Выбрать главу

„Byl to jenom hloupý sen. Zřejmě ses při večeři přejedl. Zapomeň na to a běž zas hezky spát.“

„Ano tati,“ odpověděl Jeff. Na chvíli se odmlčel a pak zamyšleně dodaclass="underline" „Myslím, že se pokusím dostat se tam znovu.“

„Modré slunce?“ zeptal se Karellen o pár hodin později. „V tom případě by měla být identifikace velmi snadná.“

„Ano,“ odpověděl Rashaverak. „Nepochybně je to Alphanidon 2. Sírové hory tento fakt potvrzují. Je zajímavé povšimnout si zakřivení času. Planeta rotuje velmi pomalu, takže musel vidět několik hodin v několika minutách.“

„To je vše, co jsi zjistil?“

„Ano, aniž bych se dítěte přímo ptal.“

„Toho se nesmíme ani odvážit. Události musí mít svůj přirozený spád. Nesmíme do nich zasahovat. Jestliže za námi jeho rodiče přijdou — pak snad, bychom se ho mohli na něco zeptat.“

„Možná k nám vůbec nepřijdou. A i když ano, třeba už bude příliš pozdě.“

„Obávám se, že v tom případě už nebude pomoci. V těchto záležitostech naše zvědavost nemá žádný význam. Na tuto skutečnost nesmíme nikdy zapomenout. Nemá dokonce ani takový význam jako štěstí lidské rasy.“

Karellen natáhl ruku kupředu, aby ukončil spojení.

„Pokračuj samozřejmě v dohledu a všechny zprávy předávej mně. Ale žádným způsobem nezasahuj.“

Když byl Jeff vzhůru, zdálo se, že je stále stejný. George si říkal, že alespoň za tohle by měli být vděční. V jeho srdci ale narůstal strach.

Pro Jeffa to byla jenom hra. Zatím ho to nezačalo děsit. Sen byl jenom snem, ať už byl jakýkoliv. Ve světech, které před ním otevíral spánek, mu už nebylo smutno. To bylo jenom té první noci, když jeho mysl volala Jean, jakýmsi podivnými kanály, které je spojovaly. Teď se do vesmíru, který se před ním otevíral, vydával sám a beze strachu.

Vždy ráno se ho vyptávali a on jim řekl všechno, co si pamatoval. Někdy se mu slova pletla a nedařilo se mu popsat scény, které byly mimo hranice jeho dosavadního poznání. Nejenom jeho poznání, byly daleko mimo hranice poznání a chápání lidstva. Naučili ho nová slova, ukázali mu obrázky a barvy, a pak se snažili být z jeho odpovědí nějak moudří. Často se jim to nedařilo, třebaže v Jeffově mysli byly všechny nové světy dokonale jasné a zřetelné. Nebyl prostě schopen komunikovat o nich se svými rodiči. Přestože některé byly tak jednoduché –

Prostor — žádná planeta, žádná krajina, žádný svět pod nohama. Pouze hvězdy v sametové noci a proti nim obrovské rudé slunce, tlukoucí jako srdce. V jednom okamžiku bylo velké a nekompaktní, pak se pomalu scvrklo a ve stejném okamžiku se rozzářilo, jako by jeho vnitřním plamenům byla dodána nová potrava. Barva byla stále jasnější a jasnější, až se nakonec ustálila na zářivé žluti… a pak se celý cyklus obrátil, hvězda se rozpínala a chladla, stával se z ní rozplizlý hořící mrak…

(„Typická pulsující hvězda nestálé velikosti,“ řekl Rashaverak dychtivě. „Rovněž viděná v nesmírném časovém zrychlení. Nemohu ji přesně identifikovat, ale nejbližší hvězdou, na niž se tento popis hodí, že Rhamsadron 9. Nebo by to mohl být Pharanidon 12.“

„Ať už je to cokoliv,“ odpověděl Karellen, „je stále dál od domova.“

„Dál a dál,“ řekl Rashaverak…)

Mohla to docela dobře být i Země. Na modré obloze, poseté honícími se mraky, viselo bílé slunce. Pevnina se mírně svažovala do oceánu, pěnícího a rozbouřeného prudkými větry. A přesto se nikde nic nepohnulo. Scéna byla ztrnulá, jakoby zachycená na fotografii. A daleko, daleko na obzoru bylo něco, co nemohlo být na Zemi — linie tajemných sloupů, jemně se chvějících, vystupujících z vody a ztrácejících se vysoko na obloze. S dokonalou precizností byly rozmístěny podél rovníku planety. Příliš obrovské na to, aby byly umělé, ale příliš pravidelné na to, aby byly dílem přírody.

