Ale v temnotě nahmatal pouze hladkou kamennou zeď, chladnou na dotek. Na okamžik ztuhl, tělo i mysl měl jakoby ochromeny přítomností něčeho hrozivého. Poté si v posteli klekl na kolena stěží důvěřuje vlastním smyslům a špičkami prstů začal ohmatávat onu neznámou zeď.
Po chvíli uslyšel cvaknutí a proti němu se ve tmě objevil pruh světla. Na pozadí slabě ozářené místnosti Stormgren rozeznal obrys lidské postavy. Pak se dveře zavřely a opět nastala tma. Stalo se to tak rychle, že z místnosti, v níž se nacházel, nestačil zaregistrovat vůbec nic.
O vteřinu později byl oslepen prudkým světlem baterky. Světlo mu chvíli mířilo na obličej, pak osvítilo celou jeho postel, což byla, jak nyní viděl, pouhá matrace položená na hrubých prknech.
Ze tmy k němu promluvil měkký hlas. Dokonalou angličtinou, ale s přízvukem, který Stormgren nebyl schopen ihned určit.
„Ach, pan generální tajemník — jsem rád, že už jste se probudil. Doufám, že se cítíte docela v pořádku.“
V té poslední větě bylo něco, co natolik upoutalo Stormgrenovu pozornost, že hněvivá otázka, kterou se chystal položit, na jeho rtech odumřela. Hledě do tmy se zeptal s klidem v hlase: „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“
Ten druhý se zachechtal.
„Několik dní. Slíbili nám, že to nebude mít žádné vedlejší účinky. Jsem rád, že to je pravda.“
Zčásti proto, aby získal čas, zčásti proto, aby vyzkoušel své vlastní reakce, Stormgren spustil nohy přes okraj postele. Měl na sobě stále ještě pyžamo, ale bylo velmi pomačkané a špinavé. Když se pohyboval, cítil slabou závrať — nebylo to až tak nepříjemné, ale přesvědčilo ho to o tom, že byl skutečně pod vlivem drogy.
Obrátil se směrem ke světlu.
„Kde jsem?“ zeptal se ostře. „Ví o tom Wainwright?“
„Nevzrušujte se,“ odpověděl mu tmavý obrys. „O těchhle věcech se teď nebudeme bavit. Hádám, že máte hlad. Oblečte se a pojďte na večeři.“
Kužel světla klouzal po místnosti a Stormgren si mohl poprvé udělat představu o jejích rozměrech. Stěží se to dalo nazvat místností, protože zdi byly z holého kamene, jen hrubě opracovaného do patřičného tvaru. Uvědomil si, že je v podzemí, možná velmi hluboko. A protože byl několik dní v bezvědomí, může se nacházet kdekoliv na Zemi.
Baterka osvítila hromádku šatů pohozených přes bednu v rohu.
„To by vám mělo stačit,“ řekl hlas ze tmy. „Praní je tu dost velkým problémem, takže jsme s sebou vzali pár vašich obleků a košil.“
„To je od vás velmi pozorné,“ utrousil Stormgren bez sebemenšího náznaku humoru.
„Je nám líto, že tu nemáte nábytek a elektrické osvětlení. Tohle místo je v určitých ohledech vyhovující, ale postrádá půvab a pohodlí.“
„Vyhovující k čemu?“ zeptal se Stormgren, když se soukal do košile. Bylo zvláštní dotýkat se na tomhle místě známých šatů.
„Prostě vyhovující,“ odpověděl hlas. „A mimochodem, protože spolu zřejmě strávíme delší dobu, říkejte mi Joe.“
„Navzdory vaší národnosti,“ doplnil Stormgren. „Jste přece Polák, nebo ne? Myslím, že bych uměl vyslovit i vaše pravé jméno. Určitě nebude složitější než finská jména.“
Následovala krátká pauza a světlo strnulo na místě.
„Dobrá, mohl jsem to předpokládat,“ řekl Joe rezignovaně. „V těchto věcech jste jistě nesmírně zkušený.“
„Pro člověka na mém místě je to užitečný koníček. Odvažuji se říci, že jste dlouhou dobu pobýval ve Spojených státech, ale neopustil jste Polsko, dokud-“
„To stačí,“ řekl Joe. „Vidím, že už jste hotov.“
Stormgren kráčel ke dveřím s pocitem hrdosti nad svým malým vítězstvím. Joe ustoupil stranou, aby ho nechal projít. Stormgrena napadlo, zda je jeho únosce ozbrojen. Určitě ano a kromě toho tu všude kolem musí být jeho komplicové.
