„Co si o tom myslíš teď?“ zeptala se ho Jean unaveným hlasem. „Věříš, že se to opravdu stalo?“
„Ano, stalo se to,“ odpověděl George. „Ale možná si děláme zbytečné starosti. Všichni rodiče by na našem místě byli vděční — a já jsem samozřejmě také vděčný. Vysvětlení je, že Vládci se zajímají o Kolonii a sledují ji pomocí přístrojů — navzdory slibu, který lidem dali. Předpokládejme, že jeden z nich ostrov právě sledoval a viděl, že se blíží ta obří vlna. A je docela přirozené, že varoval někoho, kdo byl v nebezpečí.“
„Nezapomeň na to, že znal Jeffovo jméno. Ne, to nebyl ostrov, koho sledovali. To my jsme sledováni. Je na nás něco zvláštního, co přitahuje jejich pozornost. Vím to od toho večírku u Ruperta. Je zajímavé, jak se náš život mezitím změnil.“
George se na ni podíval se sympatií, ale nic víc. Je zvláštní, že člověk se může změnit v tak krátkém čase. Měl ji rád. Dala mu dvě děti a byla součástí jeho života. Ale co zůstalo z lásky, kterou George Greggson kdysi cítil k přízračné Jean Morellové? Jeho láska se nyní dělila mezi Jeffa a Jenny na jedné straně — a Caroll na straně druhé. Nebyl si zcela jist, zda Jean o Caroll neví a měl v úmyslu povědět jí o tom dřív, než to udělá někdo jiný. Ale stále nenacházel odvahu.
„Nu dobrá — Jeff je tedy sledován — chráněn. Nemyslíš, že bychom na to měli být hrdí? Možná, že pro něj Vládci plánují velkou budoucnost. Jaká asi bude?“
Věděl, že mluví jen proto, aby Jean uklidnil. On sám nebyl rozrušen, pouze upoután a vyveden z míry. A najednou ho napadlo něco jiného, něco, co ho napadlo už i předtím. Jeho pohled automaticky zabloudil k dětskému pokojíku.
„Napadá mě, jestli sledují jenom Jeffa,“ řekl.
Až přijde čas, Inspektor přednese svoji zprávu. Ostrované by ji určitě rádi viděli. Všechny statistiky a zápisy, získané v Kolonii, byly zpracovávány nesmírně inteligentními a výkonnými paměťmi obřích počítačů, jež tvořily pouhou část oněch neznámých sil, stojících za Karellenem. Ještě než tyto neosobní elektronické mozky dospěly ke svému závěru, Inspektor přednesl Dohlížiteli své vlastní hodnocení. Vyjádřeno myšlenkami a jazykem lidské rasy, vypadalo by následovně:
„Co se týče Kolonie, není třeba podnikat žádná opatření. Je to zajímavý experiment, ale žádným způsobem nemůže ovlivnit budoucnost. Jejich umělecké snahy nás nezajímají a je zřejmé, že jejich vědecký výzkum se v žádném případě nepřibližuje k nebezpečným kanálům.
Aniž bych vzbudil pozornost, měl jsem podle plánu možnost zhlédnout školní zápisy Subjektu Nula. Dostupné údaje jsou nyní zpracovávány počítačem, ale i na první pohled je zřejmé, že ve vývoji zatím nedošlo k ničemu zvláštnímu. Ale, jak víme, Průniku zřídkakdy předchází nějaké varování.
Také jsem se setkal s otcem Subjektu a měl jsem dojem, že by se mnou rád mluvil. Naštěstí se mi podařilo se setkání s ním vyhnout. Není pochyb o tom, že něco tuší. Samozřejmě sám se pravdy nikdy nemůže dopídit. Stejně tak žádným způsobem nemůže ovlivnit výsledek.
Je mi těch lidí stále víc a víc líto.“
George Greggson by souhlasil s Inspektorovým verdiktem, že na Jeffovi není nic nenormálního. Prostě se stala jedna nevyjasněná záležitost, tak jako když hrom udeří z čistého nebe. A pak už vůbec nic.
Jeff byl energický a zvídavý stejně jako kterýkoliv jiný sedmiletý chlapec. Byl inteligentní — když se snažil — ale nehrozilo nebezpečí, že by z něj měl být nějaký génius. Jean si občas trochu unaveně pomyslela, že se na něj přesně hodí klasická definice malého chlapce: „hluk obklopený špínou“. Ta špína by se ale musela hromadit velmi dlouho, aby se na Jeffově dohněda opálené kůži vůbec dala rozeznat.
