Voda byla černá, nebylo nic vidět. Nataženou rukou dosáhla na dřevo a hmatala po řezbách, až našla dveře, jela po jejich okraji dolů – a našla závěs. V duchu mumlala nadávky a opatrně se dostala na druhou stranu. Ano! Klika! Zmáčkla ji a zatlačila. Dveře se pohnuly tak o dva couly – a zastavily se.
Pálilo ji na plicích, a tak vyplavala zpátky do vzduchové kapsy, ale jen na jedno nadechnutí. Tentokrát našla dveře rychleji. Strčila prsty do štěrbiny, aby zjistila, co dveře drží. Zapadly do bahna. Možná by mohla kousek odhrabat nebo... Hmátla výš. Další bahno. Stále zoufalejší, jela prsty ve štěrbině nahoru a pak, protože odmítala uvěřit, zase dolů. Bahno, hutné mazlavé bahno, až nahoru.
Když tentokrát vyplavala do vzduchu, chytila se okraje sedátka nad hlavou a s funěním se ho držela. Srdce jí prudce bušilo. Vzduch byl... hustší.
„Já tady neumřu,“ procedila mezi zuby. „Já tady neumřu!“
Udeřila pěstí do sedátka, až si udělala modřinu, snažila se rozčílit, aby mohla usměrňovat. Neumře tu. Ne tady. Sama. Nikdo se nedozví, kde zemřela. Nebude mít hrob, její mrtvola prostě shnije na dně řeky. Ruka jí s cáknutím spadla do vody. Lapala po dechu. Před očima jí tančily stříbrné a černé tečky. Měla dojem, že hledí do roury. Nejasně si uvědomila, že se nezlobí. Dál se snažila dosáhnout na saidar, ale už nevěřila, že by se jí to teď podařilo. Nakonec zemře. Bez naděje. Bez Lana. A když zmizela veškerá naděje, jen se mihotala na kraji jejího vědomí jako plamínek svíčky ve větru, udělala něco, co ještě nikdy v životě neudělala. Úplně se podvolila.
Vlil se do ní saidar, úplně ji naplnil.
Jen zpola si uvědomovala, že se dřevo nad ní náhle vybouluje a rozprskává se do stran. V bublinách vzduchu stoupala vzhůru otvorem v trupu do tmy. Věděla, že by měla něco dělat. Skoro si vzpomínala co. Ano. Chabě kopla nohama. Snažila se pohnout rukama a plavat, ale jen se jí vznášely u boků.
Něco ji popadlo za šaty a panika ji vyburcovala z představ o žralocích, perutínech a Světlo samo ví, co ještě mohlo obývat tyto temné hlubiny. Jiskřička vědomí hovořila o jediné síle, avšak ona zoufale plácala rukama a nohama a cítila, jak narazila na cosi pevného. Naneštěstí taky vykřikla, nebo se o to alespoň snažila. Do krku se jí nahrnula spousta vody a utopila výkřik, saidar a skoro i poslední zbytečky vědomí.
Něco ji zatahalo za cop, pak znovu, a vleklo ji to... někam. Už ztrácela vědomí, takže se nevzpírala, ani neměla strach, že ji něco požírá.
Náhle dostala hlavu nad vodu. Zezadu ji popadly čísi ruce – ruce, takže to nakonec nebyl žralok – a velmi známým způsobem jí zmáčkly hrudník. Zakašlala – z nosu jí vytryskla voda – a zakašlala znovu. Bolelo to. A roztřeseně se nadechla. Ještě nikdy v životě neokusila nic tak nádherného.
Ucítila ruku pod bradou a náhle ji to znovu kamsi táhlo. Zmocnila se jí malátnost. Mohla se jenom vznášet na zádech a zírat na oblohu. Byla tak modrá. Tak krásná. Pálení v očích nezpůsobila slaná voda v řece.
A pak ji to přitisklo k boku člunu, hrubá ruka na pozadí ji posunula výš, až na ni dosáhli dva štíhlí muži s mosaznými kroužky v uších a vytáhli ji na palubu. Pomohli jí udělat pár kroků, ale jakmile ji pustili, aby pomohli jejímu zachránci, nohy se jí podlomily jako věže z rosolu.
Na všech čtyřech, celá roztřesená, bezduše zírala na meč, holínky a zelený kabát, které kdosi odhodil na palubu. Otevřela ústa – a vyzvracela řeku Elbar. Vypadalo to jako celá řeka – s obědem a snídaní navrch. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby uviděla pár ryb nebo střevíce. Hřbetem ruky si otírala rty, když si uvědomila hlasy.
„Je můj pán v pořádku? Můj pán byl dole hodně dlouho."
