„A nikdy jste se nepokoušeli vzbouřit se proti tomu, že vás Intelekt využívá jako svůj nástroj?“
„Ne, má to své výhody. Kromě toho, vůli Intelektu není možné odporovat.“
„Je zvláštní, že si vybral právě vás,“ řekl Jan, „kteří nemáte ve svých myslích skryty žádné parafyzické schopnosti. Jak s vámi komunikuje a jak vám dává najevo svá přání?“
„Na tuhle otázku ti nemohu odpovědět — a ani ti nemohu říct, proč tenhle fakt musím před tebou držet v tajnosti. Jednoho dne snad budeš vědět víc.“
Jan nad tím chvíli zmateně přemýšlel, ale pak si uvědomil, že je to zbytečné. Musí změnit téma rozhovoru a snad se závěru dopídí jinak.
„Řekni mi tedy tohle. To, co jste lidem nikdy nevysvětlili. Když jste na Zemi přišli poprvé, tehdy v dávné minulosti, co se stalo? Proč jste se pro lidstvo stali symbolem zla, hrůzy a strachu?“
Rashaverak se usmál. Neuměl to tak dobře jako Karellen, ale přesto to byla výborná imitace.
„Tohle nikdy nikdo z lidí nevěděl a ty teprve teď víš, proč jsme to nikdy neřekli. Pouze jedna událost mohla mít takový účinek na lidskou rasu A ta událost nebyla na počátku historie, ale na jejím konci.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Jan.
Když se naše lodě poprvé objevily na vaší obloze, bylo to první setkání našich dvou ras, i když jsme vás už dlouho sledovali zpovzdáli. A přesto, vy jste nás poznali a báli jste se nás, tak jak jsme předpokládali. Čas je mnohem složitější, než si vaše věda mohla kdy představit. Protože ta vzpomínka nebyla z minulosti, ale z budoucnosti. Byla to vzpomínka na ona poslední léta, kdy už vaše rasa věděla, že všechno má skončit. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nebyl to lehký konec. A protože jsme u toho byli právě my, byli jsme ztotožňován, se smrtí vaší rasy. Ano, dokonce i když se to mělo stát deset tisíc let v budoucnosti! Bylo to, jako by se obrácená ozvěna odrážela zpět v kruhu času, z budoucnosti zpět do minulosti. Říkejme tomu ne vzpomínka, ale tušení budoucnosti.“
Bylo těžké tu myšlenku přijmout a Jan na okamžik zůstal zticha. Ale měl na to už být připraven. Už přece dostal důkaz toho, ze příčina a událost mohou být v obráceném sledu.
Musí existovat taková věc jako rasová vzpomínka a ta vzpomínka je nezávislá na čase. Minulost i budoucnost jsou pro ni jedno. Proto tehdy před mnoha tisíci lety, lidé zahlédl, rozmazané obrysy Vládců skrze mlhu hrůzy a strachu.
„Už to chápu,“ řekl poslední člověk.
Poslední člověk! Bylo těžké chápat takto sebe samotného. Když odcházel do vesmíru, smířil se s představou věčného odloučení od lidské rasy a díky tomu ho osamocenost ještě nepohltila.
S ubíhajícími léty jeho touha spatřit lidskou bytost určitě poroste, ale zatím ho před osamělostí chránila přítomnost Vládců.
Na Zemi žili lidé ještě před deseti lety, ale už to byli jen ti poslední, zdegenerovaní a Jan neztratil nic tím, že zemřeli. Z důvodů, které Vládci nebyli schopni vysvětlit a o nichž Jan předpokládal ze byly převážné psychologické, se nerodily žádné děti, které by nahradily ty, jež odešly. Homo sapiens byl vyhynulý druh.
Možná že v některém z těch nedotčených měst leží, ztracen rukopis nějakého Gibbona posledních dnů, popisující konec lidské rasy. Jestliže ano, Jan by ho stejně nechtěl číst, protože Rashaverak mu řekl vše, co chtěl vědět.
Ti, kteří nespáchali sebevraždu, hledali zapomnění ve stále nebezpečnějších činech, v zuřivých a sebevražedných sportech, často nerozlišitelných od malých válek. Počet obyvatelstva se rychle zmenšoval a ti poslední se nakonec spojili dohromady, jako poražená armáda, uzavírající svoje řady při posledním ústupu.
