„Teď má moje pouto Myrelle,“ řekl tiše. „Zapůjčila mě tobě, dokud si nenajdeš vlastního strážce."
Ona si klidně uvolnila pravou ruku a vrazila mu facku. On skoro nepohnul hlavou, takže si uvolnila i druhou ruku a vrazila mu druhou. „Jak jsi mohl?“ Pro jistotu svou otázku zdůraznila dalším políčkem. „Věděl jsi, že čekám!“ To zřejmě vyžadovalo další facku, jen aby mu to bylo jasné. „Jak jsi mohl udělat něco takovýho? Jak jsi jí to mohl dovolit?“ Další facka. „Světlo tě spal, Lane Mandragorane! Světlo tě spal! Do Jámy smrti s tebou! Světlo tě spal!“
On – ten zatracený mužský – neřekl ani ň. Ne že by mohl, samozřejmě, ale jak by se mohl bránit? Jenom tam stál, zatímco ho ona mlátila, nepohnul se, jeho nehybné oči vypadaly zvláštně, bodejť, když ho třískala tak, až měl rudé tváře. Pokud ale na něj její rány neměly moc velký vliv, ji začaly dlaně pěkně pálit.
Zamračeně zaťala pěst a vší silou ho uhodila do břicha. Zachrčel. Trošku.
„Tohle probereme klidně a rozumně,“ řekla a odstoupila. „Jako dospělí.“ Lan kývl, posadil se a natáhl si holínky! Nyneiva si levou rukou shrnula vlasy z obličeje a pravou dala za záda, aby mohla procvičit ztuhlé prsty tak, aby to neviděl. Neměl právo být tak tvrdý, ne, když ho chtěla bít. Nemohla doufat, že mu nalomí žebro.
„Měla bys jí poděkovat, Nyneivo.“ Jak mohl mluvit tak klidně! Dupl si, aby se mu usadila holínka, a aniž se na ni podíval, sehnul se pro další. „Nechtěla bys, abych byl spojený s tebou.“
Pramenem vzduchu ho popadla za vlasy a bolestivě mu zvrátila hlavu. „Jestli se opovážíš – jestli se jenom opovážíš – plácat ty pitomosti o tom, jak mi nechceš zanechat vdovskej úděl, Lane Mandragorane, tak tě... tak tě...“ Nenapadlo ji nic dost silného. Nakopnout ho zdaleka nestačilo. Myrelle. Myrelle a její strážci. Světlo ho spal! Stáhnout mu kůži z těla by nestačilo!
Jako by nebyl prohnutý dozadu s nataženým krkem. Prostě se opřel lokty o kolena, podíval se na ni tím svým zvláštním způsobem a řekclass="underline" „Myslel jsem, že ti to neřeknu, ale máš právo to vědět.“ Přesto zaváhal. Lan nikdy neváhal. „Když Moirain zemřela – když se přetrhne pouto strážce s jeho Aes Sedai – dojde k jistým změnám...“
Když pokračoval, zkřížila ruce na prsou a pevně je tiskla k tělu, aby se netřásla. Bolela ji čelist, protože držela pusu zavřenou. Pustila prameny, jímž ho držela, propustila i saidar, ale on se jenom narovnal a začal jí odříkávat tu hrůzu, aniž by sebou cukl, a dál ji sledoval. Najednou pochopila jeho oči, studenější než srdce zimy. Byly to oči člověka, který věděl, že je mrtvý, a nedokázal se přimět, aby mu to vadilo, člověka, čekajícího, dychtícího po dlouhém spánku. Ji samotnou začaly pálit v očích neprolité slzy.
„Takže chápeš,“ zakončil s úsměvem, který se dotkl jenom rtů, poddajným úsměvem, „že až to skončí, ji čeká rok či víc bolesti a já budu pořád mrtvý. Toho jsi ušetřena. To je můj poslední dar tobě, Mašiara.“ Mašiara. Ztracená láska.
„Ty máš být mým strážcem, dokud si nějakého nenajdu?“ Překvapilo ji, jak klidně mluví. Teď se přece nemohla rozplakat. Neudělá to. Ne, teď víc než kdy předtím musela sebrat všechny síly.
„Ano,“ řekl opatrně a natáhl si druhou holínku. Vždycky připomínal zpola zkroceného vlka a díky těm očím teď nevypadal vůbec zkroceně.
