Pohovor pomalu končil – nikdy netrvaly déle, než Alviarin podala hlášení či dostala rozkazy – ale ještě se musela na něco zeptat. „Černá věž, Veliká paní.“ Alviarin si olízla rty. Od chvíle, kdy se jí zjevil Izmael, hodně se naučila, a neposlední věcí bylo, že Vyvolení nejsou ani všemocní, ani vševědoucí. Pozvedla se, protože Izmael zabil její předchůdkyni, v hněvu, když zjistil, co Jarna Malari začala, a přesto to neskončilo ještě dva roky po smrti další amyrlin. Často přemítala, zda Elaida neměla prsty ve smrti téhle, Sierin Vayu. Černé adžah zcela jistě nemělo. Jarna nechala Tamru Ospenyu, amyrlin před Sierin, zmáčknout jako hrozen vína – jak se ukázalo, získala jen málo šťávy – a zařídila, aby to vypadalo, že zemřela ve spánku, ale Alviarin a ostatních dvanáct sester Veliké rady platily bolestí, než Izmaela přesvědčily, že s tím nemají nic společného. Vyvolení nebyli všemocní a nevěděli všechno, nicméně občas věděli něco, co nevěděl nikdo jiný. Ptát se však mohlo být nebezpečné. „Proč“ bylo nejvíc nebezpečné. Vyvolení neměli rádi, když se jich někdo ptal proč. „Je bezpečné poslat padesát sester, aby to s nimi vyřídily, Veliká paní?“
Oči planoucí jako dva měsíce v úplňku ji mlčky pozorovaly a Alviarin zamrazilo na páteři. Hlavou jí prolétl Jarnin osud. Na veřejnosti šedá, Jarna se nikdy nezajímala o nějaký ter’angrial, u něhož nikdo nevěděl, k čemu slouží – až do dne, kdy zůstala lapená v jednom, o který nikdo celá staletí ani nezavadil. Jak ho spustit bylo stále záhadou. Deset dní se k ní nikdo nemohl dostat, jenom byl slyšet její ochraptělý křik. Většina Věže považovala Jarnu za vzor ctnosti. Když ji bylo konečně možné pochovat, pohřbu se zúčastnila každá sestra v Tar Valonu a každá, která se do města dostala včas.
„Jsi zvědavá, dítě,“ řekla Mesaana nakonec. „To může být užitečné, když se to vhodně nasměruje. Ale když špatně...“ Hrozba visela ve vzduchu jako lesklá dýka.
„Udělám, co rozkážeš, Veliká paní,“ vydechla Alviarin ochraptěle. V ústech měla jako na poušti. „Jedině co rozkážeš.“ Ale stejně dohlédne na to, aby s Toveine nešla žádná černá sestra. Mesaana se pohnula, tyčila se nad ní, až musela Alviarin zvrátit hlavu, aby viděla na tu tvář ze světla a stínu, a náhle ji napadlo, jestli Vyvolená zná její myšlenky.
„Chceš-li mi sloužit, dítě, tedy musíš sloužit a poslouchat mě. Ne Semirhage či Demandreda. Ani Graendal nebo kohokoliv jiného. Jenom mě. A Velikého pána, samozřejmě, ale mě nade všechny ostatní kromě něj.“
„Žiji, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Znělo to krákavě, ale podařilo se jí zdůraznit přidané slovo.
Stříbrné oči na ni dlouze hleděly bez mrknutí. Pak Mesaana řekla: „Dobrá. Tedy tě budu učit. Ale pamatuj, že žačka není učitelka. Já vybírám, kdo se naučí co, a já rozhoduji, kdy to kdo může použít. Kdybych zjistila, že jsi předala sebemenší ždibec či použila jen vlásek bez mého příkazu, tak tě zničím.“
Alviarin si olízla rty. V tom zvonivém hlase nebyl hněv, jenom jistota. „Žiji, abych sloužila tobě, Veliká paní. Žiji, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Právě o Vyvolených zjistila něco, čemu nemohla uvěřit. Vědomosti znamenaly moc.
„Máš trochu síly, dítě. Ne moc, ale dost.“
Zdánlivě odnikud se objevilo tkanivo.
„Tomuhle,“ zazvonila Mesaana, „se říká průchod.“
Pedron Niall zavrčel, když Morgasa s vítězoslavným úsměvem položila bílý kámen na desku. Menší hráči by mohli ještě přemístit každý dva tucty kamenů, on už však viděl nevyhnutelný směr, a stejně tak ona. Zpočátku zlatovlasá žena, sedící na druhé straně stolu, hrála, aby prohrála, ale tak, aby hra pro něj ještě byla zajímavá, netrvalo jí však dlouho, než zjistila, že tahle cesta vede ke zkáze. Nemluvě o tom, že byl dost bystrý, aby její úskok prohlédl, a nehodlal ho snášet. Nyní uplatňovala veškeré svoje schopnosti a dařilo se jí vyhrávat téměř polovičku her. Tak často ho nikdo už spoustu let neporazil.
