A pak, pomalu, se hora začala měnit. Když ji uviděl poprvé, byla pochmurná a téměř zlověstně rudá. Jenom poblíž vrcholu bylo několik skvrn, které nemohl přesně určit. Upřeně se na ně zadíval a najednou si uvědomil, že se pohybují…
Zpočátku nemohl věřit svým očím. Pak sám sebe přinutil myslet na to, že všechny jeho předchozí zkušenosti a pojmy jsou zde naprosto bezvýznamné a že nesmí svou mysl nechat odmítnout jakýkoliv vjem a zprávu, kterou jeho smysly přinesou do skrytých komor v jeho mozku. Nesmí se pokoušet něco chápat — musí pouze pozorovat. Pochopení přijde později, anebo vůbec nepřijde.
Hora — stále na to myslel jako na horu, protože neměl jiné slovo, které by mohl použít — se zdála být živá. Vzpomněl si na ono ohromné oko v muzeu — ale ne, tohle přece není nic takového. To, co pozoruje, přece není organický život. Dokonce to ani nevypadá jako hmota v tom smyslu, jak ji znal.
Pochmurná červeň začala žhnout ještě hrozivěji. Objevily se proudy jasné žluti, takže Jan si na okamžik pomyslel, že je to sopka, chrlící lávu. Jenomže tyto proudy, o kterých by řekl, že jsou to náhodné tečky a skvrny, se pohybovaly vzhůru.
A pak se z rubínových oblaků kolem hory začalo vynořovat něco jiného. Byl to obrovský prstenec, dokonale svislý a dokonale kruhový — a měl barvu, kterou Jan nechal tak daleko za sebou. Ani pozemská obloha nebyla nádherněji modrá. Nikde jinde ve světě Vládců takovou barvu neviděl a hrdlo se mu stáhlo smutkem a osamělostí, kterou v něm ten pohled vyvolal.
Prstenec neustále stoupal nahoru a jeho horní okraj se přitom rozšiřoval. Teď už byl výš než vrchol hory samotné a najednou se rychle začal pohybovat směrem k němu. Jan si pomyslel, že to musí být nějaký kouřový vír o průměru několika kilometrů. Jenomže nebylo vidět žádnou rotaci a nezdálo se, že by narůstající prstenec nějak měnil svou pevnost.
Jeho stín se kolem převalil dlouho předtím, než prstenec samotný majestátně přeplul nad jeho hlavou. Jan na něj hleděl, až než z něj zbyl jenom úzký proužek modři, stěží viditelný ve vše obklopující rudé barvě oblohy. Když konečně zmizel, musel mít v průměru několik tisíc kilometrů. A stále se zvětšoval.
Jan se podíval zpět na horu. Byla zlatá a bez jakýchkoliv skvrn. Možná to byla jenom jeho představa — teď už byl ochoten věřit čemukoliv — ale vypadala vyšší a užší a zdálo se mu, že se točí jako vír cyklonu. Teprve tehdy, stále ještě oněmělý úžasem a s téměř vyřazenými rozumovými schopnostmi, si vzpomněl na svou kameru. Zvedl ji k očím a namířil na tu myslí otřásající záhadu před ním.
V tom okamžiku byl Vindarten před ním. S ohromnou silou se jeho ruce sevřely kolem přístroje a přinutily ho sklonit jej dolů. Jan se nepokoušel protestovat. Bylo by to stejně zbytečné, ale najednou ucítil hrozný, téměř nepopsatelný strach z té věci před ním, tam na pokraji světa a už neměl ani nejmenší chuť zachytit si ji na památku.
Bylo to poprvé a naposledy během celého pobytu, co mu nedovolili něco natáčet a Vindarten mu tehdy nic nevysvětlil. Místo toho se Jana podrobně vyptával, co vlastně viděl.
A tehdy si Jan uvědomil, že Vindartenovy oči viděly něco naprosto jiného a poprvé ho napadlo, že Vládci nad sebou také mají své pány.
Teď se vracel domů a všechna překvapení a záhady nechal daleko za sebou. Byla to stejná loď, ale zřejmě měla jinou posádku. Ať už jsou jejich životy jakkoliv dlouhé, bylo jen stěží uvěřitelné, že se kterýkoliv z Vládců dobrovolně odřízl na celá dlouhá desetiletí od svého domova a strávil je cestováním mezi hvězdami.
