Šarvátka netrvala dlouho, ale jakkoliv byla krátká, byla vlastně příliš dlouhá. Když Gawyn dojel na vrcholek kopce, viděl už jen mrtvého koně s vybranými sedlovými brašnami. Pátrání s dalekohledem nepřineslo ani stopy po sestře, Aielech ani čemkoli živém. Pohyboval se tu jen větrem unášený prach a šaty na zemi u koně se vzdouvaly ve větru. Žena musela utíkat, aby tak rychle zmizela z dohledu.
„Nemohla se dostat daleko, i kdyby utíkala,“ poznamenal Jisao. „Když uděláme rojnici, najdem ji.“
„Hledat budeme, až se postaráme o raněné,“ odpověděl Gawyn důrazně. Nehodlal své muže rozdělit, když se tu potulovali Aielové. Do západu slunce zbývalo ještě pár hodin a on se chtěl předtím pořádně utábořit někde nahoře. Bylo by docela dobré, kdyby našel sestru nebo dvě. Někdo bude muset vysvětlit tuhle katastrofu Elaidě, a on by byl mnohem raději, kdyby jejímu hněvu čelila nějaká Aes Sedai, a ne on.
S povzdechem otočil ryzáka a sjel dolů, aby se podíval, jaký účet si řezník napočítal tentokrát. To byla jeho první skutečná lekce jako vojáka. Vždycky musíte zaplatit řezníkovi. Měl pocit, že brzy bude platit ještě vyšší účty. V tom, co přicházelo, svět na Dumajské studny brzy zapomene.
1
Veliké chasaline
Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, ze kterých se stávají pověsti. Pověsti vyblednou do mýtů a dokonce i ty mýty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, znovu přijde. V jednom věku, nazývaném některými třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se ve velkém lese zvaném Brémský zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Byl to však nějaký začátek.
Na sever a východ ten vítr vál, když spalující slunce stoupalo po bezmračné obloze, na sever a východ mezi uschlými stromy s hnědým listím a holými větvemi, skrz roztroušené malé vísky, kde se vzduch mihotal horkem. Vítr nepřinášel úlevu, ani náznak deště, natož sněhu. Na sever a východ vál, kolem starobylého oblouku z jemně opracovaného kamene, o němž někteří tvrdili, že to bývala brána velikého města, a jiní zas, že památník nějaké dávno zapomenuté bitvy. Na mohutných kamenech zůstaly jenom ošlehané, nečitelné pozůstatky nápisů, němě vypovídající o ztracené slávě bájné Coremandy. Na dohled oblouku se po Tarvalonské silnici ploužilo jen pár vozů a lidé, jdoucí pěšky, si stínili oči před prachem, který zvedala kopyta koní, kola povozů a vítr. Většinou ani neměli ponětí, kam vlastně jdou, jenom že svět zřejmě metá kozelce a veškerý pořádek končí, pokud už nebyl pryč. Některé hnal dál strach, jiné přitahovalo něco, co tak docela neviděli a čemu nerozuměli, a většina z nich se taky bála.
Vítr letěl dál, přes šedozelenou řeku Erinin, popohnal lodě, které stále ještě obchodovaly mezi jihem a severem, protože dokonce i v těchto časech se muselo obchodovat, ačkoliv si nikdo nemohl být jistý, kde je bezpečné obchodovat. Na východ od Erinin začínaly hvozdy řídnout a nakonec ustoupily před zvlněnými pahorky pokrytými hnědou trávou, na troud vyschlou, řídce porostlou malými hájky stromů. Na vrcholku jednoho z těch kopců stál kruh vozů, mnohá plachta byla ohořelá či úplně shořela na železných obručích. Na narychlo vyrobené žerdi, odseknuté z uschlého stromku a přivázané k holé obruči na voze, aby byla výš, vlála karmínová vlajka s černobílým kotoučem uprostřed. Praporec Světla, tak ho někteří nazývali, či al’Thorův praporec. Ostatní pro něj měli temnější jména a chvěli se, když je šeptem vyslovovali. Vítr za prapor zatahal a rychle přeletěl dál, jako by byl rád, že je pryč.