Chodba byla slabě osvětlena olejovými lampami a Stormgren poprvé zřetelně uviděl toho, s kým mluvil. Byl to muž kolem padesátky a musel vážit hodně přes dvě stě liber. Všechno mu bylo těsné, od maskovací uniformy, která mohla patřit jakékoliv armádě na světě, až po ohromný pečetní prsten na jeho levé ruce. Muž jeho velikosti u sebe vůbec nemusel mít zbraň. Jestli se odsud vůbec někdy dostanu, pomyslel si Stormgren, nebude těžké vypátrat ho. Pak si zklamaně uvědomil, že Joe si tohoto faktu je zcela jistě také vědom.
Zdi kolem nich, ačkoliv sem tam pokryté betonem, byly téměř holá skála. Stormgrenovi bylo jasné, že je v nějakém nepoužívaném dole a pomyslel si, že by věděl o lepších vězeních. Až do této chvíle mu skutečnost, že byl unesen, nedělala příliš velké starosti. Cítil, že ať už se stalo cokoliv, Vládci ho jistě brzy najdou a zachrání. Nyní si tím ale nebyl tak jist. Byl už přece pryč několik dní a zatím se nestalo vůbec nic. Zřejmě i Karellenova moc má své meze a jestliže je opravdu pohřben v hloubi nějakého vzdáleného kontinentu, Vládci mohou být přes veškeré své vědomosti neschopni ho nalézt.
V prázdné, slabě osvětlené místnosti seděli u stolu dva další muži. Když Stormgren vešel, vzhlédli k němu se zájmem a znatelným respektem. Jeden z nich posunul přes stůl tác obložených chlebů, po nichž Stormgren hladově sáhl. Měl opravdu velký hlad, ale přesto ho napadlo, že mu mohli k jídlu připravit něco zajímavějšího. Ale jeho únosci sami zřejmě neměli k jídlu nic lepšího.
Zatímco jedl, rychle si prohlížel tři muže okolo sebe. Joe mezi nimi vynikal nejenom svou fyzickou velikostí, ale i silou svého charakteru. Ti druzí dva byli evidentně jeho pomocníci — nevýrazní jedinci, jejichž původ by snad mohl určit, kdyby je slyšel mluvit.
Nabídli mu také nějaké víno a třebaže sklenice nebyla zrovna moc čistá, Stormgren jím spláchl poslední zbytek chlebíčků. Cítil se teď mnohem jistěji a obrátil se na obrovského Poláka.
„Snad byste mi teď mohl říct, co tohle všechno znamená a co si od toho slibujete.“
Joe si odkašlal.
„Chtěl bych, aby vám byla jasná jedna věc,“ řekl. „Tohle nemá nic společného s Wainwrightem. Bude překvapen stejně tak jako kdokoliv jiný.“
Stormgren tohle zpola očekával, třebaže se teď v duchu divil, proč Joe potvrzuje jeho podezření. Už dlouho tušil existenci nějakého extremistického hnutí uvnitř — anebo za hranicemi — Ligy za osvobození. „Jen tak pro zajímavost, jak jste mne vlastně unesli?“ Na tohle stěží očekával odpověď, a proto mu trochu vzalo dech, když viděl jak jsou celí žhaví, aby mu to řekli.
„Bylo to jako v hollywoodském thrilleru,“ řekl Joe s radostí. „Nebyli jsme si jistí tím, zda vás Karellen nehlídá, proto jsme učinili velmi důkladná opatření. Složil vás plyn, který jsme k vám vehnali přes ventilační zařízení — to bylo snadné. Pak jsme vás bez problémů odnesli ven do připraveného automobilu. Musím říci, že ne všechno dělali naši lidé. Najali jsme si na tuto práci — ehm — profesionály. Karellen je mohl dostat — v podstatě si myslíme, že to udělá, ale nedozví se od nich vůbec nic. Když vůz odjel od vašeho domu, zamířil do dlouhého podzemního tunelu, ani ne sto kilometrů od New Yorku. Vyjel na opačném konci, stále vezoucí omámeného muže, který vypadal přesně jako vy. O hodnou chvíli později se na opačném konci tunelu objevil velký kamion naložený kovovými bednami a jel směrem k jistému letišti, kde byly bedny zcela legálně naloženy do letadla. Jsem si jist, že majitelé těch beden se zhrozí, až zjistí, jak jsme je využili.