„Dobře.“ Upravila si sukně a odolala nutkání přistoupit k němu. Nedovolí, aby viděl její strach. „Poněvadž já už ho našla. Tebe. S Moirain jsem čekala a přála si. To s Myrelle neudělám. Ona mi předá tvoje pouto.“ Myrelle to udělá, i kdyby ji měla za vlasy dotáhnout až do Tar Valonu. Vlastně by ji tam mohla dotáhnout jen z principu. „Nic neříkej,“ zarazila ho ostře, když otevřel ústa. Prsty nahmátla váček u pasu, kde měla v hedvábném kapesníku zabalený těžký zlatý pečetní prsten. S úsilím se ovládla. Byl nemocný a při nemoci drsná slova nikdy nepomáhala. Ale byla to dřina. Chtěla ho stáhnout z kůže, chtěla si vyrvat cop i s kořínky pokaždé, když pomyslela na něj a tu ženskou. Ale pokračovala dál.
„Ve Dvouříčí, Lane, když někdo dá někomu prsten, tak jsou zasnoubení.“ To byla lež a ona zpola čekala, že vztekle vyskočí, ale on jen unaveně zamrkal. Kromě toho o tom četla v jednom příběhu. „Byli jsme zasnoubení už dost dlouho. Vezmeme se dneska.“
„Kdysi jsem se za to modlíval,“ řekl tiše a pak zavrtěl hlavou. „Víš, proč to nejde, Nyneivo. A i kdyby ano, Myrelle –“
Přes všechny své sliby, že se bude ovládat, že bude něžná, popadla saidar a nacpala mu do úst roubík ze vzduchu dřív, než mohl přiznat, co nechtěla slyšet. Dokud se nepřizná, mohla předstírat, že se to nestalo. Avšak až dostane Myrelle do rukou! Do dlaně se jí vtiskly opály a ona strhla ruku z copu, jako by se popálila. Zabývala se tím, že si uhlazovala vlasy, a on se na ni rozhořčeně mračil přes otevřená ústa. „Malá lekce pro tebe, jaký je rozdíl mezi manželkama a ostatníma ženama,“ prohodila zlehka. Taková námaha. „Moc bych ocenila, kdybys už v mý přitomnosti nikdy Myrellino jméno nevyslovil. Rozumíš?“
Kývl a ona pramen propustila, jenže jakmile měl volné čelisti, řekclass="underline" „Tak beze jmen, Nyneivo, ale víš, že ona přes pouto cítí všechno, co já. Kdybychom se vzali...“
Měla dojem, že jí začne obličej hořet plamenem. Na tohle nikdy ani nepomyslela! Pitomá Myrelle! „Může zjistit, že to jsem já?“ zeptala se nakonec, celá rudá. Zvlášť když on se opřel o stěnu kajuty a ohromeně se smál.
„Světlo, Nyneivo, ty jsi ptáček! Světlo! Nezasmál jsem se od...“ Veselí pominulo, chlad, který na okamžik zmizel, se mu do očí vrátil. „Rád bych, aby to šlo, Nyneivo, ale –“
„Jde to a půjde,“ přerušila ho. Muži vždy získali navrch, když jste je nechaly mluvit dost dlouho. Uhnízdila se mu na klíně. Ještě nebyli sezdáni, pravda, ale bylo to měkčí než tvrdé dřevěné lavice na tomto člunu. Trochu si poposedla, aby to měla pohodlnější. No, nebylo to tvrdší než na lavici. „Klidně se s tím smiř, Lane Mandragorane. Moje srdce patří tobě a tys přiznal, že tvoje patří mně. Ty patříš mně a já tě nepustím. Budeš můj strážce a můj manžel a to hodně dlouho. Nenechám tě umřít. Rozumíš? Umím být tak umíněná, jak musím."
„Ani jsem si nevšiml,“ poznamenal a přimhouřil oči. Jeho hlas zněl strašně... suše.
„Hlavně když si všimneš teď,“ vyjela rázně. Otočila hlavu a zadívala se vyřezávanou mřížkou v trupu za ním, pak se podívala řezbou vepředu. Míjeli dlouhá kamenná mola vyčnívající z nábřeží. Před sebou viděla jen další mola a město bíle zářící v odpoledním slunci. „Kam jedeme?“ zeptala se.
„Řekl jsem jim, ať nás vyloží na břeh, hned jak jsem tě dostal na palubu,“ odpověděl Lan. „Zdálo se mi nejlepší co nejrychleji opustit řeku.“
„Ty...?“ Prudce sklapla pusu. On nevěděl, kam měla namířeno ani proč. Dělal, co mohl, s tím, co věděl. A zachránil jí život. „Ještě se nemůžu vrátit do města, Lane.“ Odkašlala si a změnila tón. I když na něj musela být milá, z tolika sirupu by se jí udělalo zase špatně. „Musím se dostat k lodím Mořskýho národa, na Větrník.“ Mnohem lepší. Polehoučku, ale ne moc zlehka, a důrazně.