Její zklamání prozradilo pouze to, jak rychle stiskla rty. Tuhle žádost nevyslovila poprvé a ani naposledy. Morgasa z Trakandů se nevzdávala jen proto, že bylo jasné, že je poražena. „Jak říkáš, můj pane Nialle,“ řekla tak pokorně, až se dědek málem zakuckal vínem. Pokora byla nová taktika, již musela tvrdě nadřít. „To jenom mateřské –“
„Můj pane velící kapitáne?“ ozval se ode dveří hluboký zvučný hlas. „Obávám se, že mám důležité zprávy, které nemůžou počkat, můj pane.“ Ve dveřích stál Abdel Omerna, vysoký, v bílozlatém tabardu kapitána dětí Světla, s výraznou tváří rámovanou bílými křídly na spáncích, s hlubokýma a přemýšlivýma tmavýma očima.
Morgasa se při pohledu na Omernu stáhla, nepatrně, většina lidí by si toho nevšimla. Považovala ho za velitele vyzvědačů dětí, stejně jako všichni ostatní, za muže, jehož bylo třeba se bát skoro stejně jako Asunawy, možná víc. Dokonce ani Omerna sám netušil, že je jenom návnada, aby odlákal pozornost od skutečného velitele vyzvědačů, muže, jehož znal jenom Niall sám. Od Sebbana Balwera, Niallova vysušeného hubeného sekretáře. Návnada nenávnada, občas se Omernovi dostalo do rukou i něco užitečného. Zřídka i něco nebezpečného. Niall nepochyboval o tom, co sem muže přivedlo. Nic kromě Randa al’Thora u bran by ho nepřimělo sem tak vrazit. Světlo dej, aby to všechno byla jen spleť kupeckého šílenství.
„Obávám se, že naše hra pro dnešek skončila,“ řekl Niall Morgase vstávaje. Když se zvedla, lehce se jí uklonil a ona to přijala skloněním hlavy.
„Takže se snad uvidíme večer?“ V hlase se jí stále ozýval téměř poddajný tón „Totiž, pokud se mnou povečeříš.“
Niall samozřejmě přijal. Nevěděl, kam touhle novou taktikou míří – byl si jistý, že určitě ne tam, kam by si myslel nějaký osel – ale bude zábavné to zjistit. Ta žena byla plná překvapení. Taková škoda, že je pošpiněná čarodějnicemi.
Omerna došel až na velký sluneční kotouč ze zlata, zasazený do podlahy, který byl nohama a koleny za dlouhá staletí dost ošoupaný. Místnost byla až na kotouč a zajaté praporce, rozvěšené po stěnách vysoko pod stropem, věkem celé rozedrané a odřené, prostá. Omerna se díval, jak kolem něj Morgasa prošustila, aniž by její přítomnost skutečně vzal na vědomí, a když se za ní zavřely dveře, řekclass="underline" „Ještě jsem nenašel Elain ani Gawyna, můj pane.“
„Tak tohle je ta důležitá zpráva?“ chtěl vědět Niall podrážděně. Balwer hlásil, že Morgasina dcera je v Ebú Daru, stále až po krk zabředlá mezi čarodějnicemi. Rozkazy, jež se jí týkaly, již byly zaslány Jaichimu Carridinovi. Její druhý syn zřejmě taky stále vězel u čarodějnic v Tar Valonu, kde dokonce i Balwer měl jen pár špehů. Niall si dlouze lokl chlazeného vína. V poslední době měl pocit, že má staré, křehké a prochladlé kosti i přesto, že se z toho Stínem zplozeného vedra potil a vysychalo mu v ústech.
Omerna sebou trhl. „Aha... ne, můj pane.“ Chvíli se přehraboval v kapse bílé kazajky a vytáhl maličký kostěný váleček se třemi červenými proužky po délce. „Chtěl jsi, aby ti tohle přinesli, jakmile přiletí holub do –“ Když mu Niall vytrhl váleček z ruky, odmlčel se.
Na tohle čekal, to byl důvod, proč legie ještě nevytáhly do Andoru s Morgasou v čele. Pokud to všechno nebylo jenom Varadinovo šílenství, blábolení člověka vyvedeného z míry pohledem na Tarabon hroutící se do anarchie, bude muset Andor počkat. Andor a možná i něco víc.
„Já... mám potvrzeno, že Bílá věž je skutečně rozbitá,“ pokračoval Omerna. „Že... černé adžah zabralo Tar Valon.“ Nebylo divu, že mluvil nervózně, když mluvil o kacířství. Žádné černé adžah neexistovalo, všechny čarodějnice byly temné družky.
Niall si ho nevšímal a nehtem na palci zlomil voskovou pečeť na trubičce. Použil Balwera, aby se tyhle řeči začaly šířit, a teď se mu vrátily. Omerna věřil každému klepu, který uslyšel, a uslyšel je všechny.