„Zapomeň na mě, člověče,“ odpověděl hluboký hlas. „Jdi pro něco, do čeho zabalíme paní.“ Lanův hlas, o němž snila každou noc.
Nyneiva s vytřeštěnýma očima jenom tak tak potlačila zaječení. Hrůza, kterou cítila, když si myslela, že zemře, nebyla ničím ve srovnání s tím, co ji zachvátilo teď. Ničím! Tohle byla noční můra. Ne teď! Ne takhle! Ne když byla jako zmoklá slepice a klečela v obsahu svého žaludku!
Bez dlouhého přemýšlení popadla saidar a usměrnila. Voda jí odpadla ze šatů a vlasů a spláchla veškeré důkazy té nehody do odpadního žlábku. Vyškrábala se na nohy, chvatně si urovnala náhrdelník a udělala, co se dalo, i se šaty a vlasy, ale namočení do slané vody a rychlé usušení zanechalo na hedvábí, které zůstalo pomačkané, skvrny, takže o nápravu se bude muset postarat zkušená ruka se žehličkou. Pramínky vlasů jí stály kolmo k hlavě a opály v copu jako by zdobily naježený ocas rozzlobené kočky.
Nezáleželo na tom. Byla ztělesněný klid, chladná jako jarní vánek, ovládala se jako... Otočila se dřív, než k ní stačil zezadu dojít a překvapit ji, takže by se ztrapnila úplně.
Právě si uvědomila, jak rychle se pohnula, když viděla, že Lan udělal teprve druhý krok od zábradlí. Byl to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Promočený na kůži, v košili, spodkách a punčochách, byl prostě úžasný, jak mu mokré vlasy lnuly k hranatému obličeji a... Na tváři se mu začínala vybarvovat modřina, jako od rány. Přitiskla si ruku na pusu, protože si vzpomněla, jak narazila pěstí.
„Ach ne! Lane, mrzí mě to! Nechtěla jsem!“ Ani si neuvědomovala, jak se dostala až k němu. Prostě tam byla, stála na špičkách a jemně mu pokládala prsty na ránu. Obratně spletené tkanivo všech pěti sil a jeho opálená líc byla zase čistá. Ale mohl mít jiné zranění. Spletla tkanivo, aby v něm zapátrala. Nové jizvy ji polekaly a bylo tu cosi divného, jinak však byl zdravý jako býk. Byl taky celý mokrý, jak ji zachránil. Usušila ho stejně jako sebe. Kolem nohou mu zašplouchala voda. Nemohla od něj odtrhnout ruce, dlaněmi mu přejela přes tvrdé lícní kosti, nádherné modré oči, silný nos, pevné rty, uši. Prsty mu shrnula hedvábné černé vlasy dozadu a upravila spletený kožený řemínek, který je přidržoval. Taky jazyk se jí pohyboval sám od sebe. „Ach, Lane,“ vydechla. „Vážně jsi tady.“ Někdo se zahihňal. Ne ona – Nyneiva z al’Mearů se nehihňala – jenže někdo to udělal. „To není sen. Světlo, jsi tady. Jak?“
„Sluha v Tarasinském paláci mi řekl, že jsi šla k řece, a chlapík na molu zase, na který člun jsi nasedla. Kdyby Mandarb neztratil podkovu, byl jsem tu už včera.“
„To je jedno. Jsi tu teď. Jsi tady.“ Ona se nehihňala.
„Možná je to Aes Sedai,“ zabručel jeden z veslařů ne dost nahlas, „ale stejně říkám, že je jedna z těch slepiček, co se chtějí nacpat tomu vlkovi do tlamy.“
Nyneiva celá zrudla, odtrhla od Lana ruce a zadupala. Jindy by mohla tomu muži dát co proto. Jindy, když by dokázala myslet. Lan jí vyhnal všechno ostatní z hlavy. Popadla ho za ruku. „V kajutě si můžeme promluvit v soukromí.“ Skutečně se jeden veslař zachechtal?
„Můj meč a –“
„Přinesu to,“ řekla a v pramenech vzduchu zvedla jeho věci z paluby. Jeden z těch hulvátů se skutečně řehtal. Další pramen vzduchu otevřel dveře kajuty. Nacpala dovnitř Lana a jeho meč a ostatní věci a dveře za nimi zapráskla.
Světlo, pochybovala, že i Calle Coplinová u nich doma byla takhle nestoudná, a to stejně tolik kupeckých strážných znalo Callino mateřské znamínko tak dobře jako její tvář. Ale tohle vůbec nebylo stejné. Vůbec ne! Nicméně neuškodí, když bude maličko méně... dychtivá. Znovu mu položila ruce na obličej – jen aby mu ještě urovnala vlasy, jen proto – a on ji svými tlapami jemně chytil za zápěstí.