svého krátkého života strávil ve vnitrozemí a ještě si nezvykl na ten nový pocit být stále obklopen vodou. Byl dobrým plavcem a spolu s kamarády si často vyjeli na kolech k moři, nasadili si ploutve a masky a prozkoumávali mělké vody laguny. Jean se to zpočátku nelíbilo, ale když si párkrát zkusila potopit se sama, ztratila svůj strach z moře i z tvorů v něm žijících a nechala Jeffreye, ať se vydovádí podle chuti — s podmínkou, že nikdy nebude plavat ani se potápět sám.
Dalším členem Greggsonovy rodiny, kterému se změna líbila, byla Fey, krásný zlatý teriér, který sice patřil Georgovi, ale jen stěží ho bylo vidět bez Jeffreye. Ti dva byli nerozluční ve dne a jestliže je Jean nerozdělila, tak i v noci. Jenom, když Jeffrey jel pryč na svém bicyklu, Fey zůstala doma a ležela nehybně přede dveřmi a zírala dolů na cestu vlhkýma, smutnýma očima, s hlavou na prackách. George, který za Fey a její rodokmen zaplatil ohromnou sumu, to rmoutilo. Vypadalo to, že si bude muset počkat na potomky, kteří měli přijít za tři měsíce. Pak teprve bude mít vlastního psa. Jean měla na celou věc jiný názor. Měla Fey ráda, ale tvrdila, že jeden pes do domu je tak akorát.
Pouze Jennifer Anne stále ještě nevěděla, zda se jí v Kolonii líbí nebo ne. To ale nijak nepřekvapovalo, protože se zatím dívala na svět jenom přes plastikovou ohrádku své postýlky a o existenci Kolonie neměla ani tušení.
George Greggson nemyslel na minulost často. Byl příliš zaneprázdněn svými plány do budoucna, příliš zaměstnán svou prací a svými dětmi.
Stávalo se jen zřídka, že jeho mysl zabloudila zpět k onomu večeru v Africe a nikdy o tom nemluvil s Jean. Po vzájemné dohodě se tomu tématu vyhýbali a od toho dne už nikdy znovu Boyceovy nenavštívili, třebaže Rupert je mnohokrát zval. Volali mu s novými omluvami a výmluvami několikrát ročně, až ho nakonec přestalo bavit donekonečna je marně zvát. Jeho manželství s Maiou, k překvapení téměř všech, stále ještě trvalo.
Jedním z důsledků toho večera bylo, že Jean ztratila svou touhu neustále pokoušet tajemství, záhady a hranice dosud neprobádané. Naivní a nekritické kouzlo, které ji přitahovalo k Rupertovi a jeho experimentům, docela zmizelo. Možná, že už byla přesvědčena a nechtěla žádné nové důkazy. George se jí na to raději neptal. Bylo také pravděpodobné, že jí ty věci vypudily z hlavy mateřské starosti.
George věděl, že je naprosto zbytečné trápit se záhadou, která nemůže být nikdy objasněna. Přesto se někdy uprostřed noci probudil a přemýšlel. Vzpomínal na setkání s Janem Rodricksem na střeše Rupertova domu a na pár slov, která prohodil s člověkem, který se jako jediný odvážil porušit zákaz Vládců. Nic v království nadpřirozena, pomyslel si George, nemůže být hrůznějšího, než holý vědecký fakt, že od doby, kdy mluvil s Janem, už uplynulo deset let. On na své cestě mezi hvězdami zestárl o pouhých pár dní.
Vesmír byl ohromný, ale tento fakt ho neznepokojoval tak jako tajemství těchto nekonečných prostor. George nebyl člověkem, který o těchto věcech stále přemýšlí, ale někdy se mu zdálo, že lidé jsou jako děti, hrající si na vymezeném hřišti, chráněné před zuřivou realitou toho, co je za zdí. Jan Rodricks se dostal za zeď a uprchl do — nikdo neví čeho! V tomhle George souhlasil s Vládci. Neměl ani tu nejmenší touhu čelit něčemu, co bylo v nepoznaných temnotách mimo malý kruh světla, který vrhala lampa současné lidské vědy.
„Jak to,“ řekl George žalostně, „že Jeff je vždycky někde pryč, když já jsem doma? Kdepak se zas dnes toulá?“
Jean na něj vzhlédla od svého pletení — archaického zaměstnání, které bylo nedávno s takovým úspěchem oživeno. Tyto módní záchvěvy na ostrov přicházely a odcházely velkou rychlostí. Hlavním výsledkem momentálního poblouznění bylo to, že muži se nyní venku procházeli v mnohobarevných svetrech, příliš teplých na to, aby se daly nosit ve dne. Po západu slunce však byly docela užitečné.
„Je s kamarády na Spartě,“ odpověděla Jean. „Slíbil, že na večeři bude doma.“
„Přišel jsem domů dřív, abych si tu něco udělal,“ řekl George zamyšleně, „ale je tak hezky, že také asi půjdu ven a zaplavu si. Chtěla bys přinést nějakou rybu?“
George nikdy nic nechytil a Jean mu to právě chtěla připomenout, když tu najednou bylo odpolední ticho proťato zvukem, který i v tomto věku míru dokázal zmrazit krev v žilách a naplnit mysl obavami.
Bylo to vytí sirény, klesající a stoupající, zvěstující nebezpečí.
Po téměř sto letech se dole v temnotách, hluboko pod oceánským dnem, pomalu zvyšoval tlak. Třebaže se podmořský kaňon zformoval před mnoha geologickými věky, mučené skály se nikdy nesmířily se svou novou pozicí. Když nepředstavitelná tíha vod narušila jejich předchozí rovnováhu, musely se jejich vrstvy nesčetněkrát zlomit a posunout. Nyní byly připraveny znovu se pohnout.
Jeff prozkoumával mělké prohlubně podél úzké pláže na Spartě. Nesmírné ho to bavilo a zaměstnávalo. Člověk nikdy neví, jaké exotické tvory schované před vlnami, které pluly napříč Pacifikem, aby se zde rozbily o útesy, se mu podaří najít. Byla to pohádková krajina pro každé dítě a v tomto okamžiku patřila jen jemu samotnému, protože jeho kamarádi odešli nahoru do kopců.
Den byl tichý a klidný. Bylo úplné bezvětří a dokonce i neustálý hukot za útesem se potopil do sotva postřehnutelné jednotvárnosti. Na azurově modré obloze viselo žhnoucí slunce, ale Jeffovo mahagonově opálené tělo bylo vůči jeho paprskům už zcela imunní.
Pláž zde tvořil úzký pás písku, prudce se svažující k laguně. V průzračné čisté vodě bylo vidět potopené skály a asi o deset metrů dál se zvedala řasami porostlá žebra starého škuneru, který opustil svět před téměř dvěma sty lety. Jeff a jeho kamarádi škuner prozkoumali, ale jejich naděje, že objeví poklad, byly marné. Vše, co našli, byl pouze zrezivělý kompas.