Jan také cítil, že svět Vládců je plný zvuků, které on sám nemohl slyšet. Jen občas zaslechl složité rytmické melodie, či spíš jen jednotlivé tóny stupnice, jako by vyťukávané nahoru a dolů až po okraj slyšitelnosti. Vindarten nechápal, co Jan míní slovem hudba, takže záhadu oněch melodií se mu rozluštit nepodařilo.
Město nebylo příliš velké. Určitě bylo menší než Londýn nebo New York v dobách jejich rozkvětu. Vindarten mu řekl. že po celé planetě je rozeseto několik tisíc takových měst a každé z nich je určeno ke svému specifickému účelu. Nejbližší paralelou pro tohle město by zřejmě bylo univerzitní město, jenomže zde byla specializace mnohem užší. Účelem celého tohoto města bylo studium cizích ras a kultur.
Jedním z prvních výletů z holé místnosti, v níž Jan přebýval, byla návštěva muzea. Jan se konečně měl ocitnout na místě, jehož účel plně chápal a to mu dodalo náležité sebevědomí. Kdyby nebylo tak obrovské, mohlo by to být jakékoliv pozemské muzeum. Trvalo jim dlouho, než se k němu dostali, neustále klesajíce na velké plošině, která se jako píst pohybovala ve vertikálním válci neznámé délky. Nebylo tam žádné viditelné ovládání a na začátku a na konci cesty Jan cítil zrychlení. Vládci zřejmě nemrhali svými zařízeními pro kompenzaci rychlosti pro domácí účely. Jan přemýšlel, zda je celý vnitřek tohoto světa propojen eskalátory a proč omezili své město tím, že se ponořili pod zem, místo toho, aby se vypínali vzhůru? To bylo další z tajemství, které se mu nikdy nepodařilo rozluštit.
Prohlížením těch obrovských sálů by člověk strávil celý život. Byla to vesmírná přehlídka, úspěchy a výdobytky více civilizací, než si Jan dovedl představit. Ale neměl čas na podrobnou prohlídku. Vindarten ho pozorně postavil na pruh na podlaze, který na první pohled vypadal jako nějaký ornament. Pak si Jan uvědomil, že tady nikde žádné ozdoby neviděl — a v tom okamžiku ho něco neviditelného jemně uchopilo a pohybovalo jím kupředu. Rychlostí dvaceti, třiceti kilometrů za hodinu míjel obrovské vitríny — průhledy do nepředstavitelných světů.
Vládci vyřešili problém únavy v muzeích. Nikdo nemusel sám chodit.
Museli ujet několik kilometrů, než Vindarten Jana opět uchopil a úderem svých mocných křídel ho zvedl z dosahu síly, která ho držela na pásu a pohybovala jím. Před nimi se prostírala obrovská, poloprázdná hala, osvícená známým světlem, které Jan neviděl od té doby, co opustil Zemi. Bylo to slabé světlo, aby nezraňovalo oči Vládců, ale přesto to bylo sluneční světlo. Jan by si nikdy nepomyslel, že něco tak jednoduchého a přirozeného vzbudí v jeho srdci takový stesk.
Byla to expozice Země. Kráčeli kolem několik metrů dlouhého modelu Paříže, kolem uměleckých pokladů několika století, nakupených nepřiměřeně dohromady, kolem moderních počítačů a pravěkých seker, kolem televizních přijímačů a parní turbíny. Pak se před nimi otevřely velké dveře a byli v kanceláři Kurátora pro Zemi.
Vidí lidskou bytost poprvé? pomyslel si Jan. Byl už někdy na Zemi, nebo je to prostě jen jedna z mnoha planet v jeho péči, jejichž přesným umístěním si není ani zcela jistý? Anglicky samozřejmě neuměl, a proto musel Vindarten převzít roli tlumočníka.
Jan zde strávil několik hodin a mluvil do nahrávacího zařízení, zatímco Vládci mu předkládali různé pozemské předměty. Mnoho z nich, jak ke svému zahanbení zjistil, nedovedl identifikovat. Jeho neznalost vlastní rasy a jejích úspěchů byla žalostná. Napadlo ho, zda Vládci, přes všechny své nadprůměrné mentální schopnosti, pochopili celý ten složitý vzorec pozemské kultury.
