Několik sester chtělo promluvit, ale Alviarin prošla kolem, jen s nejnutnější zdvořilostí, a ani si nevšimla starostí, které se jim objevovaly v očích, když se odmítla zastavit. Měla hlavu plnou Elaidy skoro stejně jako ony. Ta ženská měla mnoho rovin, tahle Elaida. Na první pohled byla vidět kráska, důstojná a upjatá, na druhý pak žena z ocele, přísná jako obnažená čepel. Tam, kde ostatní přesvědčovaly, ona zastrašovala, nutila, kde ostatní zkoušely diplomacii či hru rodů. Každý, kdo ji znal, viděl její inteligenci, ale teprve po delší době si člověk uvědomil, že přes všechnu svou chytrost vidí jenom to, co sama vidět chce, zkusí zařídit, aby se stalo to, co chtěla, aby se stalo. Ze dvou nepochybně děsivých věcí na ní bylo menším problémem to, že tak často uspěla. Větším problémem bylo její nadání k věštění.
Tak snadno se na ně zapomínalo, přicházelo zřídka a zmateně. Od posledního věštění uběhla tak dlouhá doba, že se už díky samotné své nepředvídatelnosti objevovalo jako blesk z čistého nebe. Nikdo nemohl říci, kdy přijde, dokonce ani Elaida ne, a nikdo nemohl říci, co odhalí. Teď Alviarin málem cítila přítomnost stínu té ženy, jak ji sleduje a pozoruje.
Možná bude nutné ji ještě zabít. Pokud ano, nebude Elaida první, koho potají zabila. Přesto váhala udělat tento krok bez rozkazu, nebo aspoň bez svolení.
S pocitem úlevy vstoupila do svých komnat, jako kdyby Elaidin stín nemohl překročit práh. Hloupá představa. Kdyby Elaida tušila pravdu, ani tisíc leguí by Alviarin nezachránilo krk. Elaida čekala, že bude tvrdě dřít, osobně psát rozkazy, na něž pak sama připojila jen amyrlininu pečeť a podpis – bylo však teprve třeba rozhodnout, který z těch rozkazů bude skutečně doručen. Rozhodovat ovšem nebude Elaida. Ani Alviarin ne.
Komnaty byly menší než ty, v nichž přebývala Elaida, ačkoliv strop byl vyšší a z balkonu bylo z výšky pětadvaceti sáhů vidět na velké náměstí pod Věží. Občas vyšla na balkon, aby se podívala, jak se před ní rozprostírá Tar Valon, největší město na světě, ve kterém žilo bezpočet tisíc lidí, kteří znamenali méně než kameny na hrací desce. Nábytek byl domanský, světlé pruhované dřevo vyložené perletí a jantarem, jasně barevné běhouny s květinovým a spirálovým vzorem, ještě barevnější nástěnné koberce s výjevy z lesa, s květinami a pasoucími se jeleny. Patřily předchozí obyvatelce pokojů, a důvod, proč si je nechala, kromě toho, že nechtěla plýtvat časem na výběr nových, byl ten, že chtěla, aby jí něco připomínalo cenu za neúspěch. Leana Sharif se namočila do intrik a neuspěla, nyní byla odříznutá od jediné síly, bezmocná uprchlice závislá na milosrdenství, odsouzená k životu v bídě, dokud ho buď neukončí, nebo se prostě neotočí tváří ke zdi a neumře. Alviarin slyšela o malém počtu utišených žen, kterým se podařilo přežít, ale bude o těch příbězích pochybovat, dokud se s nějakou nesetká. Tedy ne že by v nejmenším toužila se s nějakou utišenou setkat.
Okny viděla jas časného odpoledne, nicméně než byla v půli cesty do obývacího pokoje, světlo se náhle vytratilo do podvečerního šera. Tma ji nepřekvapila. Obrátila se a okamžitě padla na kolena. „Veliká paní, žiji, abych sloužila.“ V tmavém stínu a stříbrném světle před ní stála vysoká žena. Mesaana.
„Pověz, co se stalo, dítě.“ Hlas zněl jako křišťálové zvonečky.
Alviarin, na kolenou, zopakovala každé slovo, které Elaida řekla, ačkoliv se divila, proč je to třeba. Na začátku vynechala nepodstatné kousky, a Mesaana to pokaždé věděla, vyžadovala každé slovo, každé gesto i výraz tváře. Očividně při těchto schůzkách odposlouchávala. Alviarin se na to snažila přijít logicky a neuspěla. Na některé věci však logika fungovala.