Občas býval trochu citlivý, až zasmušilý, jindy zas rezervovaný, anebo naopak překypující elánem. Nezdálo se, že dával některému ze svých rodičů přednost a narození sestry v něm nevzbudilo žádnou žárlivost. Jeho zdravotní karta byla bez zápisů, nikdy v životě ani jeden den nestonal. Ale v těchto dobách a navíc v takovém podnebí to nebylo nic neobvyklého.
Na rozdíl od jiných chlapců Jeffa nenudila otcova společnost a nevyhýbal se mu, jak jen mohl. Bylo zřejmé, že sdílí Georgovo umělecké nadání a od doby, kdy se naučil chodit, byl při otcových představeních pravidelným návštěvníkem zákulisí. Divadlo v Kolonii ho přijalo za svého neoficiálního maskota. Taky uměl velmi roztomilým způsobem předávat kytice nejrůznějším osobnostem, které divadlo poctily svou návštěvou.
Ano, Jeff byl úplně obyčejný kluk. O tom se George ujišťoval, když spolu šli na procházku nebo se projížděli po celém ostrově. Mluvili spolu tak, jak spolu odjakživa mluví tátové a synové — s tou výjimkou, že v této době toho bylo mnohem víc, o čem mohli spolu mluvit. Třebaže Jeff nikdy neopustil ostrov, prostřednictvím televizní obrazovky mohl vidět cokoliv z celého světa. Tak jako ostatní obyvatele Kolonie cítil slabé pohrdání zbytkem lidstva. Oni jsou přece elita, předvoj lidské rasy. Oni dovedou lidstvo k výšinám, jichž dosáhli vládci — anebo možná ještě výš. Ne, určitě to nebude zítra, ale jednoho dne jistě…
Netušili, že onen den nastane tak brzy.
18
Sny začaly o šest týdnů později.
George Greggson se v temnotě subtropické noci pomalu probral k vědomí. Nevěděl, co ho vzbudilo a na okamžik ležel ve zmatené ztrnulosti. Pak si uvědomil, že je v posteli sám. Jean byla v dětském pokoji a tiše mluvila s Jeffem. Tak tiše, že nerozuměl tomu, co říkala.
George se zvedl z postele a šel za ní. Když malá plakala, bylo docela normální, že Jean musela několikrát za noc vstávat. Ale tohle bylo něco jiného a George se podivil, co Jean vzbudilo.
Jediné světlo v dětském pokoji vycházelo z fosforeskující malby na zdi. V šerém světle George uviděl Jean, sedící na kraji Jeffovy postele. Když George vešel, otočila se a zašeptala: „Neprobuď malou.“
„Co se děje?“
„Věděla jsem, že mne Jeff potřebuje a to mne vzbudilo.“
Jednoduchost tohoto konstatování naplnila Georga zlou předtuchou. „Věděla jsem, že mne Jeff potřebuje.“ Jak jsi to mohla vědět? podivil se v duchu. Ale zeptal se pouze:
„Měl těžké sny?“
„Nevím,“ odpověděla Jean. „Zdá se, že je v pořádku. Ale když jsem přišla, byl vystrašený.“
„Já jsem nebyl vystrašený, mami,“ ozval se slabý rozhořčený hlas. „Bylo to ale takové divné místo.“
„Jaké místo?“ zeptal se George. „Pověz mi o tom.“
„Byly tam hory,“ řekl Jeff zasněně. „Byly hrozně vysoké, ale nebyl na nich sníh jako na všech těch horách, které jsem už viděl. Některé z nich hořely.“
„Ty myslíš — sopky?“
„Ne, to nebyly sopky. Hořely úplně celé, takovými divnými modrými plameny. A zatímco jsem se na ně díval, vyšlo slunce.“
„Pokračuj. Proč jsi přestal?“
Jeff se zmateně otočil ke svému otci.
„Nerozumím tomu, tati. To slunce vyšlo tak rychle a bylo tak obrovské. A nemělo správnou barvu. Bylo takové nějaké modré.“
Následovalo dlouhé mrazivé ticho. Pak George tiše řekclass="underline" „To je všechno?“
„Ano. Bylo mi z toho nějak smutno a tak přišla maminka a vzbudila mne.“
George jednou rukou pohladil synovy neposlušné vlasy, zatímco druhou kolem něj omotal svůj župan. Najednou mu byla hrozná zima a cítil se velmi malý. Na svém hlase to však nedal vůbec znát, když promluvil k Jeffovi.