Jaký tu byl klid a mír! Vládci byli samozřejmě stejné aktivní jako vždy, ale v tom okamžiku je zrovna nikde neviděl. Vypadalo to, jako by byl na Zemi docela sám — tak, jako v pravém slova smyslu byl. Zadíval se na Měsíc, hledaje známé znaky, na nichž by mohl spočinout okem.
Viděl pradávná, známá moře. Byl čtyřicet světelných let daleko, a přesto se nikdy neprocházel po těch tichých, prašných planinách, které odsud byly jenom dvě světelné sekundy. Chvíli se bavil tím, že hledal kráter Tycho. Když ho našel, byl zmaten tím, že jeho zářivá skvrna leží mnohem dál od středové čáry disku, než měla ležet. A pak si najednou uvědomil, že tmavý ovál Mare Crisium zmizel docela.
Tvář, kterou Měsíc nyní obracel k Zemi, nebyla ta, která na ni shlížela od počátku lidské historie. Měsíc se začal otáčet kolem své osy.
To mohlo znamenat pouze jedinou věc. Na druhé straně zeměkoule, v zemi, kterou tak najednou zbavili života, se oni probírají ze svého dlouhého transu. Tak jako si probouzející se dítě protahuje ruce a vítá nový den, tak si oni protahují svaly a hrají si se svými nově objevenými schopnostmi…
„Ano, odhadl jsi to správně,“ řekl Rashaverak. „Už pro nás není bezpečné zde déle zůstávat. Mohou nás ignorovat, ale přesto nemůžeme riskovat. Odletíme ihned, jakmile budou dokončeny přípravy — pravděpodobně za hodinu nebo dvě.“
Podíval se na oblohu, jako by se bál, že se přihodí nějaký nový zázrak. Ale všude byl klid. Měsíc se zastavil a jenom několik oblaků letělo vysoko nahoře, unášeno západním větrem.
„To, že si hrají s Měsícem, ještě nic neznamená,“ dodal Rashaverak. „Co když si takhle začnou zahrávat se Sluncem? Necháme své přístroje zde, takže se nakonec dozvíme, co se stalo.“
„Já tu zůstanu,“ řekl Jan rozhodně. „Viděl jsem toho z vesmíru už dost. Teď mne zajímá jen jediné — osud mé vlastní planety.“
Země pod jejich nohama se jemně otřásla.
„Čekal jsem to,“ pokračoval Jan. „Jestliže začali otáčet Měsícem, musí se to někde odrazit. Země zpomaluje. Nevím, co mne mate víc — jak to udělali nebo proč to udělali.“
„Zatím si stále jen hrají,“ řekl Rashaverak. „Jaká logika je ve hře malého dítěte? Entita, kterou se vaše rasa stala, je stále ještě dítětem. Zatím ještě není připravena spojit se s Intelektem. Ale brzy nastane její čas a pak budeš mít Zemi jen sám pro sebe…“
Nedokončil větu, a proto ji Jan dokončil za něj.
„Za předpokladu, že Země ještě bude existovat.“
„Uvědomuješ si to nebezpečí a přesto chceš zůstat?“
„Ano. Jsem už doma pět — nebo je to šest let? Ať se stane cokoliv, nebudu toho litovat.“
„Doufali jsme, že zůstaneš,“ řekl Rashaverak pomalu. „Můžeš pro nás ještě něco udělat…“
Záře Hvězdného poutníka blikala a umírala někde daleko za oběžnou dráhou Marsu. Po té trase, pomyslel si Jan, jsem cestoval i já, jediný z miliard lidských bytostí, které žily a zemřely na Zemi. A nikdo jiný už to nikdy nezopakuje.
Svět patřil jen jemu. Vše, co potřeboval — všechny hmotné statky — zde byly jen pro něho. Ale on se o ně nezajímal Nebál se ani osamělosti na opuštěné planetě, ani přítomnosti onoho neznáma, které zde stále ještě setrvávalo, než odejde hledat své neznámé dědictví Cítil, že po jejich zatím nepředstavitelném odchodu on a jeho problémy už dlouho žít nebudou.
Ale tak to má být. Dosáhl toho, co si přál a vést bezvýznamný život na této opuštěné planetě by se stalo nesnesitelným antikhmaxem. Mohl odejít s Vládci, ale k čemu by to bylo? Protože on věděl to, co nevěděl žádný jiný z lidí. Věděl, že Karellen měl pravdu, když řekl „Hvězdy nejsou pro člověka.“
Otočil se zády k noci a obrovským vchodem prošel do základny Vládců. Její velikost už ho neohromovala, pouhá rozměrnost už neměla nad jeho myslí žádnou moc. Světla červeně svítila, napájena energií, která je mohla živit ještě celé roky. Na jedné straně ležely, opuštěny Vládci, přístroje, jejichž tajemství se už nikdy nedozví. Prošel kolem nich a vyšplhal po velkých schodech do řídící místnosti.
