Náhle jakoby se něco velmi pevně zmocnilo pláže a jednou jedinkrát jí mocně škublo. Bylo to tak rychlé, že si Jeff pomyslel, že si to jen namlouvá a že se to odehrálo jen v jeho fantazii. Možná, že se mu na chvíli zatočila hlava. Nic kolem něj se nezměnilo. Voda v laguně byla klidná, obloha bez mráčku. A pak se najednou začalo dít něco velmi zvláštního.
Voda začala ustupovat od břehu. Mnohem rychleji, než za odlivu. Jeff se díval zmateně, ale ne vystrašeně, jak se mokrý písek leskne ve slunečních paprscích. Sledoval ustupující oceán a těšil se z toho, že — ať už se to stalo jakýmkoliv zázrakem — má prostor otevřený pro další pátrání. Nyní hladina natolik ustoupila, že zlomený stožár vraku visel do vzduchu, obalený slizkými řasami, které ztratily svou vodní oporu, v níž mohly vlát. Jeff pospíchal kupředu, dychtivý a nedočkavý, co se ještě objeví před jeho očima.
Tehdy si všiml zvuku, který přicházel od útesu. Nikdy předtím nic takového neslyšel, a proto se zastavil, aby si celou věc promyslel. Jeho bosé nohy se pomalu bořily do vlhkého písku. O kus dál bojovala svůj zápas o život velká ryba, ale Jeff si jí nevšímal. Stál a poslouchal — zatímco zvuk kolem něj nabíral na intenzitě.
Byl to ostrý, bublavý zvuk, jako by řeka tekla velmi úzkým korytem. Byl to zvuk neochotně ustupujícího moře, zlostícího se nad tím, že ztrácí, byť jen na okamžik, zemi, kterou vlastnilo. Milióny tun vod byly vysávány z laguny a z jejích podmořských jeskyň do nezměrného Pacifiku.
Velmi brzy a velmi rychle se zas vrátí zpět.
O hodinu později našla jedna ze záchranných skupin Jeffa u velkého kusu korálu, vyvrženého dvacet metrů nad obvyklou úroveň hladiny. Nebyl nijak vystrašený, jenom ho mrzelo, že přišel o svůj bicykl. Měl také hrozný hlad, protože částečné poškození spojovacího tunelu mu odřízlo cestu k domovu. Když jej našli, chtěl plavat zpět do Athén a zabránilo mu v tom jen to, že mořské proudy se drasticky změnily.
Jean a George celou tu událost s tsunami viděli od začátku do konce. Ačkoliv škody v níže položených částech ostrova byly značné, nebyly žádné ztráty na životech. Seismograf je varoval pouze patnáct minut předtím, než tsunami udeřila, všem se však podařilo dostat se nad linii nebezpečí. Nyní Kolonie likvidovala své rány.
Když Jean přivedli syna, propukla v pláč, protože byla přesvědčena o tom, že byl smeten do moře. S vyděšenýma očima pozorovala černou, zpěněnou hradbu vod, vynořující se na obzoru a valící se na ostrovy. Pohltila celou základnu Sparty. Zdálo se téměř neuvěřitelné, že by se Jeff mohl dostat včas do bezpečí.
Nebylo vlastně vůbec překvapivé, že nemohl rozumně popsat, co se s ním vlastně dělo. Když se najedl a ulehl do postele, Jean a George se k němu posadili.
„Spinkej, miláčku a zapomeň na všechno,“ řekla mu Jean. „Teď už jsi v bezpečí.“
„Ale vždyť to byla legrace, mami,“ protestoval Jeff. „Vůbec jsem se nebál.“
„To je v pořádku,“ řekl George. „Jsi statečný kluk a je dobře, že jsi nebezpečí vycítil včas a stačil jsi utéci. Už jsem o těchto vlnách slyšel. Hodně lidí se v takových případech utopí jen proto, že vyběhnou na pláž, podívat se, co se děje.“
„Já jsem to udělal taky,“ přiznal se Jeff. „Zajímalo by mne, kdo mně pomohl?“
„Co tím myslíš? Nikdo tam s tebou přece nebyl. Ostatní hoši byli nahoře v kopcích.“
Jeff vypadal zmateně.
„Ale někdo mně přece řekl, abych utíkal.“
Jean a George se na sebe mírně polekaně podívali.
„Myslíš tím — myslíš, že jsi něco slyšel?“
„Ach, prosím tě, nech ho teď na pokoji,“ řekla Jean nervózně. Ale George byl neústupný.