Teorie relativity času platí samozřejmě pro všechny stejně. Vládci na své pouti zestárnou o pouhé čtyři měsíce, ale když se vrátí zpět, jejich přátelé jsou o osmdesát let starší.
Kdyby si Jan přál, mohl by tam bezpochyby zůstat po zbytek svého života. Ale Vindarten ho varoval, že další loď poletí na Zemi až za několik let a radil mu, aby využil této příležitosti. Možná, že si Vládci i v této relativně krátké době uvědomili, že jeho mysl už dosáhla téměř konce svých možností. Anebo pro ně byl zátěží a už mu nemohli věnovat víc času.
To teď ale nebylo důležité, protože před nimi byla Země. Viděl ji takto už stokrát předtím, ale vždy jen prostřednictvím očí televizních kamer. Nyní byl on sám tady ve vesmíru, poté co se dovršil konečný akt jeho dávného snu.
Velký modrozelený půlměsíc byl ve své první čtvrti. Víc než polovina velkého disku byla zahalena v temnotě. Plulo kolem něj jen málo oblaků — několik kupek, roztroušených podél linie pravidelných větrů. Arktická čepička jasně zářila, ale ještě víc oslepoval odlesk slunce v severním Pacifiku.
Člověk by si pomyslel, že je to svět vodstva. Tato polokoule byla téměř bez pevniny. Jediným viditelným kontinentem byla Austrálie. Tmavá skvrna v atmosférickém oparu kolem planety.
Loď zamířila k té části Země, která byla ještě ve stínu. Zářící srpek se zmenšoval, zúžil se na jasně svítící luk a pak zmizel docela. Pod nimi byla tma a noc. Svět spal.
Pak si Jan uvědomil, že něco není v pořádku. Pod nimi byla Země, ale kde jsou zářivé nakupeniny světel, které byly lidskými městy? Na celé téhle zastíněné polokouli nebyl jediný světelný bod. Beze stopy zmizely milióny kilowattů světel, které se kdysi bez přestání prodíraly vzhůru ke hvězdám. Takhle mohla Země vypadat před příchodem člověka.
Toto byl návrat domů, který neočekával. Nemohl ale dělat vůbec nic. Jen vyčkával, zatímco v něm narůstal strach z neznáma. Něco se stalo — něco strašného a nepředstavitelného. Loď neustále klesala dolů v ladné křivce a po chvíli se opět ocitla nad sluncem ozářenou polokoulí.
Ze samotného přistání neviděl nic, protože obraz Země najednou zmizel a byl nahrazen vzorci čar a světelných skvrn, pro něj nepochopitelnými. Když se obraz opět ukázal, byli už na Zemi. V dálce bylo vidět velké budovy, stroje, skupinu Vládců pohybující se kolem nich.
Ozval se tlumený sykot, když loď vyrovnávala tlak, pak zvuk otevíraných dveří. Jan na nic nečekal. Tiší obři ho s tolerancí, či snad s lhostejností pozorovali, když vyběhl z řídící místnosti.
Byl opět doma, pod tak známým, zářivým sluncem, dýchaje vzduch, jehož se poprvé nadechl při svém narození. Tunel už byl spuštěný dolů, ale Jan musel chvíli počkat, aby ho ten jas venku neoslepil.
Karellen stál kousek dál od svých druhů, vedle velkého transportéru, naloženého bednami. Jan se vůbec nepodivil nad tím, že poznal Dohlížitele, ani nad tím, že Karellen se ani trochu nezměnil. Tohle byla jediná věc, která splnila jeho očekávání.
„Čekal jsem na tebe,“ řekl Karellen.
23
„V těch prvních dnech,“ řekl Karellen, „pro nás ještě bylo bezpečné jít mezi ně. Ale oni už nás stejně nepotřebovali. Naše práce skončila tím, že jsme je všechny shromáždili a dali jim vlastní kontinent. Podívej.“
Stěna před Janem zmizela. Z výšky asi sta metrů se díval dolů na krásnou, zalesněnou krajinu. Iluze byla tak dokonalá, že se mu na okamžik zatočila hlava.