Duch Vládců v ní stále setrvával. Jejich stroje byly živé, pracující, třebaže jejich páni byli už dávno pryč. Co mohu ještě přidat k informacím, které se samy valí do prostoru, pomyslel si Jan.
Sedl si do velkého křesla a udělal si co největší pohodlí. Před ním ležel připraven mikrofon. A docela určité ho sleduje nějaký ekvivalent televizní kamery, skrytý tak, že ho Jan nemohl najít.
Za deskou s pro něj nepochopitelným přístrojovým panelem hleděla do hvězdnaté noci obrovská okna. Svit pokřiveného Měsíce dopadal na údolí a na vzdálenou hradbu hor. Údolím protékala řeka a měsíční světlo se odráželo o její rozbouřené hladiny. Všude byl klid a mír. Mohlo se to odehrávat na počátku zrodu člověka Ale bylo to na samém konci.
Milióny kilometrů daleko ve vesmíru bude čekat Karellen. Jan si pomyslel, jak je zvláštní, že loď Vládců uhání od Země téměř takovou rychlostí, jakou jeho signál poletí za ní. Téměř — ale ne docela. Bude to dlouhý závod — ale jeho slova Karellena dostihnou a Janův dluh bude splacen
Kolik z toho všeho Karellen plánoval a kolik byla jen mistrovská improvizace? Nechal ho Dohlížitel téměř před sto lety vědomě uniknout do vesmíru, aby se pak vrátil a plnil pro něj úlohu, kterou plní teď? Ne to bylo příliš neuvěřitelné. Přesto si Jan byl jistý tím, že Karellen by1 součásti nějakého ohromného a velmi složitého spiknutí Vládců. Sloužil Intelektu, ale přitom ho studoval všemi přístroji a metodami, které měl k dispozici. Možná to nebyla jenom pouhá vědecká zvědavost. Možná, že Vládci snili o tom, že jednoho dne, až toho budou vědět o moci, jíž slouží, dostatečně mnoho, podaří se jim uprchnout z jejich podivného poddanství.
Bylo jen stěží uvěřitelné, že Jan by k jejich znalostem mohl ještě něco přidat „Řekni nám všechno, co uvidíš.“ řekl Rashaverak „Obraz, který budeš mít před očima, bude duplikován našimi kamerami. Ale informace, která se dostane do tvého mozku, může být naprosto odlišná. Když nám ji řekneš, může nám to hodně pomoci.“ Dobrá, bude se tedy snažit
„Nic se neděje,“ začal „Před pár minutami z oblohy zmizely poslední stopy dráhy vašeho letu. Měsíc je právě po úplňku a téměř polovina jeho známé tváře se už odvrátila od Země — ale předpokládám, že tohle už víte.“
Odmlčel se. Cítil se trochu pošetile. V tom, co dělal, bylo něco nepřiměřeného, dokonce absurdního. Nastává vyvrcholení celé lidské historie a on se chová jako rozhlasový komentátor na automobilových závodech nebo u boxerského ringu. Pak pokrčil rameny a zapomněl na to. V těch nejvznešenějších okamžicích nikdy není daleko pravý opak vznešeného.
„Během poslední hodiny jsem cítil tři slabé otřesy,“ pokračoval „To, jak ovládají zemskou osu, je úžasné, ale ne zcela dokonalé. Víš, Karellene, je pro mne velmi obtížné popisovat ti vlastními slovy něco, co už ti tvé přístroje dávno řekly. Možná by mně pomohlo, kdybys mně byl nějak naznačil, co mám očekávat a jak dlouho na to mám čekat. Jestliže se nic nestane, ozvu se znovu za šest hodin, tak jak jsme se dohodli -
Hleďme! Oni zřejmě čekali na to, až odletíš. Děje se něco zvláštního. Hvězdy nějak pohasínají Jako by se celou oblohou velmi rychle roztahoval obrovský mrak Ale to není opravdový mrak. Zdá se, že to má nějakou strukturu — vidím rozmazanou síť čar a pásů, které neustále mění svou pozici. Je to téměř jako by hvězdy byly omotány nějakou strašidelnou obří pavučinou.