„Hra je tvoje,“ řekl jí a královna Andoru kývla. No, opět bude královnou Andoru. Na to Niall dohlédne. V zeleném hedvábí, s vysokým krajkovým límcem až pod bradu, vypadala každým coulem jako královna, i přes vrstvu potu na tvářích. Nevypadala, že je dost stará, aby mohla mít dceru v Elainině věku, natož syna v Gawynově.
„Neuvědomil sis, že jsem viděla past, kterou mi chystáš, od tvého jedenatřicátého kamene, urozený pane Nialle, a moji lest od třiačtyřicátého kamene jsi považoval za skutečný útok.“ Modré oči jí vzrušeně jiskřily. Morgasa ráda vyhrávala. Velice ráda hrála, aby vyhrála.
Všechno ho to samozřejmě mělo ukolébat, hra, zdvořilost. Morgasa věděla, že je v Pevnosti Světla až na jméno vězněm, byť přepychem rozmazlovaným vězněm. A tajným vězněm. Dovolil, aby se zpráva o její přítomnosti rozšířila, nepodal však žádné oficiální prohlášení. V Andoru byl odpor k dětem Světla příliš silný už dlouhou dobu. Neohlásí nic, dokud jeho legie nevtáhnou do Andoru, a ona bude jeho loutka. Morgasa to určitě věděla taky. Nejspíš taky věděla, že si uvědomuje její pokusy ho obměkčit. Smlouva, kterou podepsala, dávala dětem v Andoru práva, jaká nikdy nevlastnily jinde kromě tady v Amadicii, a on tušil, že již plánuje, jak uvolnit jeho pěst na své zemi, jak jeho sevření vůbec odstranit, jakmile to jen půjde. Podepsala jen proto, že ji zahnal do kouta, ale i v tom koutě bojovala stejně obratně, jako manévrovala nad hrací deskou. Na někoho tak krásného byla pěkně tvrdá ženská. Ne, byla tvrdá a konec. Nechala se chytit čistou radostí hry, ale to nemohl brát jako chybu, když mu to poskytovalo tolik příjemných okamžiků.
Kdyby byl o dvacet let mladší, mohl by s ní hrát skutečnou hru. Měl za sebou dlouhé roky vdovectví a velící kapitán dětí Světla neměl čas na hrátky se ženami, neměl čas skoro na nic, než aby byl velícím kapitánem. Kdyby byl o dvacet roků mladší – no, o pětadvacet – a ji necvičily tarvalonské čarodějnice. V její přítomnosti bylo snadné na to zapomenout. Bílá věž byla žumpou neřesti a Stínu a ona jí byla hluboce ovlivněna. Rhadam Asunawa, hlavní inkvizitor, by ji odsoudil za těch pár měsíců, které v Bílé věži strávila, a bez odkladu ji pověsil, kdyby to byl Niall dovolil. Lítostivě si povzdechl.
Morgasa se stále vítězně usmívala, ale velkýma očima pátrala v jeho tváři s inteligencí, kterou nemohla zakrýt. Niall naplnil její i svou číši vínem ze stříbrného džbánu, spočívajícího v míse se studenou vodou, která byla přednedávnem ledem.
„Můj pane Nialle.“ Zaváhání bylo dokonale správné, štíhlá ruka se zpola natáhla přes stůl k němu, přidaná úcta k tomu, jak ho oslovila. Kdysi mu říkala prostě Niall, s větším opovržením, než by vyplýtvala na opilého štolbu. Zaváhání by bylo správné, kdyby ji neměl přečtenou. „Můj pane Nialle, určitě můžeš přivolat Galada do Amadoru, abych ho mohla vidět. Jenom na jeden den.“
„Lituji,“ odvětil klidně, „že Galada udržují povinnosti na severu. Měla bys být hrdá. Je to jeden z nejlepších mladých důstojníků mezi dětmi.“ Její nevlastní syn byl pákou, kterou na ni v případě potřeby používal, a právě nyní bylo nejlepší držet ho od ní dál. Mladík byl dobrý důstojník, možná nejlepší z těch, co se za Niallovy služby k dětem přihlásili, a nebylo třeba tlačit na jeho přísahu tím, že by mu prozradil, že jeho matka je tady „hostem“ jen ze zdvořilosti.