„Chci tomu přijít na kloub. Řekni mi všechno, co se stalo, Jeffe.“
„No, byl jsem dole na pláži u toho starého vraku, když ten hlas najednou promluvil.“
„Co říkal?“
„Nepamatuji se na to přesně, ale bylo to něco jako — Jeffrey, utíkej do kopců tak rychle, jak jen můžeš. Jestli zůstaneš tady, utopíš se. Jsem si jistý, že mne oslovil Jeffrey, ne Jeffe. Takže to nemohl být nikdo, koho bych znal.“
„Byl to mužský hlas? A odkud přicházel?“
„Bylo to těsně vedle mne. A znělo to jako mužský hlas…“ Jeff na chvíli zaváhal a George ho popohnal.
„Pokračuj — představ si, že jsi zpátky na pláži, přesně v tom okamžiku, a řekni nám přesně, co se stalo.“
„No, nebyl to nikdo, koho bych slyšel mluvit někdy předtím. Myslím, že to byl velmi velký člověk.“
„Je to všechno, co ti ten hlas řekl?“
„Ano — až než jsem začal šplhat nahoru do kopce. Pak se stala další legrační věc. Znáš tu stezku nahoru na kopec?“
„Ano.“
„Utíkal jsem po ní, protože to je nejrychlejší cesta nahoru. Už jsem věděl, co se děje, protože jsem zahlédl tu velkou vlnu, jak se přibližuje. Taky to dělalo příšerný hluk. A pak jsem zjistil, že v cestě je obrovská skála. Předtím tam nebyla. Nedala se obejít.“
„Zřejmě ji tam shodil ten otřes,“ řekl George. „Pokračuj, Jeffe.“
„Nevěděl jsem, co mám dělat a viděl jsem, že vlna je stále blíž. Pak se znovu ozval ten hlas a řekl — Zavři oči, Jeffrey, a dej si ruce před obličej. Zdálo se mi to legrační, ale udělal jsem to. Pak se prudce zablesklo — cítil jsem to celým svým tělem — a když jsem oči otevřel, byla skála pryč.“
„Pryč?“
„Ano, pryč — prostě tam nebyla. Tak jsem znovu začal utíkat a skoro jsem si popálil chodidla, protože stezka byla příšerně horká. Když ji pak zalila voda, úplně se na ní vypařovala. Mne už ale nedostihla, byl jsem už příliš vysoko. A to je všechno. Když voda opadla, sešel jsem dolů. Zjistil jsem, že bicykl je pryč a cesta domů zničená.“
„O svůj bicykl si nedělej starosti, drahoušku,“ řekla Jean a hladila Jeffreye po hlavě. „Obstaráme ti nový. Důležité je jen to, že jsi v pořádku doma. Je nám jedno, jak se to stalo.“
To ale samozřejmě nebyla pravda, protože okamžitě, jakmile opustili synův pokoj, začali se spolu radit. Nedohodli se na ničem, ale druhého dne, aniž by to řekla Georgovi, vzala Jean svého malého syna k dětskému psychologovi Kolonie. Jeff musel znovu vyprávět svůj příběh a psycholog mu pozorně naslouchal. Když si pak jeho pacient hrál s hračkami ve vedlejší místnosti, ujistil Jean:
„V jeho záznamu není nic mentálně nenormálního. Musíte mít na paměti, že to pro něj byl hrozný zážitek a on se z toho dostal pozoruhodně dobře. Je to dítě s velkou fantazií a pravděpodobné svému příběhu věří. Tak to prostě přijměte a pokud se neobjeví žádné další symptomy, nedělejte si starosti. Pokud se ovšem objeví, musíte za mnou neprodleně přijít.“
Toho večera o tom Jean řekla svému manželovi. Nezdálo se, že by mu to ulehčilo, tak jak doufala, proto se raději začala bavit o škodách, způsobených jeho milovanému divadlu. Jenom zavrčeclass="underline" „To nic není,“ a posadil se do křesla s nejnovějším výtiskem Scény a studia. Zdálo se, jako by o celou záležitost ztratil zájem.
Ale o tři týdny později, jakmile byl znovu otevřen spojovací tunel, George popadl svůj bicykl a vydal se na Spartu. Pláž byla poseta úlomky korálů a zdálo se, že útes je v jednom místě narušen. George si pomyslel, jak dlouho to myriádám trpělivých polypů bude trvat, než napraví škodu.