„Teď už vím, proč jste pozorovali Jeffreye. Byl něco jako pokusné morče.“
„Ano, přesně tak, jenomže celý ten experiment je mimo naši kontrolu. My jsme ho nezačali, jen jsme se pokoušeli pozorovat jej. Nezasahovali jsme do něj, s výjimkou případů, kde to bylo nezbytné.“
Ano, vzpomněl si George, tehdy ta vlna. Nikdy by nedovolili, aby byl ten vzácný exemplář zničen. Pak se zastyděl sám před sebou. Taková hořkost nebyla na místě.
„Mám už jenom jednu otázku,“ řekl. „Co mám dělat s našimi dětmi?“
„Užijte si jich, dokud ještě můžete,“ odpověděl Rashaverak. „Už vám nebudou patřit dlouho.“
Byla to rada, kterou lze dát kterýmkoliv rodičům, v kterékoliv době, ale nyní v sobě obsahovala takovou hrozbu a hrůzu, jakou nemohla obsahovat nikdy předtím.
19
Nastal čas, kdy svět Jeffreyových snů už nebyl tak ostře oddělen od jeho denní existence. Už nechodil do školy a pro George a Jean se život naprosto změnil. Tak, jak se měl brzy změnit pro celý svět.
Vyhýbali se všem svým přátelům, jako by věděli, že už brzy pro ně nikdo nebude mít zbytečné sympatie. Někdy uprostřed tichých nocí, když venku nikdo nebyl, spolu chodívali na dlouhé procházky. Byli si teď mnohem bližší než kdy jindy od doby svého sňatku, znovu sjednoceni, tváří v tvář neznámé tragédii, která je brzy pohltí.
Nejdříve se cítili trochu provinile, když nechávali děti doma samotné, ale pak si uvědomili, že Jeff a Jenny se o sebe umějí postarat sami. Způsobem, který daleko přesahoval chápání jejich rodičů. A kromě toho, pozorovali je Vládci. To vědomí bylo uklidňující. Cítili, že se svým problémem nejsou sami, ale že nad sebou mají moudré a laskavé oči, které s nimi sdílí péči o jejich děti.
Jennifer spala. Neexistovalo jiné slovo, které by popsalo stav, do něhož upadla. Podle všech vnějších příznaků to bylo ještě dítě, ale smysl její skryté moci byl už tak hrozivý, že Jean se do dětského pokoje vůbec neodvážila vkročit.
Nebylo třeba, aby tam chodila. Entita, která kdysi byla Jennifer Anne Greggsonovou, nebyla ještě zcela vyvinutá, ale i v tomto stádiu spícího zárodku měla dostatečnou kontrolu nad svým okolím a dovedla se postarat o všechny své potřeby. Jean se ji pokoušela nakrmit pouze jednou. Bezúspěšně. Živilo se to samo. Kdy chtělo a svým vlastním způsobem.
Jídlo mizelo z lednice pomalu a nepřetržitě, ale Jennifer Anne se ani nehnula ze své postýlky.
Chrastítko ji už přestalo bavit a odložená hračka ležela na podlaze a George ani Jean se jí neodvažovali dotknout. Co kdyby si s ní Jennifer Anne zas chtěla hrát? Někdy se bavila tím, že přesunovala nábytek a Georgovi se zdálo, že fosforeskující malba na zdi nyní září mnohem víc, než kdy předtím.
Nebyly s ní žádné problémy, byla mimo jejich péči a mimo jejich lásku. Už to určitě nebude trvat dlouho. V čase, který zbýval, zoufale přilnuli k Jeffovi.
Ten se také měnil, ale stále ještě je poznával. Chlapec, jehož růst pozorovali od samého počátku, od narození, ztrácel svou identitu, hodinu po hodině se rozpouštěl před jejich očima. Stále ještě s nimi někdy mluvil, tak jak to dělával předtím. Mluvil o svých hračkách a o svých kamarádech, jako by si vůbec nebyl vědom toho, co se děje. Ale většinu času je vůbec neviděl, anebo vůbec nedával najevo, že vnímá jejich přítomnost. Už vůbec nespal, tak jako museli oni, navzdory své zoufalé snaze být s ním stále během těch posledních zbývajících hodin.