Onen poslední fakt, než se nadobro spustila opona, musel být osvícen záblesky hrdinství a odhodlání a zároveň i zatemněn divošstvím a sobectvím. Zda na samém konci bylo zoufalství či smíření — to Jan nevěděl.
Zůstalo toho mnoho, čím mohl zaměstnávat svou mysl. Základna Vládců byla asi kilometr od opuštěné vily a Jan strávil celé měsíce tím, že ji zařizoval nábytkem, který si přivezl z nejbližšího města, vzdáleného asi třicet kilometrů. Letěl tam s Rashaverakem, o jehož přátelství si myslel, že není čistě altruistické. Psycholog Vládců studoval poslední exemplář druhu Homo sapiens.
Město bylo zřejmě před koncem evakuováno, protože domy i mnoho veřejných zařízení bylo ve velmi dobrém stavu. Dalo by jen malou práci nahodit znovu generátory, takže rozzářené ulice by znovu navodily iluzi života. Jan si s touhle myšlenkou zahrával, ale pak ji zavrhl jako příliš morbidní. Nechtěl se nostalgicky obírat minulostí.
Bylo tam vše, co potřeboval pro zbytek svého života, ale nejvíc ze všeho toužil po elektronickém piánu a notových zápisech s Bachovými skladbami. Nikdy mu na hudbu, kterou měl tolik rád, nezbývalo moc času. Teď to může dohonit. Když nehrál sám, pouštěl si nahrávky známých symfonií a koncertů, takže dům nikdy nebyl tichý. Hudba se stala jeho talismanem proti samotě, která ho jednoho dne zcela určitě pohltí.
Často chodíval na dlouhé procházky do kopců, přemýšleje o tom, co se stalo během několika málo měsíců, co byl pryč. Když se před osmdesáti lety loučil se Sullivanem, netušil, že poslední generace lidstva je již v zárodku.
Jak jen byl pošetilý! Ale přesto si nebyl jist, zda svého činu lituje. Kdyby byl zůstal na Zemi, stal by se svědkem posledních let, která byla nyní zahalena závojem času. Místo toho se dostal do budoucnosti a dozvěděl se odpovědi na otázky, které se nikdy nedozvěděl a nedozví žádný jiný člověk. Jeho zvědavost byla téměř ukojena, ale někdy ho napadlo, proč tu Vládci stále ještě čekají a co se má stát, aby byla jejich trpělivost odměněna a oni se mohli vrátit domů.
Většinu času seděl u klávesnice s odevzdanou rezignací, která za normálních okolností přichází k člověku až na samém konci jeho dlouhého a plného života, a naplňoval vzduch tóny milovaného Bacha. Možná, že klamal sám sebe, možná to byl jen nějaký milosrdný trik jeho mysli, ale zdálo se mu, že tohle je to, co si vždy přál. Jeho tajná ambice se konečně vynořila do plného světla jeho vědomí.
Byl vždy dobrým pianistou — a teď byl tím nejlepším na světě.
24
Byl to Rashaverak, kdo mu přinesl tu zprávu, ale Jan už ji odhadl předem. V čase, který už není nocí, ale ještě není jitrem, se probudil a nemohl znovu usnout. Nepamatoval si, co se mu zdálo, což bylo zvláštní, protože si myslel, že člověk si musí vzpomenout na jakýkoliv sen, jestliže na něj intenzívně myslí hned po probuzení. Pamatoval si z něj pouze to, že byl opět malým chlapcem, že stál na velké planině a naslouchal ohromnému hlasu, který na něj volal něco v neznámém jazyce.
Ten sen ho znepokojil. Napadlo ho, zda jsou to první útoky osamělosti na jeho mysl. Nepokojně vyšel z domu ven na zanedbaný trávník.
Úplněk ozařoval scénu zlatavým světlem, tak jasným, že všechno bylo vidět jako ve dne. Lesknoucí se válec Karellenovy lodi ležel za budovami základny Vládců, vypínal se vysoko nad ně a tím je redukoval do lidského měřítka. Jan se zadíval na loď a vzpomínal na to, co v ní kdysi prožil. Kdysi pro něj ta loď byla nedosažitelným cílem, symbolem, o němž nikdy nepřepokládal, že ho dosáhne. Teď už pro něj neznamenala nic.