Perrin Aybara seděl na zemi, širokými zády se opíral o kolo vozu a přál si, aby vítr vydržel. Na okamžik se ochladilo. A jižní vítr mu z chřípí vyčistil pach smrti, pach, jenž mu připomínal, kde by měl být, poslední místo, kde by chtěl být. Mnohem lepší to bylo tady, v kruhu vozů, zády k severu, kde na to mohl alespoň na chvíli zapomenout. Zbývající vozy včera vytáhli na kopec, odpoledne, když muži sebrali sílu udělat víc než děkovat Světlu za to, že ještě dýchají. Teď opět vyšlo slunce a s ním přišlo horko.
Perrin se podrážděně poškrábal v krátkém kudrnatém vousu. Čím víc se potil, tím víc ho vousy svědily. Po tvářích každého, koho viděl, kromě Aielů, se řinul pot a voda teď byla skoro míli daleko na sever. Ale stejně tak hrůza a zápach. Většina to považovala za dobrý obchod. Měl by jít konat svou povinnost, ale pocit viny ho nedokázal zvednout. Dneska byly veliké chasaline a doma ve Dvouříčí by celý den slavili a celou noc tancovali. Den vzpomínek, kdy si měli lidé připomenout vše dobré v životě, a každý, kdo by si postěžoval, mohl skončit s kbelíkem vody na hlavě, aby se smyla smůla. Tohle rozhodně nikoho nepotěšilo, když bylo počasí, jaké být mělo, avšak teď by bylo vědro vody radostí. Na člověka, který měl tolik štěstí, že byl naživu, mu připadalo pozoruhodně těžké přijít na nějaké dobré myšlenky. Včera o sobě zjistil pár věcí. Nebo to možná bylo dnes ráno poté, co bylo vše dokonáno. Pořád ještě cítil pár vlků, hrstku těch, kteří přežili a nyní byli na cestě někam jinam, daleko odsud, daleko od lidí. V táboře se o vlcích stále mluvilo, velice znepokojeně se spekulovalo, odkud se objevili a proč. Několik lidí věřilo, že je povolal Rand. Většina si myslela, že Aes Sedai. Aes Sedai neřekly, co si myslí. Vlci mu nedávali nic za vinu – co se stalo, stalo se – jenže on v sobě neměl jejich odevzdanost osudu. Přišli, protože je zavolal. Ramena, dost široká, aby díky nim vypadal menší, než ve skutečnosti byl, měl svěšená pod tíhou zodpovědnosti. Občas zaslechl další vlky, ty, kteří nepřišli a teď říkali opovržlivě těm, kteří přišli: „Tohle vzejde z toho, když se zamícháš s dvounožci. Nic jiného se nedá čekat.“
Dalo mu námahu udržet si svoje myšlenky pro sebe. Chtěl výt, že ti opovržliví mají pravdu. Chtěl být doma, ve Dvouříčí. Naděje byla malá, možná se už domů nikdy nevrátí. Chtěl být se svou ženou, kdekoliv, a aby všechno bylo jako předtím. Naděje na to nevypadala o moc lépe, spíš hůř. Mnohem víc než stesk po domově, mnohem víc než vlci ho uvnitř užíraly starosti o Faile, jako fretka snažící se mu prohrabat do žaludku. Skutečně se tvářila, že je ráda, když ho viděla opouštět Cairhien. Co si s ní jenom počne? Nenapadala ho slova, jimiž by popsal, jak moc svou manželku miluje a potřebuje ji, jenomže ona žárlila tam, kde neměla důvod, byla ublížená, když jí nic neudělal, a zlobila se, když nechápal proč. Musí něco udělat, ale co? Odpověď mu unikala. Opatrné myšlení, nic víc neměl, kdežto Faile byla jako rtuť.
„Aielové by je měli trochu oblíct,“ zamumlal Aram dost přísně a mračil se do země. Dřepěl opodál a trpělivě držel otěže dlouhonohého šimla. Málokdy se od Perrina vzdaloval. Meč, upevněný na zádech, se srážel s cikánským kabátem se zelenými pruhy, který měl v horku rozepnutý. Stočený šátek kolem hlavy bránil, aby mu pot stékal do očí. Kdysi si o něm Perrin myslel, že je na muže téměř příliš pohledný. Teď se však na něm usadila pustá temnota a často se mračil. „Nesluší se to, urozený pane Perrine.“
Perrin váhavě zahnal myšlenky na Faile. Časem to rozlouskne. Musí. Nějak. „To je jejich způsob, Arame.“
Aram se zašklebil, jako by si chtěl odplivnout. „No, není to slušný. Asi je to udržuje v klidu – nikdo by takhle daleko neutekl ani nedělal potíže – ale není to slušný.“