Nezdálo se, že by měl — na rozdíl od Jenny — nějakou abnormální schopnost ovládat fyzické předměty. Snad proto, že byl starší a tuto schopnost nepotřeboval. Všechna ta podivnost byla v jeho mentálním životě a jeho sny už byly jenom nepatrnou částí jeho bytí. Celé hodiny byl zticha a pak najednou zavřel oči, jako by naslouchal zvukům, které nikdo jiný nemohl slyšet. Do jeho mysli proudilo vědění — odněkud a z kdovíjakého času — které brzy zcela pohltí a zničí zpola zformovanou bytost, která bývala Jeffreyem Angusem Greggsonem.
A Fey u něj sedávala a pozorovala ho smutnýma, zmatenýma očima, přemýšlejíc o torn, kam její pán odešel a kdy se k ní vrátí.
Jeff a Jenny byli první na světě, ale nebyli sami dlouho. Jako epidemie, šířící se rychle ze země na zemi, postihly tyto metamorfózy celou lidskou rasu. Nedotkly se nikoho staršího deseti let a prakticky nikdo pod tuto věkovou hranici jim neunikl.
Byl to konec civilizace, všeho, čeho lidé dosáhli od samého počátku svého bytí. Během několika málo dní lidstvo ztratilo svou budoucnost, protože srdce jakékoliv civilizace je zničeno a jeho vůle přežít je naprosto rozbita, jestliže jsou jí odňaty její děti.
Nenastala žádná panika, tak jako by tomu bylo před sto lety. Svět byl znecitlivělý, města tichá. Pouze průmysl fungoval dál. Bylo to, jako by planeta držela smutek nad tím, co už nikdy nebude.
A tehdy, tak jako kdysi dávno předtím, v nyní zapomenutém věku, Karellen naposled promluvil k lidstvu.
20
„Moje práce zde je téměř u konce,“ ozvalo se z rozhlasových přijímačů na celém světě. „Teprve teď, po sto letech, vám mohu říct, co ji vlastně tvořilo.“
Existuje mnoho věcí, které jsme před vámi museli tajit, tak jako jsme před vámi polovinu svého pobytu na Zemi museli schovávat sami sebe. Vím, že někteří z vás si mysleli, že to nebylo nutné. Vy jste na naši přítomnost zvyklí a nedovedete si představit, jak by na nás reagovali vaši předkové. Ale alespoň víte, že jsme pro své utajení měli skutečný důvod.
Nejvyšší tajemství, které jsme před vámi měli, bylo to, proč jsme vlastně přišli na Zemi. Tajemství, které bylo od samého počátku zdrojem nekonečných spekulací. Až do nynějška jsme vám ho nemohli říci, protože to nebylo naše tajemství.
Před sto lety jsme k vám přišli a zachránili váš svět před sebezničením. Nevěřím, že by se našel někdo, kdo by chtěl popřít tento fakt. Nikdy jste ale netušili, co mělo být oním sebezničením.
Odstranili jsme nukleární zbraně a všechny ostatní smrtelné hračky, které jste hromadili ve svých zbrojnicích. Tím bylo odstraněno nebezpečí fyzického sebezničení. Mysleli jste si, že to bylo jediné nebezpečí. Rovněž my jsme chtěli, abyste tomu věřili. Nebylo to ale pravda. Největší nebezpečí, které proti vám stálo, bylo zcela jiného druhu a netýkalo se pouze vaší vlastní rasy.
„Mnoho světů před vámi už přišlo na toto rozcestí nukleární moci, podařilo se jim vyhnout se katastrofě a pokračovalo dál v budování šťastné a mírové civilizace. Pak, ale byly kompletně zničeny silami, o jejichž existenci neměli ani ponětí. Vy jste si s těmito silami začali poprvé vážně zahrávat ve dvacátém století. Proto bylo nezbytné zasáhnout.
Po celé to století se lidská ruka pohybovala nebezpečně blízko temných propastí — aniž by věděla o jejich existenci. Přes tyto propasti vede pouze jeden most. Několik ras jej našlo i bez pomoci. Některé z nich se obrátily zpět, dokud byl ještě čas a tím se vyhnuly jak nebezpečí, tak dosažení neznámého. Jejich světy se staly Elysejskými poli spokojenosti a oni přestali hrát roli v dalším příběhu vesmíru. To ale nebyl váš případ nebo vaše štěstí. Vaše rasa je na tohle příliš vitální. Skončila by v troskách a strhla by s sebou i ostatní, protože vy byste ten most nikdy nenašli.