Vindarten ho vedl pryč jiným směrem. Znovu bez námahy pluli velkými, klenutými chodbami, ale tentokrát se pohybovali kolem výtvorů přírody, ne inteligentní mysli. Jan si pomyslel, že Sullivan by dal svůj život za to, aby se sem mohl podívat a spatřit, jaké evoluční zázraky a podivnosti vznikly na stovkách světů. Ale Sullivan je už určitě mrtev…
Pak se najednou ocitli na ochozu velké kruhovité místnosti, která měla v průměru snad sto metrů. Jako obvykle tam nebylo žádné ochranné zábradlí a Jan chvíli váhal, zda má přistoupit ke kraji. Ale Vindarten už stál na samém krajíčku a díval se klidně dolů, a proto se Jan opatrně pohnul, aby se k němu připojil.
Podíval se asi dvacet metrů pod sebe, velmi, velmi opatrně. Když už bylo po všem, byl si jist tím, že jeho průvodce ho nechtěl překvapit a že byl jeho reakcí šokován. Protože Jan hrozně vykřikl a uskočil zpět z okraje galerie, v podvědomé snaze schovat se před tím, co viděl dole. Teprve když utichla ozvěna jeho výkřiku, odrážející se v husté atmosféře, vzpamatoval se.
Bylo neživé, samozřejmě. Jenomže v těch prvních hrozných okamžicích, kdy propadl panice, se mu zdálo, že hledí přímo na něj. Vyplňovalo téměř celý kruhový prostor a v jeho krystalových hlubinách se odráželo rudé světlo.
Bylo to jedno jediné obří oko.
„Proč jsi dělal ten hluk?“ zeptal se Vindarten.
„Bál jsem se,“ přiznal se Jan pokorně.
„Ale proč? Snad jsi si nemyslel, že by tady mohlo být nějaké nebezpečí?“
Jan přemýšlel nad tím, jestli se mu má pokusit vysvětlit, co je to reflex, ale pak se o to raději nepokoušel.
„Všechno, co není dokonale známé, je hrozivé. Vždy je nejbezpečnější předpokládat to nejhorší.“
Janovo srdce stále ještě divoce tlouklo, když se znovu podíval dolů na to monstrózní oko. Samozřejmě, mohl to být jenom model, nesmírně zvětšený, tak jako mikrobi a hmyz v pozemských muzeích. Ale ještě před tím, než dostal odpověď na svou otázku, mohl téměř s jistotou říct, že to model není.
Vindarten mu toho moc neřekl, nebyl to jeho obor a ani ho to nezajímalo. Z Vládcova vyprávění si Jan udělal obrázek kyklopa, žijícího mezi asteroidním štěrkem jakéhosi vzdáleného slunce, příšery, jejíž růst nebyl omezen žádnou gravitací a jejíž život byl závislý na potravě, nacházející se v dosahu a nezměrné moci jeho jediného oka.
Zdálo se, že pro to, co příroda může dokázat, je-li k tomu donucena, neexistuje limit. Jan cítil iracionální potěšení objevu něčeho, co Vládci zcela neodhalili. Přivezli ze Země obrovskou velrybu, ale rodovou linii tohoto tvora neznali.
A jindy jel nahoru, nekonečně nahoru, až se stěny výtahu změnily od dunové třpytivosti do krystalické průhlednosti. Stál mezi nejvyššími vrcholy města a nic ho nechránilo před nezměrnou propastí pod ním. Ale necítil větší strach, než má člověk v letadle, protože stejně tak zde neměl žádný kontakt se vzdáleným povrchem.
Byl nahoře nad mraky a sdílel oblohu s několika vrcholy z kamene a kovu. Kolem něj se pomalu, jako doruda zbarvené moře, převalil mrak. Na obloze, poblíž pochmurného slunce, viděl dva malé, bledé měsíce. A nedaleko středu tohoto nafouklého rudého disku si všiml malého, tmavého stínu dokonale kruhového tvaru. Mohla to být sluneční skvrna, nebo další měsíc.
Jan pomalu sklopil zrak k horizontu. Oblačná přikrývka se táhla až na pokraj tohoto obrovského světa, ale jedním směrem, v neodhadnutelné vzdálenosti, byla vidět barevná skvrna — snad to byly věže dalšího města. Chvíli se na ni díval a pak pokračoval ve svém pečlivém průzkumu.
Když se otočil o stoosmdesát stupňů, uviděl horu. Nebyla na obzoru, ale za ním — jeden jediný vrchol, vypínající se vzhůru zpoza okraje světa. Její úpatí bylo skryto, tak jak je pod vodní hladinou skryto tělo ledovce. Pokoušel se odhadnout její výšku, ale nešlo to. Zdálo se mu neuvěřitelné, dokonce i tady, ve světě s tak nízkou gravitací, že by mohly vůbec existovat tak vysoké hory. Napadlo ho, zda na jejích svazích Vládci sportují, či zda létají kolem jejího vrcholu jako orli?