„A jsou tu hlášení, že čarodějnice jednají s tím falešným Drakem al’Thorem, můj pane.“
Ovšemže s ním čarodějnice jednají! Byl jejich výtvorem, jejich loutkou. Niall přestal vnímat žvásty toho hlupáka a vrátil se k hracímu stolku, kde z trubičky vytáhl tenký svitek papíru. Nikdy nikomu o těchto zprávách neprozradil víc, než že existují, a i to věděl jen málokdo. Když tenký papírek rozbaloval, třásly se mu ruce. Ruce se mu netřásly od chvíle, kdy jako kluk stál ve své první bitvě, což bylo víc než před sedmdesáti lety. Ty ruce teď vypadaly jen jako kost, kůže a šlachy, bylo v nich však dost síly na to, co musel udělat.
Psaní nebylo od Varadina, ale od Faisara, jehož do Tarabonu poslal z jiného důvodu. Při čtení se Niallovi stáhl žaludek. Byl to jasný jazyk, ne Varadinova šifra. Varadinova hlášení byla dílem muže na pokraji šílenství, pokud už ne zcela šíleného, přesto Faisar potvrdil nejhorší z nich a víc. Mnohem víc. Al’Thor byl vzteklá šelma, ničitel, jehož bylo nutné zastavit, ale teď se objevilo druhé šílené zvíře, které mohlo být ještě nebezpečnější než tarvalonské čarodějnice se svým zkroceným falešným Drakem. Ale jak, pod Světlem, může bojovat s oběma?
„Zdá... zdá se, že královna Tenobie opustila Saldeiu, můj pane. A ti... Dračí spřísahanci pálí a zabíjejí po celé Altaře a Murandy. Slyšel jsem, že Valerský roh našli v Kandoru.“
Stále zpola duchem nepřítomný, Niall vzhlédl a uviděl Omernu stát vedle sebe. Špeh si olizoval rty a hřbetem ruky si otíral pot z čela. Nepochybně doufal, že zahlédne, co bylo ve zprávě. No, brzy se to dozví každý.
„Zdá se, že jedna z tvých divokých představ zase nebyla až tak divoká,“ poznamenal Niall, a tehdy ucítil, jak mu mezi žebra zajíždí nůž.
Šok ho ochromil na dost dlouho, aby mohl Omerna vytáhnout dýku a znovu bodnout. Tímto způsobem zemřeli také mnozí jiní velící kapitáni, nicméně Niall by si nikdy nepomyslel, že to bude Omerna. Snažil se svého vraha chytit, ale neměl v pažích žádnou sílu. Visel na Omemovi, jenž ho podpíral, a oba muži si hleděli do očí.
Omema byl rudý ve tváři. Vypadal, že je mu do pláče. „Muselo se to udělat. Muselo. Nechals ty čarodějnice sedět v Salidaru v klidu a...“ Jako by si náhle uvědomil, že muž, jehož objímá, je také muž, jehož vraždí, odstrčil Nialla od sebe.
Teď se Niallovi vytratila síla i z nohou. Ztěžka dopadl na hrací stolek a převrátil ho. Černé a bílé kameny se rozletěly po leštěné dřevěné podlaze kolem něho. Stříbrný džbán se převrhl a víno se rozlilo. Chlad z kostí mu pronikal do celého těla.
Nebyl si jistý, jestli se pro něj zpomalil čas, nebo se všechno opravdu událo tak rychle. Na podlaze zadupaly holínky a on unaveně zvedl hlavu. Uviděl Omernu s otevřenou pusou, couvajícího před Eamonem Valdou. Valda byl každým coulem předobrazem pana kapitána, stejně jako Omerna, i on měl bílozlatý tabard a bílou kazajku, nebyl však tak vysoký, ne tak jasně velitelský, nicméně snědou tvář měl, tvrdou jako vždy a v rukou držel meč, čepel s volavkami, jíž si tolik cenil.
„Zrada!“ zařval Valda a probodl Omernovi hruď.
Niall by se byl smál, kdyby mohl. Dýchal ztěžka a slyšel, jak mu v hrdle bublá krev. Nikdy neměl Valdu rád – vlastně jím opovrhoval – ale někdo se to musel dozvědět. Zvedl oči a našel kousek papíru z Tanchika ležet kousek od své ruky. Tam by mohl projít nepovšimnut, ale ne když ho bude mrtvola svírat v pěsti. A tu zprávu si museli přečíst. Pomalu sunul ruku po podlaze, dotkl se papíru, postrčil ho, jak se ho snažil chytit. Začínal se mu mlžit zrak. Snažil se vidět jasně. Musel... Mlha zhoustla. Jedna jeho část se při té myšlence zachvěla. Žádná mlha tady přece nebyla. Mlha houstla a venku byl nepřítel, neviděný, skrytý a stejně nebezpečný jako al’Thor, snad i víc. Ta zpráva. Cože? Jaká zpráva? Nadešla chvíle, kdy bylo třeba vsednout na kůň a tasit meč, čas na jeden poslední útok. Pod Světlem, ať zvítězí nebo zemře, tady přichází! Pokusil se zavrčet.