Setkala se i s dalšími Vyvolenými, jež hlupáci nazývali Zaprodanci. Do Věže přišla Lanfear a Graendal, velitelské v síle i znalostech, beze slov dávaly jasně najevo, že Alviarin je hluboko pod nimi, služtička, která pobíhá s posílkami a kroutí se radostí, dostane-li se jí laskavého slova. Be’lal Alviarin sebral v noci, když spala – kam ji přenesl, dosud nevěděla, probudila se oslabená ve vlastní posteli, což ji vyděsilo ještě víc než to, že se ocitla v přítomnosti muže, jenž dokázal usměrňovat. Pro něj nebyla dokonce ani červ, ani živá bytost, jenom kámen ve hře, který se pohybuje na jeho rozkaz. Prvním byl Izmael, léta před ostatními, vytáhl ji z úkrytu v mase černých adžah a umístil ji do jejich čela.
Před každým poklekla, řekla, že žije, aby sloužila, a myslela to upřímně, poslouchala jejich rozkazy, ať byly jakékoliv. Koneckonců stáli jenom stupínek pod samotným Velikým pánem Temnoty, a jestli chtěla odměnu za své služby, nesmrtelnost, která jim zřejmě již patřila, tak bylo dobře poslouchat. Před každým poklekla a pouze Mesaana se objevila s nelidskou tváří. Její plášť ze světla a stínu musel být setkán s pomocí jediné síly, ale Alviarin žádné tkanivo neviděla. Cítila sílu Lanfear a Graendal, od prvního okamžiku věděla, o kolik silnější v jediné síle jsou, ale z Mesaany cítila... necítila nic. Jako by ta žena vůbec neuměla usměrňovat.
Logika byla jasná a ohromující. Mesaana se skrývala, poněvadž by mohla být poznána. Musela sídlit v samotné Věži. Na pohled to vypadalo nemožné, jenže nic jiného neodpovídalo faktům. Vzhledem k tomu musela být jednou ze sester. Určitě nepatřila ke služkám, odsouzeným k dřině a potu. Ale kterou? Příliš mnoho žen pobývalo celá léta mimo Věž, než je Elaida povolala, příliš mnoho nemělo blízké přítelkyně nebo neměly vůbec žádné. Mesaana musela být jednou z nich. Alviarin se to velmi chtěla dozvědět. I kdyby to nijak nevyužila, znalosti znamenaly moc.
„Takže naše Elaida věštila,“ řekla Mesaana zvonivě a Alviarin si překvapeně uvědomila, že došla na konec svého vyprávění. Kolena ji bolela, ale byla dost chytrá, aby věděla, že nemá vstávat bez povolení. Stínový prst zamyšleně poklepal na stříbrné rty. Neviděla u některé sestry podobné gesto? „Zvláštní, že dokáže mluvit tak chaoticky a zároveň tak jasně. Bylo to vždy vzácné nadání a většina věštících mluvila tak, že jim rozuměli pouze básníci. Obvykle to stejně pochopili, až už bylo pozdě. Pak začalo být všechno jasné.“ Alviarin mlčela. Žádný z Vyvolených si nepovídal. Veleli nebo vyžadovali. „Zajímavá předpověď. Vzbouřenkyně puknou – jako shnilý meloun? – to k tomu patřilo?“
„Nejsem si jistá, Veliká paní,“ řekla Alviarin pomalu – patřilo? – ale Mesaana jen pokrčila rameny.
„Buď ano, nebo ne, a dá se to využít v obou případech.“
„Ona je nebezpečná, Veliká paní. Její nadání může odhalit něco, co by být odhaleno nemělo.“
Odpovědí jí byl křišťálový smích. „Jako třeba? Tebe? Tvoje černé sestry? Nebo možná chceš chránit mě? Občas jsi hodná holka, dítě.“ Ten stříbrný hlas zněl pobaveně. Alviarin cítila, jak jí hoří tváře, a doufala, že v tom Mesaana uvidí hanbu, ne hněv. „Navrhuješ snad, že by měla být naše Elaida odstraněna? Ještě ne, myslím. Pořád je užitečná. Napiš její rozkazy a dohlédni na ně. Dívat se, jak hraje ty svoje ubohoučké hry, je rozhodně zábavné. Vy děti se občas skoro vyrovnáte adžah. Uspěje, když chce nechat unést královnu Saldeie a krále Illianu? Vy Aes Sedai jste to dělávaly, viď, ale naposled před dobrými – kolik? – dvěma tisíciletími? Koho se pokusí strčit na cairhienský trůn? Překoná nabídka na to, stát se králem Tearu, odpor vznešeného pána Darlina k Aes Sedai? Nebo se naše Elaida nejdřív udáví svým zoufalstvím? Škoda že odolává návrhu na větší vojsko. Myslela bych si, že po tom ve své ctižádosti skočí.“