(„Sideneus 4 a Pilíře Úsvitu,“ řekl Rashaverak a v jeho hlase byla bázeň. „Dosáhl centra vesmíru.“

„A to jeho pouť sotva začala,“ odpověděl Karellen.)

Planeta byla naprosto plochá. Obrovská gravitace už hodně dávno rozbila do jedné, stejnoměrné úrovně všechny hory jejího divokého mládí, jejichž nejvyšší vrcholy nikdy nepřesahovaly pár metrů výšky. A přesto tam byl život, protože povrch byl pokryt myriádami geometrických vzorců, které se pohybovaly a měnily barvu. Byl to dvourozměrný svět, obývaný bytostmi, jejichž tloušťka nebyla větší než pár zlomků centimetru.

A na jejich obloze bylo slunce, které si ve svých nejdivočejších snech nedovedl představit ani ten nejvášnivější narkoman. Bylo příliš horké, aby bylo bílé, byl to žhnoucí duch na hranicích ultrafialové, spalující své planety radiací, která by byla pro veškeré pozemské formy života smrtelná. Na milióny kilometrů kolem vybuchovaly gejzíry plynu a prachu, planoucí nesčetnými barvami v prudké výhni ultrafialového žáru. Byla to hvězda, proti níž bylo bledé pozemské slunce tak slabé, jako světluška proti slunci v pravé poledne.

(„Hexanerax 2 a konec nám známého vesmíru,“ řekl Rashaverak, „dostalo se tam zatím jen pár našich lodí — a nikdy neriskovaly přistání, protože kdoví, jaký život existuje na takových planetách?“

„Zdá se,“ řekl Karellen, „že vy vědci nejste tak důkladní, jak se všeobecně tvrdí. Jestliže jsou ony vzorce inteligentní, komunikace s nimi by určitě byla velmi zajímavá. Kdoví, zda vůbec mají tušení o třetím rozměru?“)

Byl to svět, který nikdy nepoznal, co je to den a noc, roky, roční období. Na jeho obloze zářilo šest barevných sluncí, takže se neustále střídalo světlo a nikdy nebyla tma. V důsledku srážek a střetů protikladných gravitačních polí planeta cestovala po toboganech a křivkách své nepochopitelně složité oběžné dráhy a nikdy neobíhala po stejné dráze dvakrát. Každý okamžik zde byl unikátní. Postavení, které vůči planetě zaujímalo jejích šest sluncí v tomto okamžiku, se už nikdy nebude opakovat.

A dokonce i tam byl život. Ačkoliv v jednom věku mohla být planeta zcela spálena vnitřními plameny a v druhém zase zmrazená zvenčí, přesto byla domovem inteligence. Velké, mnohočetné krystaly byly shromážděny ve složitých geometrických vzorech, nehybné v období chladu a pomalu narůstající podél tepen minerálů v období tepla. Dokončit jednu jedinou myšlenku jim trvalo tisíce let. Ale to jim nevadilo. Vesmír byl stále ještě příliš mladý a čas se před nimi prostíral donekonečna…

(„Prošel jsem všechny naše záznamy,“ řekl Rashaverak. „O takovém světě nevíme vůbec nic. Ani o takové kombinaci sluncí. Kdyby existoval v našem vesmíru, astronomové by na ně přišli, i kdyby existoval mimo dosah našich lodí.“

„Pak tedy opustil Galaxii.“

„Ano. Tohle už opravdu nemůže být naše Galaxie.“

„Kdoví? Zatím má jenom sny. Když se probudí, je stále týž. Tohle je pouze první stádium. Sami poznáme, až nastane změna.“)

„My už jsme se spolu setkali, pane Greggsone,“ řekl Vládce vážně. „Jmenuji se Rashaverak. Určitě si na mne pamatujete.“

„Ano,“ řekl George. „Na tom večírku u Ruperta Boyce. Já jsem nezapomněl. A myslel jsem si, že se jednou setkáme znovu.“

„Řekněte mi — proč jste požádal o tohle interview?“

„Myslel jsem si, že to víte.“

„Možná ano, ale pomůže nám to oběma, jestliže mi všechno povíte vlastními slovy. Možná vás to trochu překvapí, ale moje neznalost je v určitých ohledech stejná jako vaše.“